BALDA Jiří 4.8.1890-8.3.1968

Z Personal
Jiří BALDA
Narození 4.8.1890
Místo narození Chrudim
Úmrtí 8.3.1968
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel

64- Překladatel

BALDA, Jiří, * 4. 8. 1890 Chrudim, † 8. 3. 1968 Praha, divadelní režisér, dramaturg, dramatik, publicista, překladatel

Jeho životní volbu pro herectví ovlivnil v mládí B. poručník, chrudimský divadelník dr. Karel Pippich. Gymnázium B. vystudoval v Kutné Hoře. Krátce pracoval jako úředník chrudimské nemocnice a obecního důchodu. V dubnu 1909 odešel k divadelní společnosti J. K. Bittla v Kouřimi. Do 1926 vystřídal angažmá u mnoha kočovných společností a u několika stálých městských scén jako herec a režisér, byl také příležitostným autorem. Pro divadlo zpracovával zprvu cizí náměty a texty. Před rokem 1914 dosáhl největšího úspěchu vlastními hrami Dobrodružství detektiva Franka a aktuálním zpracováním balkánských válek Junáci Černé Hory (obě 1912). Mezi umělecky zvlášť významná B. působiště patřila Česká činohra v Praze, scény na Kladně a v Brně. 1926 zakotvil na delší dobu v Praze, aby se uplatnil jako autor a dramaturg zábavních a operetních scén.

Těžiště B. neobyčejně plodné dramatické tvorby, čítající na dvě stě prací a zahrnující komické výstupy, skeče, jednoaktovky, celovečerní hry, divadelní adaptace, hry se zpěvy a tanci, situační frašky, operetní libreta a zvláště lidové veselohry, spadá do meziválečných let a do doby okupace. B. práce vyznačuje sice nepříliš vysoká umělecká hodnota, zato však čistý, nápaditý a dobře odpozorovaný lidový humor. Situační i slovní komiku svých kusů rozvíjel B. na vtipu, kolem něhož zosnoval příběh se stereotypními operetními postavami. Tematicky obsáhl širokou škálu od dobových politických problémů (Internacionála smrti, 1925, Žaluji, 1922, adaptace románu Oheň H. Barbusse), přes legionářské legendy (Nevěsta legionářova, 1919), ohrožení republiky nacisty a boje proti páté koloně (Nám je hej!, 1938) až po jevištní komické hříčky. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české meziválečné operety s orientací na lidového diváka. Od počátku 30. let patřil k nejúspěšnějším a nejvyhledávanějším operetním libretistům, na některých libretech spolupracoval s Jaroslavem Kohoutem, J. E. Sedláčkem, Antonínem Fenclem aj., hudebně se na B. textech podíleli takřka všichni doboví čeští operetní skladatelé mj. Rudolf Piskáček, Jára Beneš, Jaroslav Jankovec, Karel Moor, Josef Stelibský, Rudolf L. Vašata. Přestože převážnou část B. zpěvoherní produkce tvořily nakvap psané frašky se zpěvy, které byly na zkouškách i po premiéře často obměňované, dosahoval jimi obliby u publika stejně jako svými revuálními librety U Sv. Antoníčka (1932), Perly Panny Serafinky (1929, podle J. K. Tyla, hudba R. Piskáček), Andulka šafářova (1925), Křižník Potěmkin (1926) aj. Divadelní scéně se věnoval rovněž jako divadelní publicista a překladatel z francouzštiny a němčiny. Redigoval a spoluredigoval některé divadelní časopisy jako Českou scénu (1933), Divadlo (1934–43), měsíčník Lidové jeviště (Kladno 1947–48) a další. Jako dramaturg byl činný zejména v Tylově divadle, v Aréně, Rokoku a ve Švandově divadle. Po 1945 působil B. současně v divadle v Plzni a 1947–50 v Karlových Varech. V padesátých letech pracoval na kádrovém oddělení ministerstva kultury, kde měl na starosti sociální postavení herců. 1957 odešel pro nemoc do důchodu. Zemřel po srdečním záchvatu.

Užíval pseudonymy RIX, Tom Rix. Byl jedním z prvních členů stavovské organizace Svazu českého herectva, založené 1909, a později jejím dlouholetým funkcionářem.

D: výběr: Nevěsta legionářova (1919); Můj mužíček je anděl (1922); Tři hubičky v tunelu (1923); Boženčino štěstí (1924); Mlsné kočičky (1926); Papínkova nová ženuška (1927); Tři dcerušky na vdávání (1927); Naše zlatá babička (1930); Nejhezčí nožky z republiky (1930); Děvče na roztrhání (1931); Prodaná babička (1931); Lojzička (1935); LČL 1, s. 125n. (kde další bibliografie); knihovna Divadelního ústavu (kde k dispozici asi 200 textů her a operetních libret v rozmnožené podobě).

L: J. M. Kvapil: J. B. je už padesátníkem, in: Divadlo 1939/40; OSND 1/1, s. 409; EJ, s. 28; L. Pacák, Opereta. Dějiny pražských operetních divadel (1946), s. 313n.; J. Kunc, Kdy zemřeli, 1970, s. 8; Čteme II, 1940, s. 202; Kulturní adresář 1936; L. Nečasová, Kde – kdy – kdo. Literární místopis Čech. Moravy a Slezska, 1947; nekrolog: Lidová demokracie 14. 3. 1968, s. 5; KSN 1, s. 394; J. Kotek, Dějiny české populární hudby a zpěvu 2, 1918–1968, 1998, s. 132, 136, 142, 159; J. Kučera – J. Zeman, Spisovatelé Chrudimska, 1999, s. 32; Tomeš 1, s. 42; J. Knapík, Kdo byl kdo v naší kulturní politice, 2002, s. 46; P. Koberle, Literární Chrudim, 1988, s. 11n. a 54; HS 1, s. 45; LČL 1, s. 128 (kde další literatura); M. Šulc, Česká operetní kronika, 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002, s. 293 a passim.

P: Chrudim, muzeum (literární pozůstalost – část).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová