BAŠTA Jan 5.6.1860-12.10.1936

Z Personal
Jan BAŠTA
Narození 5.6.1860
Místo narození Poděbrady
Úmrtí 12.10.1936
Místo úmrtí Praha
Povolání

29- Stavař

37- Doprava, pošty, spoje

BAŠTA, Jan, * 5. 6. 1860 Poděbrady, † 12. 10. 1936 Praha, železniční odborník

Otec elektrotechnika profesora Jana B. (1899–1996). Pocházel z malorolnické rodiny, maturoval na kutnohorské reálce (1878), absolvoval železniční stavitelství na české technice v Praze (1884) a nastoupil do služeb rakouských státních drah. Jako hydrotechnik na ředitelství státních drah v Plzni obnovoval povodněmi poškozené železniční sítě v Plzni, Praze a Linci (1888, 1890), 1892–93 projektoval alpskou místní dráhu v Lilienfeldu, potom navrhnul a vystavěl plzeňské hlavní nádraží (1893–1908). 1908–11 působil jako přednosta stavebního a udržovacího oddělení ředitelství státních drah v Plzni, 1911–17 jako technický náměstek ředitele, 1917–18 jako ředitel státních drah tamtéž. 1915–17 vedl plzeňskou pobočku tajného výboru Maffie, jednu z největších v Čechách. Pod jeho patronátem se vytvořila tzv. plzeňská cesta Maffie mezi Vídní, Plzní a Prahou. V létě 1917 byl členem komise Národní rady české pro ústavní reformu za mladočeskou stranu, od února 1918 se stal ředitelem státních drah v Praze, v září 1918 promyslel organizaci dopravy na českém území po očekávaném převzetí moci Národním výborem, 30. 10. 1918 byl jmenován generálním ředitelem státních a soukromých drah v českých zemích, v lednu 1919 přetvořil tento úřad v Generální ředitelství československých železnic. Od února 1919 do penzionování 1923 byl šéfem I. (dopravní) sekce ministerstva železnic, položil základy organizace, budování a řízení železniční sítě v ČSR. Významně se zasloužil o poválečnou konsolidaci poměrů, spolupracoval na projektu přestavby pražského železničního uzlu. Po celý život pracoval i vědecky, 1923–24 jako prezident Masarykovy akademie práce, od 1928 jako mimořádný, od 1929 jako řádný člen ČAVU, od 1930 člen Národohospodářského ústavu, 1931 byl vyznamenán Karlíkovou cenou, 1932 promován čestným doktorem Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Jako první Čech obhájil 1902 doktorát technických věd na České technice v Praze na základě práce Studie o pružnosti a pevnosti dvojnásob zakřivených nosičů a o statice schodů visutých (1901). Mezinárodních priorit dosáhl dále spisy: Vyšetřování momentů setrvačnosti útvarů rovinných (1900), Vereinfachte Methode zur Berichtigung von Gleisbögen (1912), Mechanika dopravy vlakové a teorie výkonů železničních, sv. 1–3 (1914–23), O zjevech tření valivého, jejich fyzikální podstatě a příslušných odporech pohybových (1922), Mechanika homogenního rohu (1925), Experimentální studie o statice schodů visutých, zvláště točitých (1928), Opotřebivost a lámavost kolejnic i kol v provozu železničním po stránce mechanické (1929), Mechanická teorie tuhnutí a tvrdnutí malty a cementu (1930). Syntézu železničního stavitelství napsal se spolupracovníkem E. Bartoněm (O modifikaci normálních stavebních metod, 1921), zabýval se i teorií techniky (Pokusnictví ve vědách technických, 1928), otázkami dopravy v ČSR (Přehled podmínek, vývojových prostředků a cílů československého železnictví, 1920, Pražská otázka nádražní, 1923), organizací práce (Vědecká organizace práce, 1931) a filozofií přírodních věd (O jedinosti síly a hmoty v jednotném fyzikálním názoru světovém, 1933, Teorie látkové únavy hmoty neživé, 1936). Paměti českého železničáře zůstaly v rukopise.

D: soupis in: Z. Bažant, J. B., 1936, s. 27n.

L: Z. Bažant, c. d.; SČF, 1998, s. 25n.

P: osobní archiv M. Kučery; NTM Praha; Archiv AV ČR.

Martin Kučera