BEDŘICH ?1144-25.3.1189

Z Personal
BEDŘICH
Narození před 1144
Úmrtí 25.3.1189
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 329-330

BEDŘICH (též FRIEDRICH), * před 1144 ?, † 25. 3. 1189 ?, český kníže

Nejstarší syn knížete Vladislava II. (kolem 1110–1174) a jeho první manželky Gertrudy Babenberské. Z B. mnohem mladších nevlastních bratrů, synů Vladislava II. a Judity Durynské, se stali českými vládci Přemysl Otakar I. (kolem 1185–1230) a Vladislav Jindřich (kolem 1160–1222), Vojtěch 1168–1200 působil jako arcibiskup v Salcburku. B. byl od časného mládí připravován na roli budoucího panovníka. Jeho otec Vladislav, od 1158 druhý český král, ho zapojoval do politických akcí, takže již 1161 a 1162 se mladý B. účastnil jízd do Itálie na pomoc císaři Friedrichovi I. Barbarossovi (společně s královým bratrem Děpoltem). Z otcova pověření B. nějaký čas spravoval Olomoucko. Aby svému prvorozenci uvolnil cestu k trůnu, král Vladislav 1172 v jeho prospěch rezignoval. Odpor českých předáků a vměšování Friedricha Barbarossy do českých záležitostí však králův plán znemožnily. Z císařovy vůle se stal knížetem Soběslav II. (1120–1180), nejstarší zástupce soběslavovské větve Přemyslovců. Rodina krále Vladislava se uchýlila do exilu. Až neshody Soběslava II. s českými velmoži, moravskými údělníky a císařem Barbarossou otevřely vladislavovské větvi dynastie cestu k opětovnému uchopení vlády. I když se B. na podzim 1178 zmocnil Prahy, teprve po bitvě na pražském Bojišti (27. 1. 1179) byl Soběslav II. definitivně poražen a B. se mohl plně ujmout vlády. Jeho poměrně dlouhá vláda (1178–89) se vyznačovala nestabilitou a řadou dramatických obratů. Třebaže prokazoval jen chabé vladařské schopnosti, podivuhodným balancováním a dobrým vztahem k císaři Barbarossovi si trůn udržel. 1182 byl B. z Čech vyhnán a podle vůle předáků se měl ujmout vlády v Praze znojemský údělný kníže Konrád Ota. Na sněmu v Řezně však Barbarossa rozhodl, že B. má být znovu přijat v Čechách, celou Moravu si však má podržet Konrád Ota. K ustavení Moravy jako markrabství bezprostředně podřízeného říši ovšem nedošlo. Následovaly ničivé vpády B. vojska na Moravu, které měly Konráda Otu přimět k uznání B. autority (podzim 1185 bitva u Loděnice). Schůzka B. s Konrádem Otou v středočeském Kníně (1186) přinesla zklidnění. Nejspíše za slib nástupnictví po B. smrti rezignoval Konrád Ota na své samostatnější postavení. Mezitím B. 1184 potlačil odboj Václava, nejmladšího z bratrů již zemřelého Soběslava II., avšak 1187 se ocitl v těžkém konfliktu se svým bratrancem, pražským biskupem Jindřichem. Hlavní příčina sporu tkvěla v neplnoprávném postavení české zemské církve, kdy sám pražský biskup byl podle B. mínění považován za „knížecího kaplana“. Opět rozhodoval Barbarossův soud v Řezně. Na přání říšských biskupů se pražský biskup stal plnoprávným říšským knížetem, což mělo zajišťovat slavnostní císařovo privilegium (text neznámý, privilegium zničeno asi za sporů Přemysla Otakara I. s pražským biskupem Ondřejem). Po částečné stabilizaci vlády kníže B. náhle zemřel. Byl pohřben v pražské katedrále sv. Víta.

B. byl 1157 zasnouben a sezdán s Alžbětou, dcerou uherského krále Gejzy II., která ho přežila. Díky její ráznosti udržel začátkem 1179 ve své moci Pražský hrad, podobně jako při Václavově odboji 1184. Manželství s Alžbětou přineslo B. několik dcer, jediný syn Vratislav brzy zemřel (před 1180). I když B. bývá počítán k slabým panovníkům, přes řadu těžkostí a zvratů se mu podařilo udržet integritu přemyslovské monarchie. Podle dohod z Knína se po jeho smrti ujal vlády Konrád II. Ota.

L: V. Novotný, České dějiny, I. 2. Od Břetislava I. do Přemysla I., 1913 (rejstřík); J. Kejř, O tzv. bezprostřední podřízenosti Moravy říši, in: Sborník archivních prací 28, 1978, s. 233n.; týž, O říšském knížectví pražského biskupa, in: ČČH 89, 1991, s. 481n.; M. Wihoda, Znojemští údělníci v politickém a mocenském systému přemyslovské monarchie, in: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, red. P. Ciprian, 1997, s. 18n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, s. 313n.; M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197, 1999, s. 648n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Žemlička