BALÍK Jaroslav 23.6.1924-17.10.1996

Z Personal
Jaroslav BALÍK
Narození 23.6.1924
Místo narození Praha
Úmrtí 17.10.1996
Místo úmrtí Praha
Povolání 85- Filmař nebo filmový podnikatel

BALÍK, Jaroslav, * 23. 6. 1924 Praha, † 17. 10. 1996 Praha, filmový režisér a scenárista

Již od studentských let se zajímal o film. Po maturitě a abiturientském kursu na vyšší průmyslové škole byl totálně nasazen jako stavební dělník. 1947–52 vystudoval režii na filmové fakultě AMU. Současně působil ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent režie a pomocný režisér u Karla Steklého, Ivo Tomana a Vladimíra Borského. Stál u zrodu Československé televize, kde později realizoval jeden ze svých nejlepších snímků, poetický příběh starých lidí hledajících nový vztah k životu Romeo a Julie na konci listopadu (1971). Debutoval filmem Bomba (1957), dramatem o nálezu a zneškodnění nevybuchlé letecké pumy, za který získal čestné uznání na festivalu v Locarnu 1958. Druhý psychologický film Zkouška pokračuje (1959) vykreslil přerod mladého herce, úspěšného pro svůj konformní postoj. V duchu socialistického realismu zfilmoval Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce (1961). I další tvorba souvisela s literaturou; většina děl vznikla podle románových předloh nebo na scénáři spolupracoval spisovatel, nejčastěji Jan Otčenášek. Předlohou následujícího filmu byly dvě povídky Josefa Nesvadby – tragikomický příběh z druhé světové války Blbec z Xeenemünde a satirická groteska Tarzanova smrt (1962). Podle Josefa Kopty natočil psychologický povídkový film z první světové války Pět hříšníků (1964), poté filmovou veselohru Jak se krade milión (1967). Ke komediálnímu žánru se sci-fi prvky se vrátil ve filmu Slečna Golem (1972). Spolu s Otčenáškem adaptoval psychologický román Jaroslava Havlíčka Ta třetí (1968). Podle Otčenáškova románu natočil milostný příběh z poválečné doby Milenci v roce jedna (1973), v němž konfrontoval psychologii mladých lidí, kteří prožili válku v relativním bezpečí, a těch, již se vrátili z koncentračních táborů. Ke komorním psychologickým příběhům na širokém společenském pozadí patřily snímky ze současnosti V každém pokoji žena (1974), Zrcadlení (1977), Já jsem Stěna smrti (1978), Konečná stanice (1981) a Experiment Eva (1985). Pozornost věnoval i nedávné minulosti, např. v psychologickém dramatu ze slovenských hor za druhé světové války Jeden stříbrný (1976, hlavní cena na festivalu v Karlových Varech) podle románu Zdeňka Pluhaře, vesnickou baladou Hordubal (1979) na motivy románu Karla Čapka, hudebním dramatem Rytmus 1934 (1980) inspirovaným románem Václava Řezáče Černé světlo a psychologicko-společenským filmem o moci peněz Šílený kankán (1982). V období normalizace, kdy se stal místopředsedou Svazu Československých dramatických umělců (1977–89) a národním umělcem (1984), klesala úroveň B. děl, která trpěla tendenčností a schematismem – např. adaptace románu Stanislava Rudolfa Atomová katedrála (1984), popis života stranických funkcionářů na socialistické stavbě. Rozpačitě vyzněl i B. poslední, autobiograficky laděný snímek Narozeniny režiséra Z. K. (1987), evokující počátky znárodněné kinematografie. Věnoval se i pedagogické činnosti.

L: J. Frühauf, J. B., 1984; FP, s. 23n.; alp, Padesátiny J. B., in: Kino 29, 1974, č. 12, s. 11; L. Kazda, Ten, jehož srdce ví…, in: Rudé právo, 23. 6. 1984; A. Bechtoldová, Čelem k životu, in: Kino 39, 1984, č. 12, s. 3; P. Melounek, Svět nelítostných poznání, in: Scéna 9, 27. 6. 1984, č. 12–13, s. 11; J. Frühauf, Film je život…, in: Film a doba 30, 1984, č. 6, s. 318n.; J. Jurka, Domluvím se s každým, kdo má rád svou práci, in: Záběr 17, 11. 6. 1984, s. 8; Z. Matějček, Aby člověk zůstal člověkem, in: Květy, 1984, č. 25; J. Novák, Pohľad umelca, in: Film a divadlo 28, 1984, č. 16, s. 32; E. Zaoralová, Prohloubit pohled na člověka, in: Film a doba 31, 1985, č. 3, s. 126n.; F. Goldscheider, Z letopisů neradostných let (V.), in: Kino 45, 1990, č. 14, s. 7.

Miloš Fikejz