StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BART Ilja 17.5.1910-11.11.1973

Ilja BART
Narození	17.5.1910
Místo narození	Chrudim
Úmrtí	11.11.1973
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 221-222
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40169

BART, Ilja (vl. jm. Bartošek Julius), * 17. 5. 1910 Chrudim, † 11. 11. 1973 Praha, básník, prozaik, překladatel

Syn středoškolského profesora, romanisty Julia Bartoška st. (1882–1955), od 1919 ředitele českého gymnázia v Duchcově, pozdějšího aktivisty Národního sjednocení. B. vyrůstal mezi horníky, maturoval 1928 na duchcovském menšinovém reformním reálném gymnáziu. Byl pod vlivem svého strýce, právníka, volnomyšlenkáře a anarchokomunisty Theodora Bartoška (1877–1954). Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze (JUDr. 1933). Od 1929 se účastnil práce v komunistické mládeži, 1933 se stal členem KSČ. Od 1931 pracoval v Levé frontě, 1932 založil skupinu Mladá garda. Po úspěchu v mezinárodní soutěži proletářských spisovatelů žil 1934–35 v SSSR. Do Francie a do Španělska odjel 1936. Stal se válečným zpravodajem Rudého práva, Haló novin a Tvorby, bojoval na aragonské frontě, dopisoval z Barcelony a Madridu. Po návratu do vlasti (1937) nemohl najít zaměstnání, 1938 nastoupil do právního oddělení Živnobanky. 1940–43 byl vězněn v káznici ve Waldheimu, po propuštění nasazen na statku v Lysolajích jako dělník. 1945 pracoval jako vedoucí tiskového oddělení I. kraje KSČ, 1945–46 jako vedoucí kulturní referent Svazu osvobozených politických vězňů, 1946 byl na dobrovolné brigádě v Severočeském uhelném revíru. 1946–47 působil jako ředitel rozhlasu v Mostě, 1947–49 vedl oblastní úřadovnu ministerstva informací v Ústí nad Labem, 1949–50 byl redaktorem Rudého práva. 1950 mu byl uložen stranický trest důtky s výstrahou pro jeho nesouhlas s procesy. Od 1952 vykonával funkci redaktora ČTK, od 1961 byl členem vedení Odborového svazu zaměstnanců v hornictví a energetice, od srpna 1968 do dubna 1969 pracoval v Úřadu pro tisk a informace. Po druhém infarktu zůstal v invalidním důchodu, na podzim 1969 vystoupil z KSČ, krátce nato mu tragicky zemřel syn.

Básně ve Wolkerově duchu publikoval od středoškolských let; debutoval pod pseudonymem Ilja Hlučák sbírkou Slunce nad blátivým jarem (1927). Novou vlnu proletářské poezie 30. let obohatil agitačními verši politické služby a protifašistického zaměření (Písně s náhubkem, 1936). Ohlasy španělské občanské války vydal souborně ve sbírce Španělské rytmy (1957), poezii z vězení shrnul ve svazku Písně zaživa zazděného (1946). Po válce vydal řadu propagandistických improvizací a schematických básnických i prozaických knih. Vliv událostí z konce 60. let, přátelství s Vladimírem Holanem a vědomí blízké smrti vyvolaly zásadní obrat jeho poezie k intimní a reflexivní lyrice a k existenciální filozofii. Dychtivě spontánní a přitom skeptický až tragický prožitek světa i snaha po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly k výjimečnému vzepětí (Vráska, 1970, Silokřivky, 1970, Kde, 1972, Zrcadlení, 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně Já jsem ten šachový král, 1976, Můj sever, 1977, Směšné smutky, 1980, Zájezdní hospoda, 1990, Zabili básníka, 1993). Z prozaického díla mají dokumentární význam paměti Dny života (1966) a Na gestapu (1975) a svědectví o interbrigadistech Kráter se otevírá (1957). Jako překladatel se B. věnoval dílu Alexandra Sergejeviče Puškina, sovětským proletářským a válečným básníkům a jako první vydal český výbor z Federica Garcíi Lorcy (1937).

D: SČL 1, s. 26n. (kde další literatura).

L: Kunc 1, s. 20; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957, s. 18n.; J. Hájek, Doslov, in: I. B., Já jsem ten šachový král, 1976; LČL 1, s. 135n.; SČL 1, s. 26n.

P: SÚA Praha a v majetku rodiny.

Martin Kučera