BENDL Václav Čeněk 24.10.1832-27.6.1870

Z Personal
Václav Čeněk BENDL
Narození 24.10.1832
Místo narození Turnov
Úmrtí 27.6.1870
Místo úmrtí Volyně
Povolání

63- Spisovatel 64- Překladatel

49- Náboženský nebo církevní činitel

BENDL, Václav Čeněk (BENDL STRÁNICKÝ), * 24. 10. 1832 Turnov, † 27. 6. 1870 Volyně, prozaik, básník, překladatel, římskokatolický kněz, pedagog

Narodil se v turnovské čtvrti Na Stránce (podle ní později zvolil pseudonym Stránický) a 26. 10. 1832 byl pokřtěn jako Venceslaus Vincentius B. (jméno Vincentius si posléze změnil na Čeněk). V době B. narození byla rodina nižšího úředníka (turnovského výběrčího berní a městského účetního) Vincence B., pocházejícího z rodiny hospodského, a matky Alžběty, dcery truhlářského mistra z Boleslavi, hmotně dobře situována. Vlastnila dům a v nájmu měla panský statek v Drštěkryjích. Pro neshodu s turnovskými měšťany musel otec 1835 z města odejít, stal se kancelářským opisovačem a byl překládán z místa na místo (Poděbrady, Praha, Kopidlno, Pátek nad Ohří, od 1848 Podmokly u Děčína a Roudnice, kde 1852 zemřel). O B. a jeho tři starší sourozence pečovala matka, rodinu živila jako švadlena a vyšívačka. Hlavní školu proto B. vychodil v Poděbradech. 1843 (udáváno též 1844) začal studovat na gymnáziu v Praze, druhou a třetí třídu absolvoval v Jičíně, pokračoval v Litoměřicích, od 1848 na Akademickém gymnáziu opět v Praze. Zde B. redigoval studentské rukopisné časopisy Konvalinky a Poupata, 1849 Rhetor a 1850–52 Zoru. V Nymburce, kde trávíval prázdniny u matky, se 1849 seznámil s Boženou Němcovou, od poloviny padesátých let se stal jedním z jejích nejbližších přátel a po odchodu do Českých Budějovic s ní byl v pravidelném písemném kontaktu. Ovlivněn přednáškami Václava Hanky o ruštině a polštině, které navštěvoval poslední gymnaziální léta, věnoval se intenzivně studiu těchto jazyků, ovládal ale i francouzštinu a angličtinu. Oktávu na Akademickém gymnáziu pro stísněné finanční poměry po otcově smrti 1852 nedokončil. Chybějící zkoušky z poslední třídy vykonal s pomocí V. Štulce dodatečně 1856. Počal se protloukat jako bohém (bývá označován za prvního českého bohéma), byl živ z příležitostných zaměstnání (tiskárenský korektor, soukromý učitel jazyků). Dráhu literáta započal ještě za druhých pražských gymnazijních studií (pod pseudonymy F. Římovský a Čeněk Stránecký). 1853–57 patřil k užšímu redakčnímu kruhu Lumíra, kam kromě veršů přispíval překlady ruské a polské poezie a prózy. První B. povídku Anna otiskl Lumír, první původní báseň Zlaté klasy. Většina B. básní vznikla do 1856 (odchod do bohosloveckého semináře). Tvoří je ponejvíce milostná lyrika, dále ohlasová, reflexivní, vlastenecká a tendenční a drobná epika. Z nich jen malou část vydal B. tiskem. V rukopise se zachovaly soubory básní jím uspořádané a nazvané Zvadlé růže, Písně (věnované A. Pokorné, B. sestřenici a jeho neopětované lásce) a Na blahé upamatování příteli svému roku 1858. V linii české romantické poezie představuje B. lyrika spojovací článek mezi starší poezií předbřeznovou, obrozeneckou (Mácha, Nebeský), a ranou tvorbou májovců (Neruda, Hálek, Heyduk). Často na pozadí folklorních slovanských písní vyjadřuje osobní smutek z marné nebo zrazené lásky, světobol, vnitřní rozháranost, osamocení. Melancholie, rozervanecká a milostně elegická nota má svůj protějšek v ironii a sebeironii zejména v B. prozaických humoreskách založených na konfrontaci vznešeného a banálního a trapných životních situací. 1854–56 patřil B. do okruhu intelektuálů kolem J. V. Friče, do almanachu Lada Nióla (1855) přispěl portrétem Puškina a překladem jeho Bachčisarajské fontány. Několikrát byl policejně vyšetřován, poprvé 1853 za vydávání studentských časopisů na Akademickém gymnáziu a pro podezření ze styku s politicky kompromitovanými osobami, podruhé v srpnu 1855, kdy se u vězněného novináře J. Knedlhanse-Liblinského nalezl B. dopis, dokládající jeho pomoc v písemném styku s politickými vězni v Terezíně. B. byl vykázán a pak nakrátko konfinován v Turnově. 1854–55 za svého pobytu v Jičíně s jičínskými spolužáky Janem Kovaříkem a Antonínem Štrauchem, později s Janem Grossem, redigoval satirický časopis Rachejtle. Humor a satira (ve 4 sv. pod B. pseudonymem Fabián Čočka, 1. a 2. sv. s A. Štrauchem a J. Grossem, 3. a 4. sv. sám), vydávaný 1854–55 jičínským knihkupcem J. E. Kastránkem. V Rachejtlích otiskl B. zejména práce Má nejhlubší melancholie čili Weltschmerz neboli Světe – kuš a Jedenáct zlatých dvacet krejcarů. Anonymně tam vyšly satiricky laděné prózy B. Němcové (Kávová společnost aj.). Později přispíval B. do Vilímkových Humoristických listů (1860 tam poprvé vyšla B. nejznámější humoreska ze života lehkomyslného studenta Matěje Rypáka Tatínkovy juchty, zdramatizovaná v sedmdesátých letech Koldou Malínským). 1856 se směl vrátit do Prahy, když mu ubytování poskytl jeho bývalý učitel V. Štulc. S jeho pomocí vyřešil B. i svou celkovou svízelnou životní situaci a vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích. Již jako klerik českobudějovické diecéze se téhož roku (1856) stal pod vypůjčeným jménem J. Huttar prvním českým překladatelem Gogolova Revizora (hrán v Prozatímním divadle 1865) a prvním překladatelem, který se v Čechách soustavně věnoval Puškinovu dílu (Bachčiserajský fontán vydal již 1855). 1859 vydal 1. svazek Výboru básní Alexandra Puškina: Básně rozpravné, v březnu 1860 dokončil Evžena Oněgina, kterého téhož roku vytiskl v Písku u Václava Vetterla jako druhý díl Výboru básní Alexandra Puškina. Chystal též Antologii nejslavnějších básní slovanských (s překlady z A. Mickiewicze, A. S. Puškina, M. J. Lermontova, J. B. Zaleského, Igora Svatoslaviče a srbských hrdinských zpěvů), anoncovanou v Lumíru. Z ruštiny dále překládal Lermontova, z prózy F. V. Bulgarina, A. S. Chomjakova, I. Panajeva, V. Sologuba, A. A. Šachovského, A. Timofejeva, z polštiny prózu P. Wilkonské a J. Korzeniowského, ojediněle z francouzštiny G. Sandovou, z němčiny H. Heina a N. Lenaua. 29. 7. 1860 byl B. vysvěcen na kněze a působil pak do 1862 jako kaplan v Klatovech (v té době publikoval už sporadicky, např. v Rodinné kronice), v Mirovicích (1863–66), kde založil Čtenářskou besedu a jiné spolky a věnoval se osvětové a buditelské činnosti (napsal mimo jiné dějiny Mirovicka, otištěné v listě Mirovicko). Naposledy působil ve Volyni (od 1867 do smrti), kde se stal ředitelem a katechetou hlavní školy. Místo faráře v Hlavňovicích u Sušice, pro něž byl ustanoven, již nenastoupil. Zemřel v puškinovském věku 37 let na mrtvici. Pohřben byl ve Volyni na hřbitově zvaném Malšička.

Jeho dílo vydal 1938 posmrtně F. Strejček v knize V. Č. B.: Básně a novely (s B. bibliografií).

D: překlady: A. S. Puškin, Bachčiserajský fontán (1855); Výbor básní A. S. Puškina: I. Básně rozpravné (1859), dtto. II: Evžen Oněgin (1860); uspořádal: Album. Sbírka nápisů do knih památních, jež dílem sepsal, dílem ze spisů slovanských, germánských a románských sestavil V. B…. (1868); posmrtně: Tatínkovy juchty a jiné historky (1921, ed. F. Strejček); Básně a novely (1938, ed. F. Strejček, kde bibliografie a literatura); Nejnovější a nejpůvodnější slovanský selam čili Květomluva (1948, výbor s B. Němcovou a H. Jurenkou, ed. M. Novotný, soukromý tisk; též in: B. Němcová, Básně a jiné práce, 1957); Básně věnované Anně Pokorné (Sborník NM C, 1962, vyd. R. Havel); Korespondence, bibliografie viz LČL 1, s. 186n.; B. Němcová, Korespondence II, 2004, passim.

L: (řada pramenů udává chybné datum narození 1833) F. Doucha, Knihopisný slovník, 1865, s. 27; Urbánkův Věstník, 1870, s. 110; nekrology: Zemřel V. Č. B., in: Květy 5, 1870, s. 207 a 231; K životopisu V. Č. B., in: Světozor 4, 1870, s. 230n.; Ke zprávě o B. /o pozůstalosti/, in: Světozor 4, 1870, s. 240; –o- /F. Rohr/, Upomínka na V. Č. B. /o události, která měla vliv na B. předčasnou smrt/, in: Světozor 4, 1870, s. 290n.; J. E. Hulakovský, Stoleté jubileum trvání biskupství budějovického, 1886, s. 31; Literatura česká devatenáctého století, 1902–07, díl 3, sv. 2, s. 149; F. Teplý, Dějiny města Volyně, 1903, s. 411n.; ČČM 1908, s. 256n., a tamtéž 94, 1920, sv. 1, s. 75n.; B. Vavroušek, Literární atlas československý 1, 1932–38; J. Stocký, Březnické vzpomínky, 1938, s. 67n.; J. Malý, Z dějin píseckého knihtisku a novinářství, 1939; J. Biskup, Spisovatelé Klatovska 2, 1937–39; J. Toman, Mirovicko v literatuře, umění a vědě, 1940, s. 45; F. Stuchlý: Vzpomínka na V. Č. B., 1950; J. Neruda, Podobizny 3, 1954, s. 41; F. Vodička ed., Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození, 1960, s. 604; K. Kinský, Vzpomínka na vlasteneckého kněze-básníka, in: Katolické noviny 12, 1960, č. 30, s. 2; J. Plch, Souhvězdí domova. O životě a díle básníků a spisovatelů Českého ráje, 1960, s. 134n.; M. Pohorský red., Dějiny české literatury 3, 1961, s. 61, 552; J. Wagner, V. Č. B. Literární pozůstalost, LA PNP, 1963; V. Müller, Sto let českého Revizora, in: Lidová demokracie 18. 4. 1965; J. Procházka, Kdo přeložil Revizora, in: Lidová demokracie 24. 4. 1965, s. 3; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 389; OSN 3, s. 731; LČL 1, s. 186n. (kde další literatura a bibliografie).

P: Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová