ČERNÁ Jana 14.8.1928-5.1.1981

Z Personal
Jana ČERNÁ
Narození 14.8.1928
Místo narození Praha
Úmrtí 5.1.1981
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 1-2

ČERNÁ, Jana (roz. Krejcarová), * 14. 8. 1928 Praha, † 5. 1. 1981 Praha, spisovatelka

Dcera architekta Jaromíra Krejcara (1898–1949) a novinářky Mileny Jesenské (1896–1944), vnučka profesora zubního lékařství Jana Jesenského (1872–1947). Publikovala pod jménem prvního manžela Miloše Č. Rané mládí strávila po rozchodu rodičů v bohémské domácnosti matky. 1938–42 studovala na reálném gymnáziu, pro neprospěch v němčině pokračovala 1942–44 ve studiích na dvouleté grafické škole. Po matčině zatčení v době nacistické okupace žila u dědečka, o něhož se pak starala až do jeho smrti. 1946–47 navštěvovala jeden ročník konzervatoře v klavírní třídě Františka Maxiána, pak se rozhodla pro volný způsob života. Nikdy nepřijala trvalé zaměstnání, nesoustavně se věnovala psaní, živila se příležitostnou prací jako uklízečka, průvodčí v tramvaji, pomocnice v kuchyni. Dvakrát byla odsouzena: 1950 na šest měsíců podmíněně pro podezření ze špionáže (její první muž 1949 emigroval do Izraele), 1961 nepodmíněně na rok ve věznici v Pardubicích pro zanedbání povinné péče. Byla čtyřikrát vdaná; o svých pět dětí se z materiálních důvodů nemohla starat, proto jí je soud odebral a svěřil buď otci, nebo pěstounům, případně je předal do dětských domovů. Po emigraci nejstaršího syna Jana Č. do SRN se uchýlila s posledním manželem Danielem Ladmanem do Raspenavy u Liberce, kde se věnovala keramice. Podlehla následkům zranění po automobilové nehodě.

Literární dráhu začala ve stopách své matky příspěvky do Peroutkova Dnešku (1947–48). Bezprostředně po únorových událostech 1948 dala najevo občanský nesouhlas s novými poměry tím, že vstoupila do nelegální Surrealistické skupiny Karla Teigeho a Vratislava Effenbergra. Po boku tehdejšího druha Zbyňka Havlíčka, Libora Fáry, Roberta Kalivody a Františka Jůzka se účastnila setkání spořilovských surrealistů. Po 1950 přešla do skupiny totálního realismu, kam náleželi také Mikuláš a Emila Medkovi, Zbyněk Sekal, Ivo Vodseďálek a Egon Bondy. S ním Č. prožila vášnivý, dramatický a oboustranně inspirativní vztah a jeho vlivem se orientovala na uměleckou prózu a asociativní poezii. Publikovala v samizdatovém sborníku Židovské jméno pod pseudonymem Sarah Silberstein a pod jménem Honza Krejcarová v Bondyho edici Půlnoc. Prozaické i básnické texty Č. z poúnorového období spoluvytvářely poetiku českého undergroundu. V hlavní linii tvorby ji uchovala, odmítajíc všechny konvence, a to jak jazykové a životní, tak ideové a sexuální. 1957–69 otiskovala drobné prozaické útvary v řadě časopisů (Květy, Svět v obrazech, Kulturní tvorba, Hlas revoluce, Literární listy, Divoké víno). Vydala též knižní soubory Hrdinství je povinné (1964), kde demystifikovala budovatelskou prózu, a Nebyly to moje děti… (1966) o dětech za okupace. Za normalizace nemohla publikovat; samizdatově vyšla její vzpomínková kniha Adresát Milena Jesenská (1986, knižně 1991) a výbor básní V zahrádce otce mého (1987). Vrchol jejího díla představuje kniha Clarissa a jiné texty (1990), obsahující titulní psychoanalytickou novelu, milostnou lyriku a dopis Egonu Bondymu. Literární pozůstalost Č. čeká na souborné vydání, z kterého by teprve vynikla novost jejího pohledu na svět, tvarová i myšlenková a emocionální podnětnost.

L: B. Hrabal, Doslov (Clarissa a jiné texty), 1990; J. R. Černý, Doslov (Adresát Milena Jesenská), 1991; SČS 1, s. 103.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera