AXMAN Miloš 20.11.1926-30.1.1990

Z Personal
Miloš AXMAN
Narození 20.11.1926
Místo narození Litovel
Úmrtí 30.1.1990
Místo úmrtí Brno
Povolání 75- Sochař nebo medailér

AXMAN, Miloš, * 20. 11. 1926 Litovel, † 30. 1. 1990 Brno, sochař, pedagog

Pocházel z rodiny knihaře, později dělníka, byl nejstarší ze tří dětí. Chudé, ale kultivované rodinné prostředí podporovalo jeho výtvarný talent. Ze studií na reálném gymnáziu v Litovli byl za protektorátu vyloučen. Pracoval krátce jako lesní dělník a 1942 se hlásil na malířský obor Školy umění ve Zlíně. Byl přijat až napodruhé na obor sochařský (1943–47) po zásahu vedoucí osobnosti školy V. Makovského. 1947–52 tvořil v Praze. 1952 jej povolal Makovský do Brna na místo svého asistenta v oboru modelování na stavební fakultě VŠT. Tam poté působil jako profesor modelování a dlouholetý vedoucí katedry (1962–86 katedra teorie architektury a výtvarné výchovy). Souběžně zahájil výuku na AVU v Praze jako profesor a vedoucí speciální sochařské školy (1973); rektorem AVU byl 1976–85. Vedle své umělecké a pedagogické činnosti se stal členem krajského výboru KSČ v Brně, poslancem FS ČSSR (1971–81) a předsedou jeho kulturního výboru, angažoval se v krajské organizaci Svazu československých výtvarných umělců i v jejím ÚV. Politická angažovanost výrazně poznamenala A. tvorbu. Jeho sochařské dílo se dělilo mezi komorní tvorbu a velké pomníkové realizace. Koncem 40. let tvořil portrétní studie mladých žen a imaginárních mužů, kromě náznaku konkrétní fyziognomie usiloval o vnitřní oduševnění portrétovaného. V 50. letech pracoval na portrétech osobností z tvůrčí oblasti (studie k portrétu: Josef Dobrovský, 1954; Jiří Mahen, 1957/58; Bohdan Lacina, 1961). Tyto kvalitní práce pak uzavíral Starý muž (1967) s portrétními rysy Josefa Hybeše a Starý sochař (1967/8), osobitě pojatá výrazná hlava V. Makovského. Z přelomu 40. a 50. let pocházejí i první pomníkové realizace a sochařské interpretace historických a aktuálních událostí. Rané práce tvořil většinou kombinací postavy s nefigurativním prvkem; vyznačovaly se dokonalým zvládnutím materiálu, temperamentním rukopisem, svěžestí a bezprostředností. 60. léta znamenala pro A. méně společenských objednávek a příklon zejména ke komorní tvorbě. Uvolnil formu svých děl, v některých pracích se inspiroval avantgardní tvorbou V. Makovského ze 30. let. Řadu plastik s civilními náměty určil pro sídliště, parky a jiná veřejná prostranství, často v nich dospěl k velkým, výrazně geometrizovaným tvarům, na samý práh nefigurativní tvorby. Na počátku 70. let se vrátil k tématům na společenskou objednávku, stal se hlavním tvůrcem normalizačních pomníků. Opustil expresivní výraz raného období i modernismus konce 60. let a sáhl k popisné akademické formě, postupně stále strnulejší a schematičtější. Už první pomník Lenina pro Brno (1973) měl rysy ideologizované tvorby. Sledoval pozdní monumentální tvorbu V. Makovského, od něhož přejal mnohá kompoziční schémata, ale nerozvíjel je, pouze rozmělňoval. Popřel tak svůj nesporný talent a sloužil ideologické a politické agitaci. Celkem vytvořil více než 130 pomníků, památníků a plastik pro architekturu, dnes uložených z větší části v depozitářích. Jeho dílo je zastoupeno mj. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna a Horácké galerie v Novém Městě na Moravě. Získal mnoho cen a vyznamenání, k významným patří Čestné uznání Bienále v Benátkách (1947), Státní cena I. stupně (1960), Krajská cena Antonína Procházky (1962), Státní cena K. Gottwalda a Cena osvobození města Brna (1974), Řád práce (1960), tituly zasloužilý umělec (1976), národní umělec (1981).

D: soupis sochařských realizací, samostatných výstav a účasti na výstavách, přehled ocenění, vyznamenání a podrobná bibliografie in: Z. Čubrda, M. A., 1988; výběr: portrétní studie: Podobizna Věry Škodové, 1947; Michelangelo, 1947/48; pamětní deska V. Makovského (Nové Město na Moravě, 1980); pomníky a realizace v architektuře: busta Václava Chada (Zlín, 1946), pomník V. Epsteinové (Lukov, 1947), sousoší Pohádka (Brno-Černá Pole, 1969), Mládí (Brno, 1973), pomník B. Němcové (Boskovice, 1981), Pomník pasekářů (Ploština, 1985); komorní tvorba: Torzo lidskosti (1965), Voda žal (1968).

L: J. Šebela, M. A. Sochy z let 1946–57, 1958; Z. Čubrda, M. A., 1988.

P: Archiv VUT Brno, M. A. – osobní spis.

Hana Karkanová