BARRANDE Joachim 11.8.1799-5.10.1883

Z Personal
Joachim BARRANDE
Narození 11.8.1799
Místo narození Sangues (Francie)
Úmrtí 5.10.1883
Místo úmrtí Frohsdorf (Rakousko)
Povolání

11- Geolog

5- Paleontolog

BARRANDE, Joachim, * 11. 8. 1799 Saugues (Francie), † 5. 10. 1883 Frohsdorf (Rakousko), geolog, paleontolog, stavební inženýr

Narodil se v městečku Saugues v Auvergne v rodině zámožného obchodníka s plátnem Augustina a Charlotty Louisy B., rozené Torrentové. Rodové jméno B. je nejspíše španělského šlechtického původu. Studoval v Paříži na prestižním lyceu Collège Stanislas, 1819–24 na École polytechnique a École des ponts et chaussées. Zároveň navštěvoval i přednášky z přírodních věd G. Cuviera, A. Brongniarta, A. L. de Jusieua, C. Prévosta aj. Po ukončení studií pracoval jako stavební inženýr při stavbě mostů v Bordeaux na Garonně a v Saumuru na Loiře. 1827 byl přijat u francouzského dvora jako vychovatel prince Jindřicha hraběte Chamborda, vnuka a dědice krále Karla X. Po červencové revoluci ve Francii 1830 odešel s králem do anglického a poté do skotského exilu. V Edinburghu poznal geologa Rodericka I. Murchisona, u něhož poprvé viděl paleozoické fosilie. Později ho ovlivnilo Murchisonovo dílo The Silurian System (1839). Když rakouský císař František I. poskytl Karlovu dvoru azyl v Čechách, nejprve na zámku Buštěhrad, od října 1832 na Pražském hradě, seznámil se B. v Praze s Františkem Palackým, Kašparem hrabětem Šternberkem, Františkem X. Zippem a dalšími českými vědci. Při vycházce s princem u Zlíchova poprvé v Čechách nalezl fosilie. 1833 hrabě Chambord přesídlil na zámek Frohsdorf jižně od Vídně. B. se stal správcem jeho statků, ale zůstal v Praze, kde vedl tajná jednání, zaměřená k návratu Bourbonů na francouzský trůn. Od 1835 bydlel na Malostranském náměstí, od 1845 v Chotkově třídě (nyní Vítězné ulici). B. domácnost vedla Barbora Nerudová, matka Jana Nerudy, který ve svém díle na B. později vzpomínal. 1834 pracoval B. na projektu prodloužení koňské železnice Praha-Lány do uhelných pánví u Radnic a Plzně. Při vyměřování trati v údolí Berounky se dověděl o bohatých nálezech trilobitů u Skryjí a Týřovic, které u něho vzbudily trvalý sběratelský zájem. Paleozoické fosilie z řady míst středních Čech znali již dříve dělníci v lomech – skalníci, sběratelé i vědci. B. první poznal širší souvislosti, nálezy řadil do přechodné formace, později, po vydání zmíněné Murchisonovy knihy, k tzv. silurskému systému. Jako hmotně zajištěný a nezávislý se rozhodl věnovat se ve volném čase výzkumu. 1840–46 procestoval střední Čechy, sbíral fosilie, do deníků zapisoval údaje o geologii nalezišť (zachovaly se zápisky z let 1841–82). Vytvořil si síť spolupracovníků z řad sběratelů a skalníků, od nichž fosilie vykupoval. Navštívil lokality paleozoika ve Francii, Anglii, Itálii, Belgii, Německu, Španělsku a Skandinávii. Udržoval kontakty s vědci z mnoha zemí. S Murchisonem 1843 a 1847 prošel výskyty v okolí Prahy, Berouna a také Olomouce. Poté, co se středočeskými fosiliemi začali zabývat i další vědci, rozhodl se výsledky svého výzkumu publikovat. 1846 vydal dvě práce o stratigrafii a o trilobitech. Středočeský „silur“ rozdělil do 8 etáží, předjímajících moderní stratigrafické členění horninových vrstev. Etáže A–B, podle dnešního označování odpovídající proterozoiku a spodnímu kambriu, označil jako azoické (bez fosilií). C dnes odpovídá střednímu kambriu, podle B. s 1. faunou (primordiální), D ordoviku, s 2. faunou, E–H siluru a devonu, se 3. faunou (stáří kambria až devonu je 545–354 miliony let). Primordiální fauna, např. trilobiti z Jinců, byla v B. době nejstarší známá fauna na světě. V cizině vzbudil zájem, v Čechách spíše odpor. Kustod Muzea Království českého A. J. Corda a majitel velké sbírky fosílií I. Hawle ve spěchu vydali 1847 knihu Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten, aby uhájili prioritu domácích vědců proti cizinci. Přes vážné nedostatky, B. kritizovaná práce, splnila účel: autory názvů mnoha čeledí, rodů a druhů (taxonů) trilobitů se stali podle mezinárodní názvoslovné normy Hawle a Corda. B. vydal 1847 monografii o brachiopodech (ramenonožcích), pak kratší práce o cefalopodech (hlavonožcích), trilobitech a graptolitech. Poprvé popsal ontogenetický vývoj u trilobitů u druhu Sao hirsuta ze Skryjí, později u druhu Aulacopleura konincki na základě 6 000 celých exemplářů z Loděnic. 1850 jako první studoval charakteristickou schránku graptolitů (skupina paleozoických polostrunatců, významná pro stratigrafii). 1852 vydal první svazek stěžejního díla Système Silurien du Centre de la Bohême, o geologii a trilobitech. Jako první poznal mísovitou (pánevní) stavbu vrstev středočeského „siluru“. Po delší odmlce vydal 1865 druhý svazek o cefalopodech, pak v rychlém sledu svazky o plžích skupiny Pteropoda, mlžích, brachiopodech, korýších a rybách. Do 1881 vydal 22 svazků, z větší části vlastním nákladem, zčásti s přispěním hraběte Chamborda a akademie věd ve Vídni. Jde o největší vědecké dílo jednotlivce; má 5 696 stran velkého formátu, 1 076 vynikajících litografických tabulí. Obsahuje popisy a vyobrazení 3 557 druhů fosilií. Největší část díla je věnována cefalopodům (zejména skupině loděnkovitých, Nautiloidea), 3 581 stran, s popisy 1 622 druhů. B. popsal mnoho nových taxonů. Některé mlže pojmenoval českými rodovými názvy Panenka, Vévoda, Nevěsta, Spanila aj., což v cizině vyvolalo výhrady, ale B. se obhájil. Psal o „siluru“ ve Francii, Španělsku, Belgii, Norsku, USA, Bavorsku, pokoušel se o jeho stratigrafickou korelaci se středočeskou oblastí. B. stratigrafii použili při geologickém mapování pro Říšský geologický ústav ve Vídni v 50. letech Marcus Vincenc Lipold a Jan Krejčí. 1852 popsal B. tělesa hornin s 3. faunou obklopená horninami se starší 2. faunou, tzv. kolonie. Usoudil, že v době usazování vrstev s 2. faunou se odněkud přistěhovala 3. fauna, nenalezla příznivé podmínky k životu a vymřela. Kolonie popsal i z Francie a Španělska. Krejčí a Lipold je na základě mapování správně vysvětlili jako tektonické kry siluru (v dnešním pojetí) uvnitř ordoviku; proti B. je podpořili i někteří další zahraniční vědci. B. se úporně hájil v 5 svazcích obran (Défense etc., 1861–81), kde ironicky užíval jmen účastníků sporu: „colonie Krejčí“, „colonie d’Archiac“ aj. V obranách byl nucen uveřejnit řadu svých geologických poznatků. 1869 Krejčí ustoupil, protože se obával, aby zatrpklý B. neodkázal svou sbírku fosilií do zahraničí. Dále se B. účastnil sporu o takonský systém v USA, ovlivnil spor anglických vědců o hranici mezi kambriem a silurem v klasické oblasti v Anglii a Walesu. Postupně se B. stal velmi konzervativním, např. trval na Murchisonově širokém pojetí „siluru“; i když E. Kayser (1878) správně koreloval etáže F–H s devonem v Harzu a Porýní, B. přítomnost devonu ve středních Čechách odmítl. Jako stoupenec Cuvierova katastrofismu nepřijal Darwinovu evoluční nauku. Pracoval do konce života. Ještě v den svých 80. narozenin 1879 sfáral na Březových Horách do v té době nejhlubšího dolu na světě, 1 000 m pod povrch zemský. Na podzim 1883 odjel do Frohsdorfu k nemocnému hraběti Chambordovi, který brzy nato zemřel. Při plnění povinností vykonavatele hraběcí závěti onemocněl zápalem plic a na zámku Frohsdorf rovněž skonal. Pochován byl 8. 10. v nedalekém Lanzenkirchenu. B. vydal 112 publikací, většinou ve francouzštině. Své hlavní dílo nedokončil, ale připravil materiál ke zpracování dalších 1 500 druhů plžů, korálů, lilijic aj. V závěti určil, aby v díle pokračovali W. H. Waagen a O. P. Novák; k tomuto účelu zanechal 10 000 zlatých. Vřelý vztah k českému prostředí projevil i tím, že odkázal obrovskou sbírku více než 50 000 exemplářů fosilií, knihovnu a deníky Muzeu Království českého v Praze. Patřil k nejvýznamnějším paleontologům 19. století. Byl členem řady vědeckých společností. Geological Society of London mu 1852 udělila Wollastonovu cenu, německá Akademie Leopoldina 1881 Cotheniovu medaili. Jeho zásluhou se střední Čechy staly klasickou oblastí výzkumu spodního paleozoika. Geologická jednotka, kterou studoval, byla nazvána Barrandien. Byl výjimečným příkladem vědce, jehož jméno proniklo do povědomí široké české veřejnosti.

D: Notice préliminaire sur Système silurien et les Trilobites de Bohême, Leipzig 1846; Über die Brachiopoden der silurischen Schichten in Böhmen, 1848, s. 153n.; Graptolites de Bohême, 1850; Système Silurien du centre de la Bohême, sv. 1– 22, 1852–81; Faune primordiale dans la chaine cantabrique, in: Bulletin de la Société géologique de France 17, 1860, s. 516n. (s Casiano de Prade a E. de Verneuil); Documents anciens et nouveaux sur la Faune primordiale et le Système taconique en Amérique, in: tamtéž 18, 1861, s. 203n.; Défense des Colonies. I. Groupe probatoire comprenant: la colonie Haidinger, la colonie Krejčí et la coulée Krejčí, 1861; Faune silurienne des environs de Hof en Bavière, 1868; Crustacés divers et Poissons des dépôts siluriens de la Bohême, 1872.

L: R. Kettner, J. B., in: Časopis pro mineralogii a geologii 3, 1958, s. 113n.; Colloque international sur Joachim Barrande a Prague et a Liblice le 17 a 20 mai 1969, in: Časopis pro mineralogii a geologii 15, 1970, s. 4n. (články P. Bouta, B. Boučka, C. Teicherta, R. Prokopa aj.; bibliografie); J. Kříž, J. B., 1999; R. Horný – V. Turek, J. B. (1799–1883), 1999.

P: pozůstalost: NM Praha; pamětní desky: na skále u Hlubočep (odhalena 1884), v Praze ve Vítězné ulici (1969); pomníky: v Saugues (1966), ve Skryjích (1969); nová pražská čtvrť byla 1928 nazvána Barrandov.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Vlašímský