BEDNÁŘ Kamil 4.7.1912-23.5.1972

Z Personal
Kamil BEDNÁŘ
Narození 4.7.1912
Místo narození Praha
Úmrtí 23.5.1972
Místo úmrtí Mělník
Povolání

63- Spisovatel

64- Překladatel

BEDNÁŘ, Kamil, * 4. 7. 1912 Praha, † 23. 5. 1972 Mělník, básník, prozaik, překladatel, esejista

Syn profesora a ředitele obchodní akademie, později pracovníka ministerstva školství Antonína B. (1889–1940). Na reálném gymnáziu maturoval 1931. Po první státní zkoušce na Právnické fakultě UK přešel 1937 na Filozofickou fakultu, kde studoval literární vědu. Od uzavření vysokých škol pracoval 1939–41 v nakladatelství Melantrich, 1941–49 v nakladatelství V. Petra a 1949–59 v Československém spisovateli jako redaktor. Od května 1959 byl ve svobodném povolání. Před válkou redigoval časopis Mladá kultura, který se hlásil ke kulturnímu programu komunistů. V době okupace vystupoval jako mluvčí tzv. mlčící generace, která se nevyjadřovala ke společenským otázkám, jen k předpokladům lidského bytí a k mravnosti. Nečinila tak ze zbabělosti, jak jí bylo vytýkáno, nýbrž pro nemožnost bojovat otevřeně proti zlu. B. patřil k nejbližším přátelům Jiřího Ortena, byl předním přispěvatelem Kritického měsíčníku Václava Černého. Výrazem politicky indiferentního postoje, v němž B. setrvával i po válce, se stal sborník Ohnice (1947). V 50. letech byl B. vystavován časté kritice. 1967 redigoval s Jarmilou Otradovicovou programový sborník Pevný bod. Na počátku normalizace přijal B. členství v reorganizovaném Svazu českých spisovatelů. Srdeční chorobě podlehl na své mělnické zahradě. Byl otcem herce a scenáristy Jiřího B. (* 1941) a dramaturga Ivana B. (* 1945). B. druhou ženou (sňatek 1960) byla spisovatelka Emílie Bednářová Stambolieva (1907–1998).

B. literární dílo je jednou z profilujících orientací české beletrie druhé poloviny 20. století. Pod patronátem Františka Halase publikoval básnické sbírky konkrétní, zvěcnělé metafyziky a pronikání lásky a smrti, bolesti a duchovního prožitku, jimiž dosáhl značného ohlasu (Kámen v dlažbě, 1937, Milenka modř, 1939, Kamenný pláč, 1939, skladba o otcově smrti Veliký mrtvý, 1940). V poemě Rok (1939) alegoricky reagoval na mnichovské události. Tragiku válečné doby vyjadřoval nepřímo, současně objevoval se svojí první ženou herečkou Evou štěstí rodinného života (Po všech svatbách světa, 1941, Bosé oblohy, 1942, Hladiny tůní, 1943, Píseň lásky, 1944). Po osvobození vydal cykly nadosobní lyriky z války, nesené humanistickým patosem a jen částečně inspirované poetikou Skupiny 42 (Praha pod křídly války, 1945, Duše orlů, 1946, Paměť bojovníků, 1947, Pravda světa, 1948, Voják a poušť, 1948, Jim hostinou bylo, 1948, Kamenný anděl, 1949). Výborem z poválečné tvorby Dějiny srdce (1957) vstoupil do etapy životní zralosti zprozaizovaným veršem, civilním výrazem a epickou objektivizací výpovědi (Jezdci v topolech, 1961, poema Chopin v Mariánských Lázních, 1962, Čas kočárů a lamp, 1963, Můj Quijote, 1964, O propast opřeno, 1965, Co nesmyl déšť, 1967, Andělům a růžím, 1970, poema Odila, posmrtně 1976). Volným veršem skicoval poslední sbírky, v nichž chtěl obhájit své pojetí života (Zahrada v Atlantidě, 1971, Na konci tisíciletí, posmrtně 1973, Slova a zaklínadla, posmrtně 1982). Normalizačnímu novoschematismu byly poplatné B. poemy o osvobození. V eseji Slovo k mladým (1940) a v Ohlasech Slova k mladým (1941) programově formuloval teorii nahého člověka, přesazeného z dočasných pout politických a jiných dogmat, nespravedlností a demoralizací do rámce nadčasové lidskosti, a přiblížil se tak francouzskému existencialismu. Za tento filozofický přístup musel čelit různým obviněním. Literární esejistiku shrnul do svazku Střepiny, o které jsem se sám pořezal (1969). Z B. próz mají největší význam vzpomínky na vztah k americkému básníku Robinsonu Jeffersovi Přátelství přes oceán (1971) a lyrická próza Zahrada přítelkyně (1976). Mimořádná byla B. tvorba pro děti, zahrnující verše, prózy, literární adaptace, loutkové hry. Psal i dramata. Velmi rozsáhlé je také B. překladatelské dílo, jímž se začlenil mezi nejlepší české překladatele vůbec. Začal antologiemi ze slovinské a latinské humanistické poezie, překládal z portugalštiny (Luís de Camões), francouzštiny (Robert Desnos), italštiny (Giacomo Leopardi), němčiny (Gottfried Keller), ruštiny (Alexandr S. Puškin, Nikolaj S. Tichonov), švédštiny, bulharštiny, polštiny a zejména z maďarštiny (Sándor Petőfi, Imre Madách, Endre Ady). Vrcholu dosáhl přebásněním téměř celého odkazu Robinsona Jefferse.

D: SČS 1, s. 31 (kde bibliografie).

L: Kunc 1, s. 29n.; Čeští spisovatelé 20. století, 1971, s. 24n.; LČL 1, s. 173n.; J. Pilař, Sluneční hodiny, 1989; J. Grossman, Analýzy, 1991; SČS 1, s. 30n.

P: LA PNP Praha, Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera