ČELANSKÝ Ludvík Vítězslav 17.7.1870-27.10.1931

Z Personal
Ludvík Vítězslav ČELANSKÝ
Narození 17.7.1870
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 27.10.1931
Místo úmrtí Praha
Povolání 78- Hudební interpret
77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 573-574

ČELANSKÝ, Ludvík Vítězslav, * 17. 7. 1870 Vídeň (Rakousko), † 27. 10. 1931 Praha, dirigent, hudební skladatel

Byl synem kapelníka v Horní Krupé na Havlíčkobrodsku. Navštěvoval nižší gymnázium, 1887–91 se vzdělával na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Otcovým prostřednictvím získal zkušenosti s hudbou a naučil se hrát na několik nástrojů. Po roční učitelské praxi v Dolní Krupé začal studovat skladbu na pražské konzervatoři (1892–94), herectví na dramatické škole Národního divadla (ND) u E. Chvalovského (do 1895), zpěv krátce v Pivodově škole a u Růženy Maturové. 1895 ho ředitel Vendelín Budil angažoval jako prvního kapelníka do nově zakládané opery Městského divadla v Plzni, kde začala jeho dráha operního a koncertního dirigenta, charakterizovaná mnoha konflikty a častým střídáním angažmá.

V Plzni Č. nastudoval 1895 (poprvé česky) Humperdinckovu operu Perníková chaloupka (hráno jako Jeník a Mařenka). Od února 1896 na Budilovo přání převzal část úkolů někdejší plzeňský kapelník Antonín Kott, protože Č. nezvládal práci s novým orchestrem. 1897 měla v ND premiéru Č. opera Kamilla (9 repríz), autobiograficky inspirovaná nevítanou ctitelkou. Opera ambiciózně usilovala o vytvoření typu soudobého díla a Č. vydal s jejím libretem textový dodatek Několik úvah o moderní opeře. Na sezonu 1898/99 přijal kapelnické místo v Záhřebu, na jaře 1900 byl sbormistrem a třetím kapelníkem opery ND v Praze, kde dirigoval převážně hudbu k činohrám. Po nástupu K. Kovařovice do funkce šéfa opery ND v polovině roku 1900 musel z divadla odejít, protože Kovařovicovi nevyhovoval jeho nesystematický způsob práce. Č. vztah ke Kovařovicovi zůstal napjatý, což dlouhodobě zneklidňovalo český hudební život a vytvářelo polemizující tábory příznivců a odpůrců. Po stávce orchestru ND v únoru 1901, jež byla zaměřena proti Kovařovicovi, se Č. ujal vedení koncertů propuštěných členů orchestru ND, kteří od 15. 10. 1901 začali působit jako samostatné těleso pod jménem Česká filharmonie. Po jedné sezoně Č. z filharmonie odešel, uvolnil místo Oskaru Nedbalovi a založil filharmonický orchestr ve Lvově (1902–04). Současně dirigoval operní stagiony v Krakově a Lodži. 1904/05 byl ředitelem filharmonie v Kyjevě, 1905/06 ve Varšavě. 1907 bylo otevřeno nové Městské divadlo Královských Vinohrad s činoherním a hudebním souborem a Č. se stal na patnáct měsíců jeho kapelníkem. Nastudoval česká díla (1907 – K. Weis, Polský žid; J. Malát, Veselé námluvy, 1908 – V. Blodek, V studni), italské opery (1907 – G. Puccini, Madame Butterfly; G. Umberto, Fedora; G. Rossini, Lazebník sevillský), jednu klasickou operu (1907 – W. A. Mozart, Così fan tutte) a operety (zvl. L. Fall, Dolarová princezna). Nevyhověl Janáčkově žádosti a neuskutečnil provedení jeho opery Osud, inspirované stejnou osobností, jako Č. Kamilla. 1908 odešel z Vinohradského divadla po konfliktu s ředitelem F. A. Šubertem a celým souborem, který proti němu stávkoval. 1909 získal angažmá v Paříži jako dirigent divadla Apollo (od 1911 řídil též orchestr Césara Francka); byl tam vyznamenán za provádění Offenbachových děl. 1913/14 se vrátil do Městského divadla na Královských Vinohradech (1914 – O. Nedbal, Polská krev), znovu jednal s Janáčkem, ale již v sezoně 1915/16 se objevil v Plzni, kde nastudoval Smetanovu Prodanou nevěstu a Dalibora a Dvořákovu Rusalku. Po vzniku Československa byl krátce šéfem České filharmonie, 1919 ho vystřídal Václav Talich. Od září 1919 vedl jako jeden z dirigentů samostatný orchestr, který pod jménem Šakova filharmonie (podle dirigenta a podnikatele V. Šaka) vystupoval do října 1921, pak zanikl. V posledních deseti letech Č. pouze vyučoval a příležitostně dirigoval Orchestrální sdružení v Brně. Zanechal poměrně rozsáhlé skladatelské dílo, jež se bezprostředně uplatnilo v koncertním životě, po jeho smrti ale zcela zapadlo. Zkomponoval několik svazků písní (na vlastní texty, J. V. Sládka, K. Želenského, J. Kvapila, F. S. Procházky ad.), klavírní skladby, sbory, chrámové skladby. Byly provedeny jeho melodramy (1894 Země s orchestrem ND, 1896 v Plzni scénicky O duši Nerudově), vzácně se hrály písně, některé orchestrální skladby uvedla Česká filharmonie. Stylově patřila jeho hudba k romantismu, v pozdějších letech k francouzskému impresionismu, s nímž se seznámil v Paříži. Č. byl mimořádně nadaným hudebníkem, zároveň pohotovým organizátorem, ale chyběla mu kázeň, soustavnost a schopnost dlouhodobě vést jiné. Hudbu interpretoval s velkým zaujetím a s emocionálním nábojem, který se zrcadlil i v herecké stránce jeho dirigování. Díky praxi od dětských let velmi dobře rozuměl orchestru a jako dirigent jej dovedl nadchnout. Směřoval především k divadlu; vyhledával románský repertoár, jehož melodičnost dobře vyhovovala jeho hudebnímu cítění. V koncertním životě proslul mimořádnou interpretací Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast. Zaměřoval se na slovanské a české autory (zvl. Smetana a Dvořák), což mu jeho oponenti vytýkali jako jednostrannost.

D: soupis in: HS 1, s. 185; přehled dirigentských vystoupení v ND: archiv. narodni-divadlo.cz.; vlastní skladby: Vzkříšení Polsky (orchestrální předehra, provedena ČF 1907); Duchovní vývoj člověka dle starého zákona: Adam, Noe, Mojžíš (symfonická trilogie, 1915–18, provedena 1919), Hymnus noci (symfonická báseň, provedena 1920); melodramy: Žebrák (1894, text I. S. Turgeněv); Země (1894, text J. Vrchlický); Bratři (1903, scénický o dvou dějstvích, text J. Zeyer); Zvony (1903, text E. A. Poe); Tryzna našim padlým (1919, text J. Kvapil); Kamilla, 1897 (opera na vlastní text, libreto vyd. 1897).

L: Národní listy 13. 10. 1898; Hudební revue 1, 1908, s. 36 (inscenace na Vinohradech); V. Helfert, L. V. Č. a Česká filharmonie, 1919; K padesátým narozeninám L. V. Č. (ed. V. Balthasar), 1920; Orchestrální sdružení v Brně 1906–1926, 1926, doplněk Po pěti letech, 1931; L. V. Č., in: Listy Hudební matice 11, 1931, s. 96n.; V. V. Štech, Vinohradský případ, 1928, passim; R. Veselý, Dějiny České filharmonie, 1935, passim; Z. Nejedlý, Otakar Ostrčil, 1936, passim; Korespondence L. Janáčka s A. Rektorysem, 1949, passim; Z. Fibich, Dokumenty a studie 1–2, 1951, 1952, passim; K. Nedbal, Půlstoletí s českou operou, 1959, rejstřík; J. Schánilec, Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961, s. 179, 212; V. Pospíšil, Václav Talich, 1961, s. 105, 107, 117, 120, 125; J. Burghauser, Slavní čeští dirigenti, 1963, s. 49, 50, 64, 65, 80, 81, 90, 114; J. Vogel, Leoš Janáček, 1963, rejstřík; 100 let českého divadla v Plzni 1865–1965, 1965, s. 64, 65, 70, 165, 174, 175, 287; J. Němeček, Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1, 1968, zvl. s. 5, 7, 70, 154, 155, 232, 261; Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 1, 1972, passim mezi s. 84 a 248, 2, 1981, 65, 66, 86, 95, 113, 143, 149, foto; Soupis repertoáru Národního divadla 1881–1983, 1883 (rejstřík ve sv. 3); J. Tyrrell, Janáček’s Operas. A Documentary account, b. m. 1992, zvl. s. 111, 124, 136n., 147n., 154n.; M. Šulc, Česká operetní kronika 1863–1948, Vyprávění a fakta, 2002, s. 74, 77, 85, 86, 87, 92, 415; J. Tyrrell, Janáček. Years of a Life 1, 1854–1914, b. m. 2006, zvl. s. 560, 564, 583, 637n., 677, 695, 813; ODS, s. 473; Pazdírek, s. 160; HS 1, s. 185; nekrology: Památce L. V. Č., in: Věstník československých hudebníků 24, 1931, č. 15; Národní listy 28. 10. 1931; Venkov 28. 10. 1931; Index 3, 1931, č. 9, s. 98; Divadelní list Brno 7, 1931/32, s. 104.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jitka Ludvová