BECKOVSKÝ Jan František 18.8.1658-26.12.1725

Z Personal
Jan František BECKOVSKÝ
Narození 18.8.1658
Místo narození Havlíčkův (dříve Německý) Brod
Úmrtí 26.12.1725
Místo úmrtí Praha
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 63- Spisovatel

53- Historik

BECKOVSKÝ, Jan František (též BECZKOWSKÝ, Jan B. a Cruce), * 18. 8. 1658 Havlíčkův (dříve Německý) Brod, † 26. 12. 1725 Praha, katolický kněz, kronikář, hagiograf, překladatel

Pocházel z početné chudší měšťanské rodiny. 1674 se jako šestnáctiletý rozhodl nepokračovat v nastoupené dráze řemeslníka a začal studovat. Navštěvoval školu v rodišti, od 1678 poezii a rétoriku v Brně. 1680 odešel do Vídně a studoval tam filozofii. Zajímal se ale i o dějepisectví a klasickou antickou literaturu. Patrně 1682 se vrátil do Čech. Po příchodu do Prahy vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou, 6. 3. 1685 tam složil řeholní sliby a 1688 byl vysvěcen na kněze. Do 1699 působil jako hospodářský správce kláštera. Pak byl ustanoven administrátorem nově zřízené řádové nemocnice sv. Anežky pro ženy. Tato pozice, v níž setrval až do své smrti, mu poskytla lepší podmínky pro odbornou práci, které se od počátku 90. let věnoval. Posléze vynikl jako kronikář, hagiograf, překladatel a autor, zejména náboženských výchovných knih. Ve své historické práci zdůrazňoval jako duchovní katolickou minulost českého státu, současně zastával pozice barokního patriotismu. Do své především česky psané tvorby vkládal záměr jak naučný, nábožensky propagační, tak i národně uvědomovací. Nejvýrazněji projevil tyto tendence ve své nejdůležitější práci, která měla podat dějiny celých Čech, Poselkyni starých příběhův českých (1. díl, dovedený do roku 1526, byl vydán 1700). B. zde vyšel z Hájkovy kroniky, již však podstatně rozšířil (o oslavné pasáže věnované českým patronům, o výklady zázraků aj.). Vůči české reformaci zaujímal jakožto katolický duchovní negativní stanoviska, ale jako barokní vlastenec vyzdvihoval národní rysy husitského hnutí. Poselkyně je sepsána záměrně v češtině, byla určena širokým lidovým vrstvám a B. se jejím prostřednictvím snažil i povznést upadlý český jazyk a národní dějinné povědomí. Druhý díl Poselkyně, který má zvláště ve své poslední části jedinečnou hodnotu historického pramene, je materiálově cennější pro svůj bohatý kronikářský a listinný materiál, pro vyprávění ve formě pamětních zápisů i použití údajů, které B. sám ověřil nebo pořídil, a také pro včlenění těch dokladů, jež byly později zničeny (např. klášterní archiválie). Své monumentální dílo dovedl B. do 1715. Díl vznikající 1700–23 byl vydán teprve koncem 19. století jako historický dokument. Na svou dobu se B. odvážil kronikářského počinu neobyčejně rozměrného (více než 1 000 foliových stran). Jeho Poselkyně se na dalších sto let stala významnou prostředkovatelkou národních dějin v českém jazyce a působila obrodně na široké vlastenecké lidové vrstvy.

Po vydání prvního dílu Poselkyně se B. v roce 1700 vypravil na první ze svých několika dlouhotrvajících cest po vlasti i cizině. Prošel při nich Čechy, Moravu i Horní Uhry. Svůj zájem přitom soustřeďoval na studium archivního materiálu, místopisu lokalit, jimiž procházel, na sbírání listin, pořizování výpisků z nich a shromažďování informací a dokumentů od pamětníků. Věnoval se také botanice a výtvarnému umění. Pracoval i jako malíř (připisována je mu malířská výzdoba kaple kláštera sv. Františka v Praze). Zájem o historická témata projevil v hagiografických pracích, především o sv. Anežce (Milá choť nebeského miláčka, blahoslavená Anežka…, 1701), o sv. Janu Nepomuckém (Vita, mors, cultus divi Joannis Nepomuceni…, 1708, česky a německy), o sv. Hedvice (Život svaté Hedviky…, 1695) i v latinsky psaných Krátkých dějinách metropolitního kostela pražského (Vestigium ecclesiae metropolitanae Pragensis, 1721). Do nábožensky výchovných děl životopisů svatých a legend vkládal na rozdíl od dobové zvyklosti historické výklady (Krve nevinné žízniví vlci Dioklecián a Maximián…, 1697; Palma milosti, palma šťastnosti, svatý Jan Matenský, svatý Felix Valezský…, 1706). Na sklonku 1725 byl raněn mrtvicí, které podlehl. Pohřben byl ve společné hrobce křižovnického špitálu v Praze. V jeho pozůstalosti zůstala řada rukopisů, mimo jiné rostlinář.

D: Knihopis č. 1 027–51; A. Rezek, in: J. F. B., Poselkyně starých příběhův českých, 3 sv. (1879–1880, komentovaná edice); Z. Kalista, České baroko (1941, ukázka z díla J. F. B.); LČL 1, s. 168.

L: Jireček 1, s. 53n.; J. Hilický, in: Náš domov 8, 1899, s. 481n., s obr.; A. Rezek, Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, in: ČNM, 1878; týž, in: J. F. B., Poselkyně starých příběhův českých 3, 1880; týž, Dodatky a opravy k starší české biografii, in: ČNM, 1882; A. Truhlář, J. F. Beckovského Poselkyně starých příběhův českých, díl 1, in: Sborník historický 1884; týž, Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, in: ČNM, 1913; Od Karlova mostu 1, 1928, s. 81 a passim, řada článků a bibliografie, zejména Decantatus bohemiae historicus, Slasti a strasti českého literáta; V. Bitnar, in: O českém baroku slovesném, 1932; Z. Kalista, in: České baroko, 1941; Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 20; SDLČ, s. 98; PSN 1, s. 187; MČE 1, s. 388; BOS 2, s. 50; RSN 1, s. 563; M. Kopecký, Poznámky k vývoji české historické beletrie předobrozenské, in: SPFFBU D 14, 1967; LČL 1, s. 167n.

P: Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Rak