BARTA Rudolf 30.1.1897-1.3.1985

Z Personal
Rudolf BARTA
Narození 30.1.1897
Místo narození Praha
Úmrtí 1.3.1985
Místo úmrtí Praha
Povolání

35- Odborník sklářství nebo keramiky 3- Chemik nebo alchymista

61- Pedagog

BARTA, Rudolf (též BÁRTA), * 30. 1. 1897 Praha, † 1. 3. 1985 Praha, chemik, technolog, podnikatel v oboru keramiky, skla a staviv, pedagog

Pocházel z rodiny významných podnikatelů v průmyslu staviv. Otec Rudolf B. (1868–1952) byl spoluvlastníkem firmy Barta & Tichý a generálním ředitelem firmy Prastav a. s. Za studií na reálce se na přání otce vyučil i kamenickému řemeslu. 1914–16 navštěvoval Chemickou fakultu české techniky v Praze, pak přešel na českou techniku do Brna, kde 1918 promoval. Během studia v Brně pracoval jako soukromý asistent na keramickém oddělení u Otakara Kallaunera, u něhož v listopadu 1918 obhájil doktorskou práci O nasákavosti keramických výrobků. 1919 nastoupil do rodinného podniku, do výzkumného a zkušebního ústavu firmy Prastav v Radotíně. V témž roce se oženil s Marií Troltschovou, vnučkou Františka Křižíka. 1926 byl jmenován komerčním radou. 1938 převzal po otci vedení Prastavu. Prováděl chemické, fyzikální a mikroskopické analýzy surovin, polotovarů a výrobků. Poznal nutnost rozvíjet teoretické zázemí průmyslu staviv. Účastnil se vědeckých konferencí v zahraničí, navázal přátelství s řadou zahraničních odborníků (W. De Keyserem, P. P. Budnikovem aj.). Současně přednášel na vysoké škole. 1927 se habilitoval na české technice v Brně jako soukromý docent pro technologii a zkoušení keramických hmot, 1930 na ČVUT v Praze. Od 1934 suploval na Chemické fakultě ČVUT za nemocného Josefa Buriana předmět Sklářství a keramika. 1938 byl jmenován mimořádným profesorem ČVUT v Praze, 1945 profesorem řádným. Zastával i funkci děkana a prorektora školy. 8. 10. 1941 byl jako aktivní člen a funkcionář Sokola zatčen gestapem, pak vězněn v koncentračních táborech v Terezíně a Osvětimi. V květnu 1945 se ujal vedení Prastavu. Cementárny a keramické závody byly 1946 spojeny s Královodvorskou cementárnou a Rakovnickými keramickými závody a B. se stal až do znárodnění členem obou představenstev. Navázal také na pedagogickou kariéru na ČVUT, 1946 byl jmenován řádným profesorem, vedoucím katedry sklářství a keramiky a Ústavu sklářství, keramiky, technologie a zkoušení staviv. 1949 zřídil postgraduální kurs Keramické inženýrství. 1953 se chemická fakulta osamostatnila a přeměnila na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) a B. stanul v čele katedry technologie silikátů. Přednášel předmět Žáruvzdorné hmoty. Proti dosavadnímu empirickému pojetí výuky prosadil koncepci vycházející z fyzikálně chemických základů. 1958 byl poslán nuceně do důchodu, nepřestal však vědecky pracovat.

B. se zabýval nerudními surovinami (kaoliny, dinasovými surovinami, mramory aj.), chemií a technologií keramiky, skla, cementu, silikátových a žáruvzdorných materiálů. Zavedl do průmyslové praxe řadu nových strojů a technologických postupů, nových surovin a technických hmot. Ve 30. letech byl pro zpracování vápence významný vynález hrudkovacího talíře, použitý poprvé v cementárně v Radotíně. Po 1945 se stal průkopníkem uplatnění diferenční termické analýzy (DTA) na československých vysokých školách, výzkumných ústavech a průmyslových laboratořích. (DTA se užívá pro stanovení nerostného složení hornin a technických hmot, zejména jemnozrnných, např. jílu). Studoval vlastnosti hydraulických vápen, výrobu slinutého korundu pro elektroizolační účely, syntézu žáruvzdorného nerostu mullitu (spolu se synem Čestmírem B.). 1922 navrhl experimentálně sledovat vliv městské atmosféry na stavební kámen. Ve 30. letech propagoval využití betonu pro stavbu silnic v ČSR. 1927–39 sestavoval pro Jednotu průmyslu vápenického v ČSR každoroční zprávu o pokrocích ve vápenictví. Psal referáty o československé odborné literatuře do francouzské Revue des materiaux de construction. Počátkem 50. let usiloval o využití vedlejších surovin ze severočeského hnědouhelného revíru, které byly při lomové těžbě znehodnocovány (keramické a žáruvzdorné jíly, písky apod.), a upozornil na možnost využití českých surovin v petrurgii (výroba tepelně, chemicky a mechanicky vysoce odolných materiálů odléváním tavených hornin), což se v 60. letech realizovalo po dalším výzkumu L. Kopeckého, st., a J. Voldána. Uveřejnil okolo 400 prací. Spoluzakládal časopis Stavivo (1919), Zprávy Československé keramické společnosti (1924), který od 1957 nahradil časopis Silikáty (1957–74 jeho vědecký redaktor). Byl členem redakčních rad řady zahraničních časopisů. Stal se zakládajícím členem Československé keramické a sklářské společnosti (1917–57 jejím sekretářem) a Československého svazu pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek, od 1920 členem Masarykovy akademie práce. Byl přijat do řady mezinárodních odborných společností (1928 American Ceramic Society, 1932 prezident chemické sekce v Association Internationale pour l’Essai des Matériaux, 1968 čestný předseda International Confederation for Thermal Analysis). Přes mimořádné zásluhy o rozvoj československého materiálového výzkumu a výroby se doma nedočkal žádného oficiálního ocenění. Syn Jiří B. (1920–2002) byl mikrobiolog, specialista na biotechnologie, syn Čestmír B. (* 1926) je mineralog, specialista na materiálový výzkum v kosmu, vnuk Jiří B. (* 1948) filmový výtvarník a režisér animovaných filmů, vnuk Čestmír (* 1954) je krystalochemik, specialista na materiálový výzkum v kosmu. Nejznámějšími B. žáky byli profesoři VŠCHT v Praze Vladimír Šatava a Jan Hlaváč a profesor Massachusetts Institut of Technology v USA Svante Procháska.

D: O primérních kaolinech moravských, in: Zprávy Československého svazu pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek 1, 1918, Odb. 2, č. 2, s. 7n. (s O. Kallaunerem); Technicky důležité vlastnosti mramorů, in: tamtéž 1923, č. 4, s. 1n.; Červený mramor slivenecký, in: Věda přírodní 1, 1920, s. 82n.; Kamenina, in: Vědecké spisy Masarykovy akademie práce, 1921, ř. I, č. 2, s. 102; Oteplování cementu při tuhnutí, in: Chemický obzor, 1935, č. 3, 4 s.; Jak může kolísati jakost vápna v kruhovce, in: Stavivo 16, 1935, č. 20, s. 19; Keramika I. Cihlářské zboží, 1941; Buližníky – nová surovina pro výrobu dinasu, in: Zprávy Československé keramické a sklářské společnosti 25, 1949, č. 2–4, s. 150n. (s A. Orlovem aj.); Teoretické základy sklářství a keramiky I–II, 1951–54 (s V. Šatavou); Sklářství a keramika I–IV, 1952; Využití odpadních zemin a uhelných odpadů Severočeské hnědouhelné pánve, in: Stavivo, 32, 1954, s. 160n. (s F. Srbkem); Chemie a technologie silikátů, 1959; Chemie a technologie cementu, 1961.

L: R. Bárta, in: Sklář a keramik 7, 1957, s. 99n.; V. Šatava, in: Silikáty 11, 1967, s. 1, 29, 1985, s. 289; Příspěvky k dějinám skla a keramiky I, in: Rozpravy NTM, sv. 45, 1971; OSND 1/1, s. 460; ČsB 1, nestránkováno (soupis díla do 1939); NGS s. 662; ČBS, s. 26; Tomeš 1, s. 46n.; Myška, s. 29 (kde soupis literatury)

Pavel Vlašímský, Čestmír Barta