BACH Alexander 4.1.1813-13.9.1893

Z Personal
Alexander BACH
Narození 4.1.1813
Místo narození Loosdorf b. Staatz (Rakousko)
Úmrtí 13.9.1893
Místo úmrtí Schönberg b. Wiener Neustadt (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

BACH, Alexander, * 4. 1. 1813 Loosdorf b. Staatz (Rakousko), † 13. 9. 1893 Schönberg b. Wiener Neustadt (Rakousko), právník, politik, státník

Byl synem předního vídeňského advokáta. Po studiu práv vstoupil 1834 do služby u dvorské komorní prokuratury. Po otcově smrti 1843 se osamostatnil a převzal jeho advokátní kancelář. Cesty do Anglie, Francie a Nizozemí, později do Itálie a jihovýchodní Evropy rozšířily významně jeho obzor a přivedly B. k myšlenkám politického liberalismu. Už před revolucí 1848 náležel k rozhodným odpůrcům Metternichova absolutistického režimu a jako stoupenec konstitučně demokratických reforem stál ve Vídni v čele liberální občanské opozice. Po vypuknutí revoluce a pádu Klementa Metternicha v březnu 1848 náležel k hlavním tribunům reformního liberalismu a vůdcům vídeňského převratu. Byl zvolen do vídeňské obecní rady a poslancem ústavodárného říšského sněmu. 18. 7. 1848 se stal ve Wessenbergově vládě ministrem spravedlnosti. Přestože se navenek nadále hlásil k ústavní přestavbě a federalizaci Rakouska, ve skutečnosti se pod vlivem radikalizace poměrů ve Vídni liberálním idejím stále více vzdaloval.

Po vzplanutí vídeňské revoluce v říjnu 1848 utekl B. za císařským dvorem do Olomouce. Zůstal ministrem spravedlnosti i ve vládě Felixe Schwarzenberka. Pomáhal v prosazení změny na trůně (2. 12. 1848), podílel se na přípravách rozehnání říšského sněmu a vyhlášení oktrojované ústavy (7. 3. 1849). Po odstoupení Franze Stadiona z vlády převzal 17. 5. 1849 provizorně a od 28. 7. 1849 stabilně funkci ministra vnitra. Sehrál významnou úlohu při realizaci osvobození rolnictva z roboty a dalších služebností. Namísto zaniklé patrimoniální správy položil základy k novodobě pojaté rakouské státní správě vycházející z principů centralismu. Patenty z 31. 12. 1851 byla za B. účasti odvolána oktrojovaná ústava, základní občanská práva a zrušeny porotní soudy, což otevřelo v Rakousku cestu k nastolení neoabsolutismu. Po smrti F. Schwarzenberka v dubnu 1852, kdy řízení státních záležitostí převzal sám císař, se B. jako ministr vnitra stal nejvýznamnějším činitelem vlády a hlavním představitelem neoabsolutistického režimu. S pomocí stále posilovaného byrokratického a policejního aparátu nastolil tuhou centralizaci říše, která spolu s germanizací potlačovala neúprosně základní demokratická práva a svobody, pronásledovala jejich stoupence a ostře vystupovala proti národním a sociálním hnutím. Velmi těžce postihl B. režim veřejný život v českých zemích, zvláště české národně politické hnutí. Konkordát rakouského císařství s papežskou kurií (18. 8. 1855), iniciovaný také z B. strany, rozšířil významně vliv římskokatolické církve v Rakousku, zejména ve školství.

Obrovské výdaje na státní a represivní aparát vyčerpaly Rakousko natolik, že po prohrané válce v Itálii se neoabsolutistický režim finančně a politicky zhroutil. 22. 8. 1859 byl B. propuštěn z funkce ministra vnitra. Do 1865 působil jako vyslanec u papežského dvora ve Vatikáně, poté se z politického a veřejného života zcela stáhl. V závěru života se ve spise publikovaném 1885 spolu s Adolfem J. Dobrjanskym vrátil k myšlenkám federalizace Rakouska-Uherska.

L: R. Charmatz, Lebensbilder aus der Geschichte Österreichs, Wien 1947, s. 59n.; O. Knauer, Österreichs Männer des öff entlichen Lebens von 1848 bis heute, Wien 1960, s. 14n.; Ch. Stölzl, Die Ära Bach in Böhmen. Sozialgeschichtliche Studien zum Neoabsolutismus 1849–1859, München – Wien 1971; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, passim; Wurzbach 1, s. 105n.; ADB 46, s. 158n.; OSN 3, s. 85n.; MSN 1, s. 354n.; NDB 1, s. 489n. (s literaturou); ÖBL 1, s. 40.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Novotný