BAUCH Jan 16.11.1898-9.1.1995

Z Personal
Jan BAUCH
Narození 16.11.1898
Místo narození Praha
Úmrtí 9.1.1995
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér
76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 289

BAUCH, Jan, * 16. 11. 1898 Praha, † 9. 1. 1995 Praha, malíř, grafik, sochař

Pocházel z rodiny staroměstského řezbářského mistra, návrháře a výrobce nábytku. U otce se vyučil řezbářskému řemeslu. 1914–16 byl žákem pražské UMPRUM v malířském ateliéru Emanuela Dítěte. Na podzim 1916 narukoval jako zeměbranec k 98. pěšímu pluku, prodělal vojenský výcvik v uherském Kaposváru a zúčastnil se bojů na rumunské frontě. V létě 1918 byl pro neposlušnost převelen z pražské poddůstojnické školy zpátky k útvaru a počátkem listopadu 1918 se stal příslušníkem československého dobrovolnického vojska. Do června 1919 bojoval na Slovensku v 2. dobrovolnickém pluku, pak byl demobilizován. 1919–21 pokračoval ve studiu na UMPRUM u Vratislava Huga Brunnera, 1921–24 navštěvoval grafickou speciálku Maxe Švabinského na AVU. Krátce před absolutoriem pro neshody s profesorovým konzervatismem se skupinou přátel (Josef Kaplický, František Muzika, Bedřich Piskač, František Tichý, Bedřich Wachsmann) ze Švabinského ateliéru a dokonce i z AVU vystoupil. 1923–26 se účastnil výstav UB jako její řádný člen. Narůstající zájem o avantgardní umění přivedl B. 1926 do SVU Mánes, kde vystavoval od 1932 do smrti. Po osvobození se stal členem Syndikátu (od 1948) Svazu československých výtvarných umělců. Od 1946 byl docentem, od 1948 profesorem VŠUP, 1958 odešel nedobrovolně do důchodu. V první etapě své malířské tvorby – ve dvacátých letech – byl B. ovlivněn kubismem, zejména malbou Georgese Braqua, ale soustředil se na využití barvy a její plastické modelace, tedy na prvky příznačné pro celé jeho další dílo. Po 1930 jej zaujal neoklasicismus, jehož prostřednictvím si ověřoval imaginativní schopnosti, brzy nato rozvinuté v krátké, ale bohaté etapě osobitého poetického surrealismu. Jakkoli byla od počátku zřejmá jeho příslušnost k avantgardnímu malířství, zůstával, podobně jako jeho druh F. Tichý, mimo politické kontexty avantgardy. Zhruba od 1935 neustále prohluboval malířskou dynamičnost, výrazovost a senzuálnost, založenou na smyslovém až smyslném pojetí barvy a na expresionistickém rukopisu. Jeho plátna jsou českým pendantem díla Oskara Kokoschky. Za války vědomě navázal na barokní tradici s její vzrušenou exaltací a patosem. Symbolickými alegoriemi obrazů na biblická témata, emotivními výjevy z Prahy a zátišími i silně erotickými akty vyjadřoval vzdor vůči okupantské moci. V padesátých letech barokizující vlivy ustoupily, až se dobral mistrovské syntézy v koncepčním promýšlení expresionistického odkazu cykly Varieté a Artisté, imaginárními portréty N. Paganiniho a F. Villona apod. Dlouhodobé zaujetí antikou vyústilo od šedesátých let v aktivní zájem o abstraktní malbu. V imaginativně abstraktních, hutnými pastami sochařsky nanášených barvách obrazů odysseovského cyklu s meditativním, filozofickým podtextem dosáhl zřejmě vrcholu svého díla. Kromě intenzivní malířské činnosti se projevoval jako eruptivní kreslíř, impulzivní grafik kubizujícího a expresionisticko-abstraktního stylu, malířsky invenční ilustrátor (O. Wilde, F. Villon, V. Hugo, H. Barbusse) a především jako sochař. V oblasti ženského aktu ve dřevě byl jedním z předních tvůrců české komorní plastiky, jež vycházela z avantgardních podnětů. Významně se uplatnil rovněž při řešení monumentálních úkolů (plastika Přepadení Československa s Janem Laudou pro Světovou výstavu v New Yorku, alegorie lidského života s Karlem Pokorným pro vrata svatovítského chrámu, okna v témž chrámu a Karolinu, mozaika Zemské banky, gobelíny, vitráže, návrhy skla). Nezanedbatelný byl jeho přínos výtvarné pedagogice – během desetiletí vychoval vlastní školu žáků. Světonázorově byl B. osobitý, nepodléhal dobovým tlakům, i když se hlásil k šíře pojímané umělecké levici. Od padesátých do osmdesátých let zaštiťoval mnohé proskribované české výtvarníky a jeho výstavy bývaly tichým protestem proti totalitě. Svéráznost umělce se odrazila ve dvou knížkách vzpomínek (Barvy století s D. Pokorným, 1963, Čím jsem žil, 1980). Již za života se dočkal mezinárodního uznání, např. je držitelem Grand Prix z Mezinárodní výstavy v Paříži 1937, zlaté hvězdy ze Světové výstavy v Bruselu 1958, diplomu bienále v Benátkách 1962.

L: MČE 1, s. 376; EČVU, s. 54n.; ČBS, s. 31; NEČVU 1, s. 53; SČSVU 1, s. 111n.; Tomeš 1, s. 60n.; J. Spurný, J. B., 1948; týž, J. B., 1978; J. Kotalík, J. B., 1990; týž, Moderní československé malířství, in: Československo 2, 1947, passim; J. B. – M. Friedl, Jak udělat z obrazu báseň, 1988.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera