BARVITIUS Antonín Viktor 14.7.1823-20.7.1901

Z Personal
Antonín Viktor BARVITIUS
Narození 14.7.1823
Místo narození Praha
Úmrtí 20.7.1901
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt

BARVITIUS, Antonín Viktor, * 14. 7. 1823 Praha, † 20. 7. 1901 Praha, architekt a návrhář

Bratr malíře Viktora B. (1834–1902), švagr architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna. Pocházel z pražské měšťanské rodiny, otec Ondřej B. byl pokladníkem hraběte Buquoye. B. navštěvoval farní školu u P. Marie Vítězné, malostranské gymnázium, studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity u profesorů Antonína Müllera a Františka Exnera, 1841/42 byl zapsán jako posluchač práv. O rok později začal v Praze studovat architekturu na technice a na Akademii školu historické malby u Christiana Rubena. Poté odešel na vídeňskou techniku, ale již v dubnu 1844 tam studium ukončil a v říjnu téhož roku se zapsal na AVU. Jeho učiteli byli architekti Karl Roesner, Eduard van der Nüll a August Sicard von Sicardsburg, přívrženci přísného historismu. 1848 se po ukončení studií usadil ve Vídni, projektoval a po tři roky pracoval jako inženýr-asistent ve stavebním odboru ministerstva obchodu, průmyslu a veřejných prací. (Dochovány jsou jeho návrhy rodinných domů na Berichstrasse a Heltergasse, Casa Rigoni a obchodního domu Trebitsch na Feldgasse.) Na cestách po Rakousku pořizoval studijní kresby architektury, ale také humoristické žánrové obrazy. Několik z nich publikoval časopis Kasperle im Frack, který vydával Oskar Bauchwitz v Rengerově knihkupectví v Lipsku. 1854 získal na návrh vídeňské AVU dvouleté cestovní stipendium ministerstva kultu a vyučování. Navštívil mj. Benátky, Florencii, Veronu, Sienu, Pistoiu, Prato a Řím. Sblížil se tu s vůdčími postavami nazarénského okruhu Friedrichem Overbeckem a Peterem Corneliem a s umělci sdruženými v Deutscher Kunstverein. Ve spolupráci se svým přítelem sochařem Václavem Levým navrhoval v době římského pobytu oltáře, drobnou sakrální a sepulkrální architekturu. Rakouský velvyslanec hrabě František Colloredo-Waldsee jej 1856 pověřil stavebně historickým průzkumem a návrhem restaurování římského renesančního komplexu Palazzo di Venezia pro potřeby rakouského státu. B. zpracoval 1858 studii Bericht über Bestand der Baulichkeiten des k. k. Botschaftshotel in Rom, genannt il Palazzo di Venezia. Paláci se badatelsky věnoval i po 1868, kdy se vrátil do Prahy. Nevydán zůstal obsáhlý rukopis Palatium Sancti Marci de Urbe. Der k. k. Botschaftspalast in Rom I. R. Palazzi di Venetia. Darstellung seiner Anlagen, seiner Entwicklung der gleichen Darstellung der Basilica S. Marci de Urbe, von Architekten A. V. Barvitius. Prag 1894. B. pravidelně obesílal i z Říma domácí výstavy Spolku inženýrů a architektů, některé jeho návrhy byly v Čechách také publikovány časopisecky. Do pražského uměleckého života tak vstoupil jako poměrně známá a uznávaná umělecká osobnost.

Na první domácí zakázce, hrobce rodiny Lannovy a Schebkovy na Olšanských hřbitovech, spolupracoval se sochaři V. Levým a Ludvíkem Šimkem a s malířem Františkem Sequensem. B. potom realizoval ještě řadu hrobek pro pražské hřbitovy na Olšanech, na Vyšehradě, na Malvazinkách, na Malé Straně, ve Vídni, v Klecanech a v Jihlavě. Pro budované národní pohřebiště na Vyšehradě zpracoval 1876 návrh nekropole italského typu Campo Santo s otevřenými neorenesančními arkádovými ochozy. Podle jeho projektu byla postavena jen část při jižní a východní ohradní zdi, volně v jeho intencích pak pokračovali 1889–1908 Antonín Wiehl a 1908–1915 Josef Sakař. Nerealizována zůstala B. navržená úprava hřbitova na pražských Malvazinkách. Jeho zkušenost plynoucí z práce architekta a sochaře se plně zúročila v pražském pomníku Josefa Jungmanna, který 1878 vytvořil pro spolek Svatobor s L. Šimkem, snad podle staršího malého modelu V. Levého. Zasazení do komplikovaného prostoru náměstí představuje nejúspěšnější řešení pomníku v Praze. V pražské Bubenči byla podle B. projektu 1871 dokončena stavba vily bankéře Alexandra Lippmanna, o rok později ve spolupráci s I. V. Ullmannem sousední vila podnikatele a mecenáše Vojtěcha rytíře Lanny. B. bubenečské vily se významně podílely na konstituování oblíbeného domácího typu příměstské vily, který i bez přímých analogií evokuje renesanční Itálii a zároveň středomořskou antiku. Pro podnikatele M. Gröbeho přestavěl 1870–72 (resp. 1870–81) usedlost Landhausku na Královských Vinohradech ve vilu, která navazuje na italskou renesanci důsledněji. Formu neorenesanční vily mělo i původní nádraží Františka Josefa I., které se stavělo za pražskými hradbami na stejnojmenné dráze 1869–71 (budova zanikla postupně 1901–09 při stavbě nového nádraží, dnešního Hlavního). 1875 se s Ullmannem neúspěšně zúčastnili soutěže na budovy České spořitelny a Rudolfina, kterou vyhrál Josef Zítek a Josef Schulz. B. se potom více soustřeďoval na své další aktivity. Od počátku činnosti Křesťanské akademie se podílel na práci jejího výtvarného odboru, dohlížel na její paramentní ústav, navrhoval vnitřní zařízení kostelů, drobnější uměleckořemeslné liturgické předměty, paramenta, výšivky a tkané textilie. K povznesení liturgického umění a jemu sloužících řemesel přispíval i jako organizátor. B. realizované návrhy kalichů, ciborií, monstrancí, pacifikálů a relikviářů tvořily od 1877 vzorovou kolekci, trvale vystavenou ve Svatováclavské záložně. Úspěšně se účastnil výstav církevního umění v Brně (1884), ve Vídni (1887) a ve Vatikánu (1887 a 1888). B. návrhářská tvorba představovala silný neorenesanční pendant neogotické produkci. Stejně jako v architektuře pronikl B. i v uměleckém řemesle k podstatě renesanční tvorby, renesanční návrhářskou praxi organicky spojoval se zásadami Gottfrieda Sempera. 1875 zvítězil spolu s I. V. Ullmannem v soutěži vypsané smíchovskou obcí na nový kostel sv. Václava. Poté co Ullmann od projektu ustoupil, byla stavba realizována 1881–85 podle samostatného projektu B. Ten navrhl také veškeré umělecké a uměleckořemeslné detaily a vybavení. Trojlodní bazilika sv. Václava evokuje v interiéru římské raně křesťanské kostely, v exteriéru, především v dvojvěžovém hlavním průčelí, invenčně pracuje s motivy pozdní renesance a manýrismu. Kostel patří k vrcholům sakrální architektury 19. století nejen mimořádnou kvalitou architektonického řešení, ale také koncentrací výtvarných děl sochaře L. Šimka a malířů Josefa Trenkwalda, F. Sequense a Maxmiliána Pirnera. Celoživotní zkoumání římského Palazzo di Venetia a podíl na úsilí Křesťanské akademie o obnovu církevního umění vedly B. k promýšlení otázek rekonstrukce památek. Byl také první, kdo u nás ocenil hodnotu barokní sakrální architektury a pracoval na její obnově. Nejvýraznější realizací této složky B. díla je oprava exteriérů a interiérů vrcholně barokního kostela sv. Voršily v Praze-Novém Městě, díla Marcantonia Canevalleho z let 1699–1704, a řešení přilehlého průčelí kláštera voršilek. B. se také věnoval spolkové a organizační činnosti. Vedle členství v Křesťanské akademii působil ve Spolku architektů a inženýrů v Čechách, redigoval jeho časopis Zprávy, v uměleckém odboru Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta (1883–95 předseda odboru), v podpůrném Spolku sv. Lukáše, jehož vznik inicioval, a v dalších korporacích. Patřil ke klíčovým osobnostem české architektury 2. poloviny 19. století. Především díky úrovni vídeňského školení a rozsahu a hloubce nezprostředkované zkušenosti s italskou renesanční architekturou vnesl do české neorenesance v její první periodě polohu invenčního historismu. V části tvorby, zasvěcené navrhování uměleckořemeslných liturgických předmětů, organicky spojil obsáhlé poznání principů renesanční tvorby s teorií uměleckých řemesel G. Sempera, kterou propagoval i při výchově řemeslníků.

D: O stavbách a náčiní chrámu Páně, 1864; rekonstrukce kostela sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře, 1884–86; výstava UPM Praha 1902; hrobka rodiny Lannovy a Schebkovy v Praze na Olšanech, 1868; Lippmannova a Lannova vila v Praze-Bubenči, 1869–72; nádraží Františka Josefa I., 1869–71 (s I. V. Ullmannem); Gröbova vila v Praze-Vinohradech, 1870–81; pomník Josefa Jungmanna v Praze, 1878 (s L. Šimkem); kostel sv. Václava v Praze-Smíchově (1880–85), úprava interiéru kostela sv. Voršily v Praze- -Novém Městě, 1883–84.

L: OSN 3, s. 406 a 28, s. 89; Zlatá Praha 18, 1901, č. 39, s. 456 (nekrolog); MSN 1, s. 403; Z. Wirth, A. B., in: Umění (Štencovo) 4, 1931, s. 295n., s. 437n.; Toman 1, s. 41; ČAVU, s. 33; Z. Slavíková, Život a dílo A. B., in: Umění 21, 1973, s. 144n.; ČVUT 1/1, s. 435; BL 1, s. 53; MČE 1, s. 403; EČVU, s. 52; E. Poche (ed.), Praha národního probuzení, 1980, s. 140n.; NEČVU 1, s. 50; DČVU 3/2, 2001, s. 139n., s. 212n.

P: Archiv architektury NTM Praha; UPM Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vladimír Czumalo