BÍLÝ František 8.11.1854-17.10.1920

Z Personal
František BÍLÝ
Narození 8.11.1854
Místo narození Brno
Úmrtí 17.10.1920
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

55- Jazykovědec

BÍLÝ, František, * 8. 11. 1854 Brno, † 17. 10. 1920 Praha, pedagog, redaktor, literární historik a kritik, jazykovědec

Rodem z Brna, kam jeho otec provazník přišel z jihočeského Miličína u Tábora a kde se 1873 stal měšťanem; zbyl rodičům jako jediný syn. V Brně navštěvoval nejprve německé školy včetně nižšího gymnázia, 1870 přestoupil na nově zřízené vyšší české (slovanské) gymnázium. Na B. české uvědomění působil vedle F. Sušila, M. F. Klácela, hlavně jeho profesor F. Bartoš a spolužák, pozdější spisovatel, L. Čech. 1870–71 vydával B. studentský časopis Poučný zábavník, 1872–73 Lípu české omladiny. Po maturitě 1874 studoval v Praze na Filozofické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity klasickou filologii a estetiku, pak bohemistiku a germanistiku. Byl žákem J. Gebauera a stal se výborným češtinářem. I v Praze se zapojil do studentského a spolkového života (Umělecké besedy, Moravské besedy, Radhoště, zejména však do Slavie, kde byla 1875 z jeho iniciativy založena sekce pro zvelebení jazyka a literatury, z níž posléze vzešel podnět ke vzniku slovanského semináře). Připojil se k hnutí Mladá Morava a s několika přáteli vydával 1876 almanach Zora. První tři ročníky redigoval. Po studiích působil 1877–78 jako suplent první české reálky v Praze, 1878 vykonal zkoušky, 16. 9. 1879 byl jmenován skutečným učitelem češtiny a němčiny a stal se středoškolským profesorem na reálném gymnáziu v Přerově. Působil v přerovském ochotnickém spolku jako režisér, činný byl v knihovně Čtenářského spolku přerovského, 1881 v něm založil literární odbor, často přednášel a pořádal debatní kroužky v dámském spolku Vlasta. 1887 se oženil s Aloisií Chromečkovou z Předmostí. Z Přerova odešel 1888 po zrušení tamní školy na dřívější působiště v Praze, 1889 se stal středoškolským profesorem na reálce v Ječné ulici, 1898 ředitelem české reálky na Žižkově. V Praze působil též jako člen zkušební komise pro učitele na nižších obchodních školách, od 1904 jako člen zemské školní rady. 1907 se stal vládním radou, 6. 6. 1910 zemským školním inspektorem, 1913 mimořádným členem České akademie věd a umění. Dlouhodobě byl činný i jako jednatel Ústředního spolku českých profesorů, od 1893 patnáct let redigoval spolkový Věstník Ústředního spolku českých profesorů a edici Česká knihovna zábavy a poučení pro studenty (do 1904 17 svazků), již vydával Ústřední spolek českých profesorů. 1908 se účastnil jednání o středních školách v Rakousku, spolu s L. Čechem se podílel na koncepci Učebné osnovy pro jazyk český. Vedle L. Čecha a H. Babičky byl známý a činný také jako literární kritik a historik, editor, pedagog, kulturní a osvětový pracovník, jazykovědec. Zvláštní zájem věnoval J. A. Komenskému, době obrozenecké (zejména dílo Od kolébky našeho života), nejvíce se zabýval tvorbou F. L. Čelakovského (především monumentální edice Úplná korespondence i zápisky Čelakovského). Sestavil školní výbor z díla K. Havlíčka Borovského a J. Vrchlického. Podílel se na psaní hesel pro Ottův slovník naučný, pořádal mnoho literárních přednášek. K jeho význačnějším pracím patří i antologie Patery knihy plodů básnických, vydaná 1892 a obsahující také básně nejmladší generace. Čtyři roky vedl B. redakci odborného časopisu Naše řeč, psal mluvnické příručky, učebnice (např. němčiny), jazykové příručky a pravidla pravopisu, vydal Lidovou čítanku moravskou (1907). Z dalších prací, v nichž se soustřeďoval na poetiku a estetiku, vynikla zejména učebnice poetiky Malá slovesnost, vydaná spolu s F. Bartošem a L. Čechem. S F. Bartošem vedl B. rozsáhlou osobní a odbornou korespondenci, napsal také vzpomínky, které mu věnoval. Redigoval Moravskou čítanku (1907) a Slovenskou čítanku (1912). Byl členem Umělecké besedy, jejího správního výboru a předsedou literárního výboru, působil v Moravsko-slezské besedě. Ke konci své profesní kariéry byl 1917 jmenován ministerským radou, po první světové válce ho kolegové-pedagogové obvinili z „rakušáctví“. Do nově etablovaného školského systému ČSR již začleněn nebyl. Zemřel ve vinohradské nemocnici.

D: další výběr: Komenského Labyrint světa, 1887; Patery knihy plodů básnických, 1892; Dvě kytky z básní Jaroslava Vrchlického, 1896 a 1898; Od kolébky našeho obrození, 1904; Výbor z Karla Havlíčka, 1907; Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského, 1909–13; Malá poetika, 1911; Příspěvky k praktické poetice, 1915.

L: J. Bartocha, in: Náš domov 13, 1904, s. 321n., s obr. na s. 321; J. Folprecht, Památník Moravsko-slezské besedy, 1919, passim; J. Kabelík, F. B., in: Moravskoslezská revue 11, 1914–15, s. 146n.; týž, Posmrtná vzpomínka na F. B., 1920; M. Hýsek, F. B. Dvacet let od jeho smrti, in: Lidové noviny, 17. 10. 1940; B. Vavroušek, Literární atlas československý 2, 1932–38, s. 248; J. Bartocha, Z pamětí F. Bartoše, s. 152; Literární rozhledy 10, 1926, s. 3; M. Hýsek, Paběrky z dějin moravského písemnictví, 1912, s. 272n.; Almanach České Akademie věd, 1922, passim; Naše kniha 1, 1920, s. 126; nekrolog: Ml. (Jan Máchal), Dne 18. října t. r. zemřel…, in: ČČM 94, 1920, sv. 3, s. 244n.; LČL 1, s. 235n.

P: Biografický archiv ÚČL, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová