AXAMIT Jan 12.2.1870-18.11.1931

Z Personal
Jan AXAMIT
Narození 12.2.1870
Místo narození Rychnov nad Kněžnou
Úmrtí 18.11.1931
Místo úmrtí Praha
Povolání

15- Lékaři

52- Archeolog

AXAMIT, Jan, * 12. 2. 1870 Rychnov nad Kněžnou, † 18. 11. 1931 Praha, lékař, archeolog

Syn soudního úředníka. Vystudoval medicínu v Praze, začínal jako asistent na klinikách v Praze, Vídni a Berlíně. Od 1898 působil po celý život jako odborný lékař v Praze na Žižkově. Už za studií se zajímal o staré perské básníky a uveřejňoval překlady v časopise Osvěta. Do archeologie jej uvedl Břetislav Jelínek, jemuž A. (vnuk tetínského velkostatkáře J. B. Vojáčka) asi od 1890 pomáhal při výzkumech na Tetíně u Berouna. Později se stal členem Prehistorického odboru Společnosti přátel starožitností českých v Praze a brzy též uznávaným znalcem v oboru. Za 1. světové války krátce řídil pravěké oddělení Národního muzea, 1917–18 sloužil ve vojenské nemocnici v Pardubicích. 1918 byl jmenován konzervátorem památkové péče a pro Státní archeologický ústav v Praze vedl počátkem 20. let výzkum v jeskyních Českého krasu (Koda, Děravá). Většinou však pracoval v okolí Prahy a budoval významnou archeologickou sbírku, kterou po jeho smrti zakoupilo Národní muzeum. Svými pracemi zasáhl do období neolitu (jeskynní výzkumy a práce na Tetíně), doby halštatské (pohřebiště v Praze-Střešovicích, kultovní místo Burkovák u Němějic) a laténské (upozornil na keltské oppidum u Českých Lhotic na Chrudimsku). Snažil se najít přímý vývojový vztah mezi kulturou obyvatel Čech v době římské a ve slovanském raném středověku. Největší A. význam však spočívá v poznání eneolitu (pozdní doby kamenné) v Čechách, do té doby dosti nejasného. 1915 A. narozdíl od tehdejších čelných archeologů navázal na průkopnické moravské práce J. Palliardiho, popřel dosavadní domněnku o severském původu eneolitické kultury, naopak zdůraznil vlivy z jihovýchodu, za základ však považoval plynulý domácí kulturní vývoj od neolitu až na práh doby bronzové. Zvláštní pozornost věnoval fenoménu eneolitických výšinných sídlišť s odlišnou hmotnou kulturou, kterou díky svým výzkumům na Tetíně, Kazíně, Mužském-Klamorně či pražském Kloboučku pod Barrandovem popsal a uvedl do archeologického systému Čech pod názvem řivnáčská kultura. Své názory shrnul v posmrtně vydaném pojednání z roku 1932, které zůstalo jen torzem zamýšlené souhrnné práce o českém eneolitu. A. pojetí se prosadilo až asi třicet let po jeho smrti. Dnes je pokládán za jednoho z tvůrců současné představy o vývoji Čech v pravěku a jednoho z nejlepších archeologů své doby vzdor tomu, že neměl odborné školení.

D: Tetín, 1924; Kazín a Kazina mohyla, 1925; Libušín, 1926; Ku problémům naší praehistorie, in: Památky archeologické 36, 1928, s. 115n.; Bádenská keramika v Čechách, in: Památky archeologické 38, 1932, s. 2n.

L: Památky archeologické 37, 1931, s. 95 (nekrolog); OSND 1/1, s. 379; J. Filip, Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas 1, 1966, s. 70; Vývoj archeologie v Čechách a na Moravě 1919–1968, 1972, s. 40n., 54.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Karel Sklenář