StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BARTUŠEK Antonín 11.1.1921-22.4.1974

Antonín BARTUŠEK
Narození	11.1.1921
Místo narození	Želetava u Třebíče
Úmrtí	22.4.1974
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace	Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 255-256
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40331

BARTUŠEK, Antonín, * 11. 1. 1921 Želetava u Třebíče, † 22. 4. 1974 Praha, spisovatel-básník, překladatel, historik umění a scénografie, muzeolog

Narodil se jako syn drobného zemědělce. Mládí prožil v rodišti, kde vychodil pětitřídní obecní školu. Reálné gymnázium studoval v Třebíči, maturoval 1941. Od podzimu téhož roku se usadil v Praze. Uzavření vysokých škol mu znemožnilo další studium. Od 1942 působil proto do konce války jako advokátní úředník v kanceláři JUDr. Hynka Sedláčka v Praze. Pro nemoc byl zproštěn totálního nasazení v Německu. Po válce začal od 1945 studovat na Filozofické fakultě UK literární historii u Jana Blahoslava Čapka, srovnávací literární historii u Václava Černého, později dějiny výtvarného umění a na vedlejším oboru také české dějiny u Václava Chaloupeckého. Promoval 1950 (práce Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou). Během studia byl 1946–48 zaměstnán v literárním oddělení Československého rozhlasu jako redaktor literárních pořadů. V té době se stal členem Syndikátu československých spisovatelů. Po promoci působil do 1953 u Státní památkové péče jako historik umění. Prováděl odborné průzkumy měst, např. Malé Strany v Praze, Slavonic, Telče, Domažlic. 1952 vydal odbornou práci Bítov. 1953 se stal vědeckým pracovníkem pro obor dějin umění v Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV v Praze. Za svého dvouletého působení tam vydal odbornou publikaci Velké Losiny (1954) a připravil monografii Žďár nad Sázavou (1956). Současně se podílel na řadě kolektivních pracích, mimo jiné na dobově neobyčejně populárním uměnovědném díle Umělecké památky Čech. 1956–61 byl ředitelem Západomoravského muzea a galerie v Třebíči. Vedle toho vedl rekonstrukci třebíčského zámku a vydal Umělecké památky Jihlavy. 1957 se stal kandidátem věd (CSc.), 1960 členem Svazu československých výtvarných umělců. 1961 se vrátil do Prahy, kam byl povolán do funkce výtvarného teoretika Národního divadla (do 1964). Poté pracoval až do své předčasné smrti jako vědecký pracovník Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Byl ženatý, s manželkou Marií měl dceru Reginu.

Profesně rozdělil svůj život mezi povolání výtvarného historika a teoretika a básníka a překladatele. Kromě řady odborných uměnovědných knih byl autorem kolem sta prací z oboru teorie a dějin výtvarného umění a scénografie. Jeho literární prvotině Fragmenty (1945) předcházela již od 1937 hojná publikační činnost ve studentských časopisech a intenzivní styky s básníky a literáty Františkem Halasem, Milošem Sedloněm, Ivanem Skálou, Ladislavem Fikarem, Josefem Hiršalem, především však s Kamilem Bednářem, s nímž ho pak po celý život pojilo osobní přátelství i umělecké kredo. Na počátku básnické tvorby stál B. převážně pod vlivem díla Jakuba Demla a Vladimíra Holana. V prvních dvou básnických sbírkách, vydaných těsně po válce, vycházel ze skupiny kolem Umělecké besedy 1944, pak se nakrátko přidal ke skupině soustředěné kolem sborníku Ohnice (1947), který redigoval Kamil Bednář. 1965 vydal B. básnickou sbírku Oxymoron, časopisecky publikoval zejména v Plameni. 1967 se stal spolu s Kamilem Bednářem, Emilií Bednářovou- -Stambolievou, Karlem Bodlákem a Jarmilou Otradovicovou členem literární skupiny Pevný bod, soustředěné kolem stejnojmenného sborníku. Z této umělecké zkušenosti vzešly B. básnické knihy, autobiografické Červené jahody (1967) a o dva roky pozdější Tanec ptáka Emu, Antihvězda a Tři knížky. Plodné umělecké období básníka završil B. 1971 vydáním knihy veršů Královská procházka. B. se v něm jevil především jako básník-intelektuál usilující ve svých sbírkách o postižení duchovní izolace současného člověka v protikladu k mnohostrukturálnímu obrazu světa. V šedesátých letech vydal B. v Anglii výbor ze své poezie, plánoval i německý výbor svých článků z literární historie a literární kritiky. Redakčně připravil edici básní Vincence Furcha.

Užíval pseudonymů Reli Bernkopfová, Jana Borová, Jan Barbar, A. D. Martin a šifry ab. Jako překladatel soustředil svůj zájem na americkou a hlavně francouzskou poezii (Simone de Beauvoir Krev těch druhých, Emanuel Roblès Stávka, John Arden Osel z chudobince, Eugen O’Neil Dny bez konce aj.).

L: (řada pramenů uvádí chybné datum úmrtí 20. 4.); J. Baleka, Krajina života a běh smrti, in: Pochodeň (Hradec Králové) 17. 7. 1969; J. Uher, Hledání jistot, in: Rovnost 17. 12. 1967; MČE 1, s. 363; SČL, s. 20; SČS, s. 27; Regionální osobnosti, 1995, s. 2n.; k 50tinám: Práce 5. 11. 1971; K. Boušek, doslov k B. Období mohyl (1975).

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová