BENNEWITZOVÁ Emilie 20.4.1834-25.12.1906

Z Personal
Emilie BENNEWITZOVÁ
Narození 20.4.1834
Místo narození Baden (Rakousko)
Úmrtí 25.12.1906
Místo úmrtí Dubá u České Lípy
Povolání 78- Hudební interpret

BENNEWITZOVÁ, Emilie (roz. Miková, též Mick, Mück), * 20. 4. 1834 Baden (Rakousko), † 25. 12. 1906 Dubá u České Lípy, zpěvačka

Studovala zpěv ve Vídni a v Olomouci, kde vystupovala v německém divadle. 1856 získala angažmá v městském divadle v Brně a v květnu 1858 přešla do německého souboru pražského Stavovského divadla; její první rolí byla Donna Elvira (W. A. Mozart: Don Giovanni). 1862 se provdala za houslistu a pozdějšího profesora pražské konzervatoře Antona Bennewitze (1833–1926) a následovala ho do Salcburku a 1863 do Stuttgartu. Na obou místech umělecky působila, ve Stuttgartu 1866 v dvorní opeře. Když manžel získal místo profesora na konzervatoři v Praze, vrátili se oba v listopadu 1866 do Prahy. B. poprvé hostovala v lednu 1867 v Prozatímním divadle, angažmá ve Smetanově souboru však získala až od června 1868. 22. 3. 1869 utrpěla úraz při Gluckově opeře Orfeus a Eurydika a vrátila se na jeviště až v květnu. 1871 ukončila angažmá. Vystupovala též koncertně. Ve Stavovském divadle nastudovala asi 20 rolí v sopránovém, mezzosopránovém i altovém oboru (Adalgisa, V. Bellini: Norma; Páže Olivier, F. A. Boieldieu: Johann von Paris; Alice, G. Meyerbeer: Robert der Teufel; Fides, G. Meyerbeer: Der Prophet; Azucena, G. Verdi: Der Troubadour; Elisabeth, R. Wagner: Tannhäuser; Siebel, Ch. Gounod: Faust und Margarethe ad.). Kritika jí zpočátku vytýkala začátečnické herecké chyby, brzy však B. získala dobrou pozici. Později v Prozatímním divadle, kde vytvořila 14 rolí, se pozitivně projevila herecká i pěvecká zkušenost z velkých zahraničních scén. Vynikla v roli Orfea (Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika, 1867) a vytvořila hlavní role v několika premiérách českých oper (Drahomíra, K. R. Šebor: Drahomíra, 1867; Milada, B. Smetana: Dalibor, 1868; Marie, L. E. Měchura: Marie Potocká, 1871). Měla však trvale problémy s českým jazykem, což pro divadlo znamenalo omezení ve výběru repertoáru, protože nebyla schopna mluvit prózu. Přesto byla významnou silou začínajícího českého operního souboru.

L: Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1859–1863, s. 22; O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters, III, 1888, s. 487, 500, 531n., 536, 545n., 555; A. Čech, Z mých divadelních pamětí, 1903, s. 67n.; nekrolog in: Dalibor 29, 1907, s. 137; Almanach českého divadla, 1908, s. 94 (oznámení úmrtí s místem Doksy); Bartoš: PD opera, 138n. a passim; J. Kalistová, Smetanovští interpreti v olomouckém divadle před sto lety, in: Střední Morava, Kulturně historická revue, 1966, s. 88n.; Pazdírek, s. 151; HS 2, s. 97 (Miková-B.); ND a jeho předchůdci, s. 313 (Miková-B.).

Jitka Ludvová