BAYEROVÁ Anna 4.11.1853-25.1.1924

Z Personal
Anna BAYEROVÁ
Narození 4.11.1853
Místo narození Vojtěchov u Mělníka
Úmrtí 25.1.1924
Místo úmrtí Praha
Povolání 15- Lékaři

BAYEROVÁ, Anna, * 4. 11. 1853 Vojtěchov u Mělníka, † 25. 1. 1924 Praha, lékařka, průkopnice ženského univerzitního studia, druhá česká doktorka medicíny

Dcera sládka. Od 1864 navštěvovala soukromý dívčí vzdělávací ústav, později Vyšší dívčí školu v Praze. 1872–74 složila nižší gymnaziální zkoušky na Akademickém gymnáziu, 1875 zkoušky na malostranském reálném gymnáziu. Univerzitní studium dívek nebylo tehdy v Předlitavsku možné, zapsala se tedy 1875 podmínečně (bez maturity) na lékařskou fakultu ve švýcarském Curychu. Po třech semestrech přešla 1877 do Bernu. Studium musela z finančních důvodů 1878–79 přerušit. Po obhajobě disertace Zkoumání krve u novorozenců však dosáhla doktorátu lékařství (30. 11. 1881). Vzdělání si rozšířila studijními pobyty na gynekologické klinice v Drážďanech a v několika léčebných ústavech ve Švýcarsku a v Německu. Jako ženě jí nebyla ve vlasti povolena lékařská praxe, proto zahájila profesní kariéru ve Švýcarsku. Po státních zkouškách 1887 se usadila jako soukromá lékařka v Bernu. Uplatnit se v rakousko-uherské monarchii mohla až po zřízení instituce úředních lékařek v Bosně a Hercegovině, určené především ke zlepšení zdravotního stavu muslimských žen, kterým víra zakazovala využít služeb lékařů-mužů. V listopadu 1891 byla jmenována první úřední lékařkou a nastoupila v lednu 1892 v Tuzle. V srpnu téhož roku byla přeložena do Sarajeva, kde se tak jako v Tuzle věnovala léčebné a zdravotně výchovné práci. V únoru 1893 na místo rezignovala, avšak její působení v Bosně a Hercegovině mělo průkopnický význam pro další úřední lékařky. Z Bosny se vrátila k praxi v Bernu. V té době se také zabývala otázkami hygieny a stala se aktivistkou feministického hnutí. 1900 se neúspěšně snažila získat místo lékařky v pražském sanatoriu, a proto se vrátila do Švýcarska, kde působila jako lékařka v několika sanatoriích. 1909 přesídlila do Čech jako ošetřovatelka Libuše Bráfové, ale ani tehdy nezískala místo odpovídající její kvalifikaci. Po několika přechodných zaměstnáních, převážně jako učitelka nebo vychovatelka, mohla jako profesorka hygieny a zdravovědy vyučovat na dívčích školách v Praze, kde působila až do 1923. Povolení vykonávat lékařskou praxi získala 1912, a to v sanatoriu Zemského spolku pomocného pro nemocné chorobami plicními. Během první světové války pracovala jako lékařka v ústavu choromyslných v Praze-Bohnicích a vrátila se také do Bosny ve funkci vojenské lékařky. Publikovala několik článků v Časopisu lékařů českých.

D: Žena lékařkou, 1923.

L: OSND 1/1, s. 495; MSN 1, s. 424; A. Honzáková, Dr. med. A. B. 1853–1924. První česká lékařka ve Švýcarech, 1937; Vl. Tomáš, První česká žena lékařka. K 110. výročí narození Med. dr. A. B., in: Praktický lékař 43, 1963, s. 552n.; C. Nečas, První úřední lékařka v Bosně, in: ČMM 102, 1983, č. 3–4, s. 245n.; P. Svobodný, Lékařky v českých zemích v první polovině 20. století, in: AUC-HUCP 35, 1995, č. 1–2, s. 75n.; L. Wittlichová, Materiály k ženské otázce ve sbírkách Archivu NM, in: Žena v dějinách Prahy, 1996, s. 351n.; M. Neudorflová, České ženy v 19. století, 1999, kap. 7. Zdravotnictví. A. B. a A. Honzáková, zvláště s. 154n.; ČBS, s. 32; Tomeš 1, s. 62 (řada prací o A. B. uvádí nesprávný rok narození, měsíc úmrtí a mylný údaj, že byla první českou lékařkou).

P: matrika narozených římskokatolického farního úřadu Mšeno, inv. č. 31, s. 44, SOA Praha; Archiv hl. m. Prahy, Protokol úmrtí 1924.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Svobodný