BECHYNĚ Rudolf 6.4.1881-1.1.1948

Z Personal
Rudolf BECHYNĚ
Narození 6.4.1881
Místo narození Nymburk
Úmrtí 1.1.1948
Místo úmrtí Praha
Povolání

68- Redaktor nebo žurnalista

47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848

BECHYNĚ, Rudolf, * 6. 4. 1881 Nymburk, † 1. 1. 1948 Praha, politik, žurnalista

Po obecné škole se vyučil zámečníkem. Nastoupil do strojírenských závodů a dále se soustavně sebevzdělával. 1905 se stal členem české sociální demokracie, které zůstal věrný celý život. Od počátku politické kariéry vynikal jako řečník a diskutér. 1908–09 byl vídeňským redaktorem brněnské Rovnosti a 1909 se stal šéfredaktorem prostějovského Hlasu lidu. 1911 získal v prostějovském okrese poslanecký mandát do vídeňské říšské rady. V letech první světové války patřil k českým politikům a novinářům pronásledovaným státní mocí. 1915 byl zatčen, obviněn z velezrady a uvězněn. Z trestu byl odeslán na frontu, kde vážně onemocněl. K jeho návratu přispěl Bohumír Šmeral. Od 1917 se podílel na práci znovusvolané říšské rady. V této době už nevěřil na budoucnost Rakousko- Uherska, svůj hlavní úkol spatřoval v obhajobě českých národních zájmů. V sociálnědemokratické straně opustil internacionalistický směr Bohumíra Šmerala a stal se jeho oponentem. Spolu s Gustavem Habrmanem, Antonínem Hamplem a dalšími sociálnědemokratickými předáky odmítal spolupráci s vídeňskou vládou.

Na sklonku první světové války zastupoval sociální demokracii v českém Národním výboru a v této funkci se podílel jako jeden z významných účastníků státního převratu na vyhlášení Československé republiky. Svým vlivem a popularitou přispěl počátkem 20. let 20. století ke konsolidaci sociální demokracie poté, co ji opustili radikálové usilující po vzoru ruských bolševiků o zásadní změnu sociálních a politických poměrů. Proti této početné skupině, ze které se 1921 vytvořila komunistická strana, B. politicky i žurnalisticky bojoval. Důvodem byla obava o existenci nové Československé republiky. B. jako představitel vlivné politické strany, která se podílela na většině vlád meziválečného Československa, vykonával plných dvanáct let funkce ministra a náměstka předsedy vlády. K jeho resortům patřilo ministerstvo školství (1922–24), ministerstvo železnic (1925–26, 1932–38), ministerstvo pro zásobování (1929–32). V celém meziválečném období byl také poslancem československého parlamentu. Jeho politický vliv zvýšila od 1920 účast na jednání tzv. pětky, která byla složena ze zástupců nejvlivnějších českých politických stran a spolu s prezidentem Tomášem G. Masarykem připravovala nejvýznamnější zákony a politická rozhodnutí.

K prioritám B. politické práce patřila stabilita nového československého státu, prosazoval také řadu sociálních zákonů a snažil se odstranit nebo alespoň zmírnit rozpory s politickou reprezentací německé menšiny v českých zemích. Chtěl získat zejména německé sociální demokraty k účasti na budování a správě nového státu. Ve 30. letech 20. století, po vítězství fašistického režimu v Německu, si uvědomoval sílící ohrožení Československa zvenčí i zevnitř zejména ze strany přívrženců Konráda Henleina. V této době zdůrazňoval, že zachování Československé republiky jako samostatného a demokratického státu se musí podřídit ostatní zájmy včetně dílčích sociálních požadavků.

Po okupaci Československa nacistickým Německem uprchl v létě 1939 přes Polsko nejprve do Francie a později do Velké Británie. V exilu se B. stal prvním předsedou londýnské Československé státní rady a v dalších letech byl jejím vlivným členem. Po svém odchodu z vlasti se vrátil také k soustavnější publicistické práci. Už v době svého krátkého pobytu v Polsku (v Lucku) přispěl do krajanských listů, v Paříži psal do Československého boje a později do Svobodného Československa a především do Nové Svobody. Toto periodikum zastupovalo v londýnském exilu socialistickou levici a zastávalo poměrně kritické názory na československou meziválečnou vnitřní i zahraniční politiku. Podíl B. na psaní tohoto časopisu odrážel změnu v jeho názorech a posílil nedorozumění mezi ním a prezidentem Edvardem Benešem. Nové poměry po 1945 v Československu, v Evropě i ve světě chápal B. jako logický výsledek válečné konfrontace a upozorňoval ve svých článcích, že je třeba je respektovat. Za svou osobu se však nechtěl na politickém rozhodování dále aktivně podílet. Připravoval ze svých starších programových statí publikaci Pero mi zůstalo, jejíž první vydání vyšlo těsně před jeho smrtí. B. se oženil s Františkou (1882–1963). Byl otcem sociálnědemokratického politika Zdeňka B. (1905–1974), účastníka druhého i třetího odboje, a herečky Jarmily B. (1906–1992), vězněné v letech nacistické okupace za otcovu a bratrovu odbojovou činnost.

D: Pero mi zůstalo, 1947.

L: J. Hladký, 50. let Československé sociální demokracie v parlamentě, 1948, passim; PSD 1, s. 49; V. Erban, Běženci a vítězové, 1966, passim; P. Vošahlíková, Československá sociální demokracie a Národní fronta, 1980, passim; Z. Kárník, Socialisté na rozcestí. Habsburk, Masaryk či Šmeral, 1996, passim; Politická elita meziválečného Československa 1918–1938, 1998, s. 13n.; Tomeš 1, s. 69.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková