BAAR Jindřich Šimon 7.2.1869-24.10.1925

Z Personal
Jindřich Šimon BAAR
Narození 7.2.1869
Místo narození Klenčí pod Čerchovem
Úmrtí 24.10.1925
Místo úmrtí Klenčí pod Čerchovem
Povolání 63- Spisovatel
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 154-155

BAAR, Jindřich Šimon, * 7. 2. 1869 Klenčí pod Čerchovem, † 24. 10. 1925 Klenčí pod Čerchovem u Domažlic, římskokatolický kněz, spisovatel, představitel katolického modernismu

Pocházel z patriarchální rodiny chodských rolníků. 1888 maturoval na českém klasickém gymnáziu v Domažlicích. Pod vlivem svého strýce, lidového dramatika P. Josefa B. (1835 až 1908), a populárního moravského „kukátkáře“ P. Václava Kosmáka se rozhodl působit na vzdělávání selského lidu rodného Chodska v nábožensko-obrodném a národním duchu. Ve studiu filozofie mu zabránila finanční krize rodičů, proto vystudoval bohosloveckou fakultu české univerzity v Praze a nastoupil kněžskou dráhu. I když byl hluboce věřící, nikdy se zcela neztotožnil s církevními postupy. Jako farář vědomě navazoval na příklad Bernarda Bolzana a Augustina Smetany. Za studií se těžce vyrovnával s kázeňským řádem v semináři. Se svými spolužáky Sigismundem Bouškou, Františkem Teplým či Karlem Dostálem-Lutinovem, kteří měli podobné názory, pracoval v literárním spolku bohoslovců Růže Sušilova a nedlouho mu také předsedal. Po vysvěcení byl 1892–93 kaplanem v Přimdě, 1893–95 ve Spáleném Poříčí u Blovic, 1895–97 v Ořechu u Prahy a 1897–99 v Úněticích u Prahy. Nato působil po deset let jako farář v Klobukách u Slaného, kde se mj. spřátelil se slovenským básníkem, evangelíkem Jánem Bottem (Ivanem Kraskem) a byl svědkem vzniku jeho poezie i jeho niterně prožívaných lásek. V desetiletí 1909–19 byl farářem v Ořechu.

V polovině 90. let se stal vedle S. Boušky a Xavera Dvořáka nejvýznamnějším představitelem Katolické moderny v Čechách. Skupina neměla jen umělecký program, nýbrž i společenský a politický, a katolickou církev chtěla prostřednictvím radikálních reforem přiblížit národu a lidovým vrstvám. Rozvíjela obsahové teze početných encyklik papeže Lva XIII., usilovala o bohoslužbu v národním jazyce, o autokefalitu, o zdobrovolnění či zrušení celibátu apod. Mimoto se zasazovala o angažovanost duchovních v politických, sociálních a kulturních zápasech nikoli na základě vůle církevní hierarchie, ale vlastního svědomí jednotlivce. S podobně smýšlejícími druhy, k nimž dále patřil např. Bohumil Zahradník- -Brodský, František Jan Kroiher, Alois Svojsík nebo František Kašpar, spoluzakládal B. 1902 Zemskou jednotu katolického duchovenstva jako organizační ústředí katolického modernismu v Čechách. Protože nový papež Pius X. modernistické hnutí zakázal, místodržitelský úřad vyšel vstříc přání pražského arcibiskupství a Jednotu 1907 násilně rozpustil. Od 1906 byl B. členem Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj, čímž posílil své vazby na světskou literaturu. Politicky organizován nebyl, nejbližší mu bylo původní křesťansko-sociální hnutí. Za války dával veřejně najevo nesouhlas s proválečným a provídeňským postojem většiny církevní hierarchie. Jako uznaný představitel rezistentního proudu v katolické církvi byl 3. 9. 1918 zvolen předsedou přípravného výboru Jednoty katolického duchovenstva československého, v jehož čele vyjádřil 28. 10. odpoledne podporu československému státu. Předsedou Jednoty byl od její první valné hromady 7. 11. 1918 do 5. 2. 1919. Spolu s X. Dvořákem, F. Teplým, B. Zahradníkem- Brodským, Františkem B. Vaňkem aj. nasadil všechny síly, aby se uskutečnila reorganizace katolické církve na území republiky. V programových spiscích a na stránkách časopisů Archa, Meditace a Kazatelna vyjádřil sumu svého teologického i liturgického myšlení. Došel tu až na práh náboženské reformace, o níž byl poučen též několika předválečnými cestami do zahraničí (mj. do Belgie, Holandska, Švýcarska). Po několikaměsíčním marném boji s vysokým kněžstvem, intrikami i pomluvami a vyčerpán těžkou srdeční neurózou rezignoval spolu s X. Dvořákem na funkci, vzápětí se dal penzionovat a odešel do svého rodiště.

Literární tvorbu zahájil B. tradicionálními verši, jimž zůstal věrný po celý život a které shrnul třicátý svazek jeho Sebraných spisů (Básně, 1934). Jejich vrcholem se stal cyklus Bolestné Vánoce (1917), doplněný o pendant Radostné Vánoce (1918). První prózy z 90. let tiskl časopisecky. Měly mravoličnou tendenci, byť už do nich pronikly drsné realistické tóny. Knižně debutoval románem Cestou křížovou (1900). Podobně jako v několika dalších dílech apeloval i zde na nápravu poměrů v katolické církvi tím, že jako první český autor tyto problémy zveřejňoval. Zaměřoval se především na konflikty venkovského duchovenstva s církevní i světskou mocí a na neblahé důsledky nedobrovolného celibátu (Farská panička, 1906, Farské historky, 1908). Sociální cítění projevil v prózách s realisticky pojatou venkovskou tematikou (Pro kravičku, 1905, Páter Kodýtek, 1912, Skřivánek, 1912, Hanče, 1917, Holoubek, 1921). Historický a etnografický obraz Chodska vytvářel rozměrnými kronikami Jan Cimbura (1906), Poslední rodu Sedmerova (1908), trilogií Poslední soud (1913–19) a především plánovanou tetralogií Naše máma. Začal ji psát na penzi ve snaze představit proces modernizace Chodska v předbřeznové a revoluční době 40. let 19. století. Romány, zcela oproštěné od náboženského pietismu, mají volnou kompozici, nesvázanou postavou hlavního hrdiny, obsahují lyrická přírodní intermezza a věrný a přitom básnivý popis sociálních změn i rozporů, přeměny selství, jeho oslavu i kritiku. V trojici dokončených románových eposů Paní komisarka (1923), kde vyjádřil svůj obdiv k B. Němcové, Osmačtyřicátníci (1924) a Lůsy (1925) dosáhlo B. dílo vrcholu, čtvrtý svazek Svatba zůstal ve fragmentu. Významná byla B. sběratelská činnost a interpretace chodských pohádek, pro děti napsal např. povídku Hanýžka a Martínek (1930). B. kázání vydal ve čtyřech svazcích F. Teplý (1936–40).

D: H. Hudíková, J. Š. B. Personální bibliografie, 1975; J. Š. B., Sebrané spisy beletristické, sv. 1–30, 1923–30.

L: J. Skarlant (vyd.), B. památník, 1926; F. Teplý, Ze života J. Š. B., 1937; J. Žáček, J. Š. B. Strážný duch Chodska, 1948; P. Křivský, J. Š. B. Literární pozůstalost, 1976; OSND 1/1, s. 383; LČL 1, s. 101n.; B. Hofmeisterová, Okouzlený milenec Chodska, 1988; P. Marek, České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva 1917–1924, 2000; D. Frýdl, Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismu v Čechách a na Moravě, 2001; P. Marek, Český katolicismus 1890–1914, 2003.

P: Muzeum J. Š. B. Klenčí pod Čerchovem; LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera