BENONIOVÁ Hana 26.11.1868-10.9.1922

Z Personal
Hana BENONIOVÁ
Narození 26.11.1868
Místo narození Felsőlengyend (Maďarsko)
Úmrtí 10.9.1922
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec

BENONIOVÁ, Hana (roz. Dumková), * 26. 11. 1868 Felsőlengyend (Maďarsko), † 10. 9. 1922 Praha, herečka

Narodila se v rodině hospodářského správce působícího v Uhrách u hraběte Almássyho. Po návratu rodiny do Prahy 1876 navštěvovala vyšší dívčí školu. Její recitace a první herecké pokusy na domácí scéně zaujaly F. L. Riegra. Z jeho podnětu začala navštěvovat hodiny herectví u E. Peškové. Později se učila také u O. Sklenářové-Malé a německých herců A. Wiersing-Hauptmannové a F. A. Dessoira. Ve čtrnácti letech poprvé veřejně vystoupila s ochotnickým spolkem Pokrok v Karlíně. 1884 debutovala na profesionální scéně v Aréně na Smíchově v titulní roli Schillerovy Panny Orleánské a krátce poté hostovala v Aréně v Kravíně jako Markétka v Goethově Faustovi a Viola v Shakespearově Večeru tříkrálovém. Úspěch těchto vystoupení jí 1885 otevřel cestu do Národního divadla, kde byla 1885 angažována pro role naivek. Díky svému nadání, mladistvému půvabu, ale i sebevědomí a odvaze hrát ve svém mládí náročné role se v krátké době prosadila mezi čelné herečky této scény. 1890 se provdala za předního člena opery Národního divadla B. Benoniho (1862–1942). Pro svou ctižádostivost a vrozenou soutěživost se dostávala do sporů se svými kolegyněmi, zejména s M. Bittnerovou a později s H. Kvapilovou. Ke škodě B. a českého divadla se tyto spory v polovině 90. let přenesly i do tisku, kde ji její příznivci na jedné straně nekriticky vyzdvihovali, na druhé straně ji její odpůrci napadali. Tvrdili, že využívá svou popularitu u abonentů a v ND ovlivňuje obsazování rolí, čímž zabraňuje H. Kvapilové uplatnit se v moderním repertoáru. Po 1900, kdy se vedení ND ujala nová správa, v níž získal významnou pozici J. Kvapil, chtěla B. ze souboru demonstrativně odejít, zůstala však až do 1910, do doby získání nároku na penzi. Poté si otevřela hereckou školu a hostovala v různých divadlech. 1917 se stala členkou zájezdového souboru Česká činohra, s nímž úspěšně hostovala ve Vídni. Tam se předvedla ve své úspěšné roli Maryši v dramatu bratří Mrštíkových. 1919 ji K. H. Hilar angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech. Na tamní scéně působila až své smrti (podlehla komplikacím cukrovky).

V počátcích své umělecké kariéry patřila B. mezi herce pozdně romantického herectví. Svým naturelem tíhla k velkým tragickým rolím, v nichž mohla uplatnit výrazné hlasové předpoklady a smysl pro dramatičnost i efektní stupňování výkonu. V ND se musela zprvu uspokojit rolemi naivních dívek a v duchu dobové konvence i tzv. kalhotkovými rolemi, např. v roli králevice Václava v Hálkově Záviši z Falkenštejna (1885) či Šotka v Shakespearově Snu noci svatojanské (1888). Z dívčích rolí zaujala jako Suzanne v Pailleronově Světu nudy (1885), jako Dorotka v Tylově Strakonickém dudáku (1885), Alena ve Vrchlického Noci na Karlštejně, a zejména jako Marta v Pailleronově Myšce (1888) a Jana Eyerová v Sirotku lowoodském v úpravě Ch. Birch-Pfeifferové (1890), v nichž dokázala sugestivně vyjádřit složité vnitřní pocity postavy. Postupně dostala příležitost ztvárnit řadu velkých postav v klasickém repertoáru, především Desdemonu, Julii, Cordelii v Shakespearových tragédiích. Paradoxně právě v tomto období byla stále častěji obsazována i ve francouzských konverzačních hrách a salonních veselohrách, kde svým temperamentem, ženskou přitažlivostí i smyslem pro eleganci naplňovala dobovou představu ženy velkého světa. Vynikla zejména v titulních rolích her V. Sardoua, mimo jiné jako Andrea (1892) a Cyprienna (1894). Umělecky významnější však byly její výkony v poetické Haničce (G. Hauptmann: Hanička,1894) a Routičce (týž: Potopený zvon, 1899) či v titulní postavě zpěvačky ve hře P. Bertona a Ch. Simona Zaza (1899), zejména však v nečekaně zdařilém ztvárnění Maryši v prvním uvedení dramatu bratří Mrštíků (1894). Přes dosažené úspěchy však část kritiky její herectví neuspokojovalo. V době, kdy řada předních herců usilovala prostředky psychologického analytického herectví o pravdivější postižení obrazu soudobého člověka a jeho nejzávažnějších myšlenkových a citových problémů, byl jí vytýkán nezájem o naplnění tohoto společenského úkolu. Kritika soudila, že ulpívá na vnějšku postav a zdůrazňuje efekty. Podstata problému však spočívala hlavně v jejích hereckých dispozicích, které se míjely s metodou psychologického realismu, jeho snah o civilní, neefektní a ve všech detailech věrohodné charakterizování postavy. Až po řadě let, kdy expresionistické herectví začalo zdůrazňovat kontury postav a jejich prezentaci v expresivní zkratce, se B. dokázala vřadit do nejnovějšího uměleckého proudu a prokázat zejména v roli Alice v Strindbergově Tanci smrti (1919 v Hilarově režii ve Vinohradském divadle) sílu svého herectví. Její poslední rolí se stala Emílie v Shakespearově Othellovi (1922).

D: role v ND viz na www.narodni-divadlo.cz; role v Městském divadle na Královských Vinohradech: Alice, A. Strindberg: Tanec smrti, 1919, j. h.; Matka Jakubova, A. Dvořák: Husité, 1919; Lady Bracknellová, O. Wilde: Na čem záleží, 1920; Germaine Bellangerová, S. Guitry: Otec měl pravdu, 1920; vdova Cordierová, Ch. Vildrac: Koráb Tenacity, 1920; Arcikněžna Žofie, E. Rostand: Orlík, 1920; Matka, A. Strindberg: Pelikán, 1921; Marja, carevna, D. S. Merežkovskij: Carevič Alexej, 1921; Paní Sézéresová, J. Deval: Nerozhodná, 1921; Herodias, E. Lederer-Leda: Zrádce, 1921; Zelenářka, G. Büchner: Smrt Dantonova, 1921; Jána, P. Petrovič: Liják, 1921; Isabella z Gonzagy, J. Maria: Lukrezia Borgia, 1921; Apolina, A. Jirásek: Emigrant, 1921; Paní Olivová, B. Viková-Kunětická: Cop, 1921; Paní Montaudoinová, E. Labiche: Tajemný zloděj, 1922; Klyméne, O. Theer: Faëton, 1922; Elisa, L. Chiarelli: Maska a tvář, 1922; Emilie, W. Shakespeare: Othello, 1922.

L: A. Wenig, H. B., in: Divadelní listy 2, 1901, s. 3n.; F. A. Šubert, Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 351n.; nesign., H. B. dramatická umělkyně Národního divadla, in: Divadlo 8, 1909/10, s. 295n.; nesign., 35 let ve službě divadlu, in: Venkov 1. 12. 1918; nesign., H. B. mrtva, in: Právo lidu 12. 9. 1922; nesign., Úmrtí herečky, in: Venkov 12. 9. 1922; O. Fischer, Činohra Národního divadla do roku 1900, 1933, s. 109n., 130, 197n., 261; V. Tille, Činohra ND od roku 1900 do převratu, 1935, s. 259; Z. Nejedlý, O divadle a jeho umělcích, 1978, s. 161; F. Šorm, Umělecký profil hereček Národního divadla, 1918, s. 14n.; K. Engelmüller, O slávě herecké, 1947, s. 108n.; F. Černý, Hana Kvapilová, 1960, s. 117, 120n., 211; J. Vodák, Tváře českých herců, 1967, s. 90n.; ND a jeho předchůdci, s. 22n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alice Dubská