AMERLING Karel Slavoj 18.9.1807-2.11.1884

Z Personal
Karel Slavoj AMERLING
Narození 18.9.1807
Místo narození Klatovy
Úmrtí 2.11.1884
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel 56- Filozof 15- Lékaři 61- Pedagog 62- Osvětový nebo veřejný činitel 18- Představitel přírodních věd 63- Spisovatel

68- Redaktor nebo žurnalista

AMERLING, Karel Slavoj, * 18. 9. 1807 Klatovy, † 2. 11. 1884 Praha, lékař, pedagog, spisovatel

Pocházel z rodiny majitele zájezdního hostince v Klatovech; do jedenácti let byl vychováván v Chudenicích u rodičů matky, rozené Jelínkové. Již za doby studia na klatovském gymnáziu patřil k premiantům. Zajímal se o francouzštinu, angličtinu a hebrejštinu. Dvouletá filozofická studia absolvoval na univerzitě ve Vídni 1826–28, uvažoval o dráze kněze a zajímal se o přírodní vědy (zejména jej zaujaly botanické přednášky prof. J. F. Jacquina). Přesto začal 1828 studovat na lékařské fakultě pražské univerzity. Zakončil ji 1836 doktorátem medicíny na základě disertace věnované krystalografickým soustavám. 1834 po prvním rigorózu se stal asistentem J. S. Presla pro obor speciální přírodovědy. Presl jej ovlivnil nejen po odborné stránce, ale získal i pro českou vlasteneckou společnost, publicistiku a popularizaci vědy v češtině.

Záhy se u A. projevily organizátorské a encyklopedické sklony. 1837–44 založil a organizoval skupinu vlastenců, tzv. Stálců, jejíž členové měli vydávat a odebírat české přírodovědné knihy a šířit je. K jeho záměru se připojilo přes dvě stě osob, mj. F. Palacký, P. J. Šafařík, J. K. Tyl a mnoho nemajetných studentů. Tento podnik se důvěřivému A. nezdařil. 1837 se A. ujal rovněž českých přednášek o lučbě (chemii), mechanice, fyzice a přírodopisu, které uveřejnil později v časopisu Promyslný posel. Přednášky pořádala pro řemeslníky Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách v nedělní škole u sv. Havla a později v Klementinu. A. toužil po dráze vysokoškolského profesora, ale 1838 se stal tajemníkem a správcem sbírek přírodovědce a zakladatele Národního muzea hraběte Kašpara Šternberka a od 1840 působil jako praktický lékař.

A. činnost lze rozdělit do čtyř hlavních oblastí: pedagogické, přírodovědné, filozofické a lékařské. Na konci 30. let 19. století začal uskutečňovat svůj velkorysý plán na vybudování českého vzdělávacího ústavu Budeč – pansofického učiliště podle Komenského vzoru. Název zvolil podle Budče u Zákolan (kde se podle tradice nalézala na počátku 10. století první škola v Čechách, kterou navštěvoval i sv. Václav). Ústav chtěl spojit všeobecné vzdělání s odborným, včetně technického a lékařského. Vybudování Budče podpořila i některá vlivná šlechta (např. hrabě L. Thun). 1841 zakoupil A. pozemek v Praze na rohu ulic Žitné a V Tůních; 1842 byl položen základní kámen a začala se stavět třípodlažní budova s učebnami, laboratořemi, dílnami a dřevěnou věží s meteorologickou stanicí a hvězdárnou. Jedno patro zabírala nemocnice, v níž se léčilo přírodními metodami, tj. především zábaly a dietou. K výuce sloužila i zahrada. Ústav zahájil činnost v nedostavěné budově, A. sem přenesl přednášky pro řemeslníky. Vlastenecká a panslovanská orientace Budče, která chtěla česky vychovávat učitele, vzdělávat řemeslníky a poskytovat vyšší vzdělání i českým paním a dívkám, pro jejichž vzdělání měl A. velké porozumění (pomáhala mu B. Rajská), vadila vládním místům. Kvůli rozličným sporům a dluhům tento projekt předbíhající dobu o mnoho desetiletí ve 2. polovině roku 1847 zkrachoval. Zadluženou budovu převzal hlavní věřitel hrabě L. Thun a dal ji přeměnit na činžovní dům. A. vzdělavatelské a vědecké plány podporovala manželka Františka Svatava A., roz. Michalovicová (1812–1887), která v Budči vedla výuku žen. 1844 získal A. na jeden semestr povolení mimořádných přednášek pro ženy i na lékařské fakultě z praktické chemie, fyziky, dietetiky, zdravotnictví a výchovy dětí. V červenci 1848 byl vyšetřován a tři týdny vězněn pro podezření z organizace tajného spiknutí. Byl zproštěn obžaloby, přesto však pozbyl důvěru svých šlechtických podporovatelů. 1848–68 působil jako ředitel první vzorné české hlavní školy v Panské ulici, při níž později vznikl učitelský ústav nazývaný rovněž Budeč. Snažil se pokračovat ve svých idejích a vydával pedagogický časopis Posel z Budče (1848 až 1851). Vychoval na 1 200 učitelů, jen málo z nich ho ale následovalo.

1870 se soukromý charitativní Spolek paní sv. Anny, v němž byla A. manželka jednatelkou, rozhodl zřídit pod jeho vedením Ernestinum, ústav pro péči o slabomyslné děti a jejich výchovu, první svého druhu v Evropě (1871–1884). Ústav sídlil nejprve na Novém Městě v Kateřinské ulici, od 1872 pak ve Šternberském paláci na Hradčanech. A. se snažil uplatňovat zásady názorného vyučování a vhodným léčebným, výchovným a pracovním režimem umožnit chovancům po čtrnáctém roce věku zapojit se do jednoduché pracovní činnosti.

Na sklonku 50. let A. zaujala tzv. přírodní ekonomie (fyziokracie), přispívající prohlubováním znalostí přírodních věd k rozkvětu národního hospodářství. Fyziokratické ideály propagoval 1862 na sjezdu německých přírodozpytců a lékařů v Karlových Varech. V Praze založil 1869 Fyziokratickou společnost. Chtěl vybudovat Fyziokrateum, kde by se soustředila činnost společnosti, její sbírky a knihovny.

Přírodovědecké práce A. měly různorodý charakter a byly ovlivněny filozofickými díly L. Okena. Zprvu se pokoušel zpracovat některá významnější témata, a to přístupem, jejž lze chápat jako socioantropologický, jak ukazuje jeho stať Člověk, veliká pohádka (1840), nebo knihy Přírodněna česká či Zvířena česká. Později byla významná A. pozorování přírody, kde si všímal zejména vztahů mezi organismy a prostředím, a předjímal v nich postupy pozdější ekologie. Závěry publikoval německy od 50. let v časopisu Lotos a shrnul je do sborníku Gesammelte Aufsätze.

V antropologii zastával A. humanistické stanovisko, trval na tom, že lidstvo představuje jediný druh a odmítal vědce upírající lidskou hodnotu různým rasám. Zároveň patřil k průkopníkům genetického a typologického výzkumu člověka. Jako následovník jednoho z proudů naturfilozofie oceňoval kvantitativní metodiku ve výzkumu přírodních jevů, omezoval ji na aposteriorní interpretace, což vedlo k posílení spekulativního momentu v jeho díle.

Jako filozof navazoval na J. A. Komenského a L. Okena, F. W. J. Schellinga, G. W. F. Hegela a J. F. Herbarta. Postupem doby stále více do jeho díla vstupovala teologická problematika: od jednotlivých osob Nejsvětější Trojice se odvíjely A. úvahy o vesmíru a metodách jeho poznání. Svědčí o tom A. poslední velké filozofické dílo Der Gott des Christenthums (1880) vydané pod pseudonymem Justus Rei.

Neobyčejně bohatá publikační činnost vypovídá o šíři A. zájmů, ale mnoho příspěvků zůstalo jen v rukopise. Ani renesanční rozpětí zájmů a fanatické zanícení neumožnily A. věnovat se na příslušné úrovni všem oborům, které ho zaujaly. Vytvářel vlastní terminologii, neologismy, kterými chtěl nahradit cizojazyčné pojmy (postupoval radikálněji než např. J. S. Presl), jimž prostý čtenář a posluchač nemohl rozumět. Odpor společnosti vůči A. jazykovému novotářství přispíval od 50. let k jeho rozchodu s většinou českých vědců. Racionální a originální myšlenky a postřehy smísil A. s mlhavými pseudovědeckými teoriemi, nepochopitelnými už současníkům, natož dnešním čtenářům.

Od 1838 byl členem KČSN, od 1868 Leopoldo-Karolinské přírodovědecké akademie v Drážďanech, čestným členem Spolku lékařů českých. V literatuře používal pseudonym Strnad Klatovský.

A. byl, stejně jako jeho manželka, pochován podle svého přání na Budči (obec Zákolany u Kladna). Pamětní desku má na rodném domě v Klatovech a na budově první české hlavní školy v Panské ulici v Praze.

D: bibliografie in: E. Hoffmannová, K. S. A., 1982, a SČF, s. 14; nejdůležitější monografie: Květomluva, 1833; Synopsis crystallographiae, 1836 (disertace); Knížka o hmyzech, 1836; Lučba čili chemie řemeslní, 1840; Lučba čili chemie řemeslná zkusná; Lučební základní hospodářství a řemeslnictví, I. Lučba minerální, 1851; dtto II. Lučba organická, 1854 (nedokončeno); Příruční knížka pro sběratele přírodnin, 1849; Jedovaté rostliny v Čechách, na Moravě, v Slezsku a na Slovensku, 1851; Přírodněna česká, 1851; Orbis pictus čili Svět v obrazích, 1852; Fauna čili zvířena česká, 1852; Gesammelte Aufsätze aus dem Gebiete der Naturökonomie und Physiokratie, 1868; Die Orientierungslehre (Diasophia), 1874; Essentielní či podstatné vychování člověka, 1875; Der Gott des Christenthums als Gegenstand streng wissenschaftlicher Forschung, 1880; Die Idiotenanstalt des Sct. Anna Frauen-Vereines in Prag, 1883.

L: ČLČ 23, 1884, s. 729n. 774n., 123, 1984, s. 1384n., 126, 1987, s. 1421; OSN 2, s. 151n.; Osvěta 15, 1885, s. 385n.; J. V. Jahn, K. S. A., 1893; O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1934, s. 56n.; M. Novotný ed., Pedagogické dědictví K. S. A. Výbor z korespondence, 1960; V. Spěváček, K. S. A., 1962; J. Majer, A. Societas physiocratica, in: Zprávy Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd 24–25, 1966, s. 98n., 26, s. 4n.; E. Hoffmannová, K. S. A., 1982; passim; LČL 1, s. 59n.; SČF, s. 13n.; Z. Koleška, Společnost pro fysiokracii v Čechách a činnost její entomologické sekce, in: DVT 32, 1999, s. 81n.; J. Ludvová, Česká hudební teorie 1750–1850, in: Studie ČSAV 23, 1985, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Ludmila Hlaváčková, Jan Janko