BECK Max Vladimir 6.9.1854-20.1.1943

Z Personal
Max Vladimir BECK
Narození 6.9.1854
Místo narození Währing (dnes Vídeň, Rakousko)
Úmrtí 20.1.1943
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 311-312

BECK, Max Vladimir, * 6. 9. 1854 Währing (dnes Vídeň, Rakousko), † 20. 1. 1943 Vídeň (Rakousko), politik a státník

Vyrůstal v katolické rodině s úřednickou tradicí, loajální k dynastii. Jeho rod pocházel ze Štítar u Znojma. Otec Anton, svobodný pán von B. (1812–1895), byl po matce Čech, stýkal se s P. J. Šafaříkem, J. E. Vocelem, K. Sabinou aj. 1848 byl členem slovanské části moravského poslaneckého klubu v říšském sněmu, počátkem 50. let vydával ve Vídni s hrabětem L. Thunem české noviny, poté se stal ředitelem deníku Wiener Zeitung a rakouské státní tiskárny, od 1885 byl členem panské sněmovny. B. strýc Josef B., rytíř von Managetta (1814–1885), byl moravský politik a historik reformace. Na podzim 1866 B. nastoupil do Akademického gymnázia ve Vídni, kde se setkal s budoucí rakouskou kulturní a politickou elitou (k jeho spolužákům patřil mj. T. G. Masaryk). Maturoval 1872, na vídeňské univerzitě vystudoval 1873–76 práva, 1876–80 pracoval na finanční prokuratuře. V prosinci 1878 byl promován doktorem práv. 1880–1906 se stal tajemníkem, radou, prezidialistou a od 1900 vrchním sekčním šéfem ministerstva orby. Jeho politickou dráhu ovlivnil následník trůnu František Ferdinand d’Este, jehož učil národnímu hospodářství. B. se ujal role prostředníka ve sporu o jeho morganatický sňatek s Žofií Chotkovou. Získal si přízeň panovníka a za vládní krize jej císař 2. 6. 1906 jmenoval do čela předlitavské vlády. Stalo se tak proti následníkově vůli, protože hlavním B. cílem měla být demokratizace volebních řádů a dohoda s Maďary. Velmi rychle, ale po obtížných kompromisních jednáních, provedl reformu volebního řádu do poslanecké sněmovny říšské rady, a tak se již v květnu 1907 konaly v Předlitavsku první volby do parlamentu podle všeobecného hlasovacího práva pro plnoprávné muže. Vzápětí B. dosáhl i posledního vyrovnání s Uhrami a připravil vhodné předpoklady pro česko-německý smír. Navíc se mu podařilo postátnit Ferdinandovu dráhu. Jeho vláda, jakkoli se opírala především o podporu konzervativních sil, důsledně respektovala volební výsledky. Pro odpor k anexi Bosny a Hercegoviny B. ale ztratil podporu císaře, následníka i rakouských křesťanských sociálů a v listopadu 1908 byl donucen k demisi. Od 1907 byl členem pravice panské sněmovny, 1914–15 prezidentem Nejvyššího vyživovacího úřadu, 1915–18 prezidentem Nejvyššího účetního dvora, 1919–34 prezidentem Nejvyššího účetního úřadu Rakouské republiky. Založil Společnost Červeného kříže a 1914–18 byl prezidentem Červeného kříže na území Rakousko-Uherska. Vedle E. Koerbera byl pokládán za posledního velkého státníka mocnářství. Byl excelentním vyjednavačem a pragmatickým politikem moderního typu. Od 1896 byl ženatý s Helene Mayerovou, rytířkou von Gunthof († 1930).

L: Z. V. Tobolka, Politické dějiny československého národa…, sv. 3/2, 1936, passim; J. C. Allmayr-Beck, Ministerpräsident Baron Beck. Ein Staatsmann des Alten Österreichs, Wien – München, 1956; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, passim; J. Galandauer, František Ferdinand d’Este – následník trůnu, 1998, passim; ÖBL 1, s. 61n.

P: Österreichisches Staatsarchiv Wien.

Martin Kučera