BŘETISLAV I. 1002-10.1.1055

Z Personal
BŘETISLAV I.
Narození před podzimem 1002
Úmrtí 10.1.1055
Místo úmrtí Chrudim
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu

BŘETISLAV I., * před podzimem 1002 ?, † 10. 1. 1055 Chrudim, kníže

Narodil se jako nemanželský syn do té doby bezdětného knížete Oldřicha, nejmladšího syna přemyslovského knížete Boleslava II., a Boženy, ženy Křesinovy. Stal se jediným mužským potomkem v předchozí generaci ještě poměrně rozvětveného přemyslovského rodu, decimovaného však v bojích o trůn na přelomu 10. a 11. století. Když se 1012 Oldřich zmocnil knížecího stolce, vychovával jistě pro panovnický úřad i svého syna. Praktické panovnické zkušenosti získal B. na Moravě, jejíž správu mu Oldřich po dobytí tohoto dříve ztraceného území zpět na Polácích (pravděpodobně 1019/20) svěřil. Snad 1021 (podle zprávy Kosmovy kroniky; někteří historikové kladou událost až do 1030) se oženil s Juditou (Jitkou), dcerou nordgavského markrabího Jindřicha († 1017) z rodu Babenberků, jednoho z nejvznešenějších říšských rodů spojeného příbuzenským svazky s říšskými panovníky. Judita byla současně neteří Oldřichova spojence v bojích s Boleslavem Chrabrým, markrabího Východní marky Jindřicha († 1018). Nejspíše proto, že se o takto urozenou nevěstu pro svůj nemanželský původ nemohl legálně ucházet, unesl ji z rodinného kláštera ve Schweinfurtu, kde byla vychovávána, a odvezl do Čech. Po krátké návštěvě u otce v Praze odjel se ženou na Moravu. Z B. manželství s Juditou se narodilo pět synů, kteří všichni zasáhli do politického vývoje českých zemí: nejstarší Spytihněv II. (1031–1061) byl od 1055 českým knížetem, Vratislav II. († 14. 1. 1092) se stal údělným knížetem olomouckým, od 1061 byl českým knížetem a od 1085 králem, Konrád († 6. 9. 1092) údělným knížetem brněnským a znojemským, 1092 krátce knížetem českým, Jaromír († 26. 6. 1090) působil jako biskup pražský (od 15. 6. 1068) a Ota († 9. 7. 1087) jako údělný kníže olomoucký (od 1061). Ke správě Moravy přistupoval B. odpovědně, usiloval o její plné vojenské i hospodářské zajištění. K ovládnutí země a k upevnění správy měla sloužit síť hradů, jejíž dobudování s využitím starších opevnění spadalo právě do B. doby. Obnovil nebo založil především tři hlavní moravské hrady: Brno, Znojmo a Olomouc. V Olomouci zahájil ražbu mincí. Nedlouho po příchodu na Moravu podnikl s Moravany vojenskou výpravu proti uherskému králi Štěpánovi. Když byl 1033 kníže Oldřich, poražený Jindřichem, synem římskoněmeckého krále, předvolán na říšský sněm a sesazen, ujal se B. na krátký čas vlády v Čechách. Po otcově propuštění na jaře následujícího roku, kdy měl Oldřich vládnout v Čechách společně se svým bratrem Jaromírem, B. uprchl z Čech. Oldřich zatím Jaromíra odstranil a vládl sám. Po Oldřichově náhlé smrti 9. 11. 1034 se prosadil Jaromír, ale pouze do doby, než se stačil B. vrátit. Počátkem 1035 Jaromír slavnostně se všemi obvyklými formalitami uvedl synovce na knížecí stolec.

B. se ujímal vlády za příznivých okolností. Zůstal jediným vlády schopným Přemyslovcem, jeho postavení neohrožovaly spory o trůn. Byl již zkušeným válečníkem a politikem, díky manželství s Juditou ze Schweinfurtu měl i vlivné příbuzné v říši. Rovněž mezinárodní situace byla pro český stát výhodná. Polsko se zmítalo ve vnitřních bojích, zanedlouho vypukly boje o trůn také v Uhrách, římskoněmecký císař Konrád II. byl zaměstnán v Burgundsku a v Itálii. Na říšském sjezdu v Bamberku o letnicích (18. 5. 1035) B. přislíbil Konrádovi pomoc na tažení proti Luticům, kteří ohrožovali Východní marku, za což byl odměněn královskými dary. O přijetí lenního závazku vůči říši nejsou v pramenech zprávy.

Správu země založil B. na systému hradů, jejichž počet rozšířil novými stavbami, zvláště ve východních Čechách a při důležitých cestách. Hrady měly především vojenskou funkci, ale již za B. vlády se měnily v centra politické a hospodářské správy. Výstavba kostelů v těchto místech znamenala, že se staly i středisky správy církevní. Zajištěním hradů pověřoval své družiníky. Ti ve funkci kastelánů veleli vojenské hotovosti, někteří měli i soudní a správní pravomoc. Hradský správní systém byl vytvořen pravděpodobně dříve na Moravě nežli v Čechách.

Na jaře 1039 vytáhl B. do Polska. Aniž by narazil na větší odpor, zmocnil se Slezska, které připojil k českému státu. Dále dobyl Krakov, důležitý hrad Giecz a konečně polskou metropoli Hnězdno, kde se v katedrální bazilice P. Marie zmocnil ostatků sv. Vojtěcha. Nad Vojtěchovým hrobem vyhlásil B. společně s pražským biskupem Šebířem tzv. Dekrety Břetislavovy (též Hnězdenská statuta). Přikazovaly především církevní uzavírání manželství, trestání vražd, zakazovaly práci v neděli a o svátcích atd. Ostatky sv. Vojtěcha společně s nalezenými poklady byly slavnostně přeneseny do Prahy (24./25. 8. 1039), kde snad měly sloužit jako argument k povýšení pražského biskupského kostela na arcibiskupský. B. však podcenil politické důsledky svého činu. Byl obžalován u kurie ze svévolného přemísťování ostatků svatých. Ambiciózní římskoněmecký král Jindřich III., který se v červnu 1039 ujal vlády v říši, zasáhl proti B. vojensky. V první fázi byl Jindřich poražen v bitvě u Brůdku nedaleko Domažlic v srpnu 1040, válečná tažení proti B. se však příštího roku opakovala, až byl B., proti němuž stála i silná česká opozice, 1041 donucen učinit pokání, přijmout Čechy v léno, složit lenní hold s přísahou věrnosti a slíbit, že nenapadne Polsko ani jiné území (na sněmu v Řezně v polovině října 1041). Jako pokání za spáchaný čin B. podle papežova příkazu založil a nadal kolegiátní kapitulu ve Staré Boleslavi (kostel vysvěcen 19. 5. 1046).

Po návratu z Řezna B. potrestal zrádce a upevnil své postavení v zemi. V další politice se orientoval na spojenectví s říší. Angažoval se vojensky v říšské politice v Uhrách (1042, 1044), vyslal vojenský oddíl a biskupa Šebíře na Jindřichovu římskou jízdu (1046). Od počátku padesátých let 11. století se dostával do konfliktů s polským knížetem Kazimírem Obnovitelem, který se asi v létě 1050 zmocnil Vratislavska. Přes podporu Jindřicha III. byl po dlouhém jednání v Quedlinburku v květnu 1054 B. přinucen postoupit Slezsko s Vratislaví, dobyté při hnězdenské výpravě, Kazimírovi, za což musel platit českému knížeti tribut ve výši 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata ročně. B. sice měl mít vrchní správu nad sporným územím, to však fakticky připadlo Polsku. Přímou vládu udržel B. pouze nad Holasickem (na Opavsku).

Na konci 1054 připravoval B. opět vpád do Uher. Ještě než se shromáždila vojenská hotovost, vyjel se skupinou předních velmožů napřed. Na hradě Chrudimi však onemocněl a zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Víta na Pražském hradě. Před smrtí uspořádal tento otec pěti zdatných synů nástupnictví na český stolec podle stařešinského (seniorátního) řádu, jímž alespoň pro nejbližší budoucnost zajistil jednotu a celistvost knížectví. Vládnout měl vždy nejstarší, ovšem fyzicky způsobilý příslušník panovnického rodu, schválený politickou reprezentací země (shromážděním „všech Čechů“). B. nástupcem měl být nejstarší syn Spytihněv II. Mladší syny, Vratislava, Konráda a Otu, zaopatřil zřejmě ještě za svého života úděly na Moravě, nejmladšího Jaromíra poslal již dříve do škol, aby se připravoval pro církevní dráhu, konkrétně pro biskupský úřad. Seniorátní řád byl obvyklý i v jiných zemích a nástupnictví v Čechách se jím zřejmě řídilo již ve starších dobách, v první polovině 11. století však nebyl aktuální. Od B. rozhodnutí platil teoreticky do konce 12. století; v praxi však fungoval pouze v generaci jeho synů, později docházelo k porušování seniorátního principu a k pokusům o jeho obcházení.

L: M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české 1. Do roku 1197, 1999, s. 375n.; B. Krzemieńska, B. I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století, 1999, 2. vyd., passim; V. Novotný, České dějiny 1/1, 1912 (rejstřík); 1/2, 1913, s. 3n.; P. K. Wojciechowski, Doba wyprawy Brzetyslawa I do Polski w rękopisach Kroniki Czechów Kosmasa z Pragi, in: Przegląd historyczny 89, 1998, s. 263n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, s. 42n.

P: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (ed. B. Bretholz unter Mitarbeit v. W. Weinberger), in: Monumenta Germaniae Historica – Scriptores rerum Germanicarum, Nova series 2, Berlin 1923, 2. vyd. 1955; Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung (ed. R. Holtzmann), in: tamtéž 9 Berlin 1935 (1956); říšské anály.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová