BERGHAUER Jan Tomáš Vojtěch 8.10.1684-22.3.1760

Z Personal
Jan Tomáš Vojtěch BERGHAUER
Narození 8.10.1684
Místo narození Cheb
Úmrtí 22.3.1760
Místo úmrtí Praha
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel

50- Náboženský publicista

BERGHAUER, Jan Tomáš Vojtěch (též Joannes Thomas Adalbert), * 8. 10. 1684 Cheb, † 22. 3. 1760 Praha, děkan kolegiátní kapituly vyšehradské, historik

Pocházel z rodiny krejčího, v rodišti nabyl vzdělání u jezuitů. Cesta za dalším studiem jej však přivedla do Prahy. Zvolil si dráhu duchovního, která tehdy znamenala zajištěné postavení a společenský vzestup i spolehlivý přístup k vyššímu vzdělání. Jako kněz žil příkladným životem, střídal pastorační činnost s odbornou prací historickou a teologickou v dobovém duchu, který neznal ještě požadavky odborné specializace. Na pražské univerzitě získal tři akademické tituly. Vedle propedeuticky nezbytného studia na filozofické fakultě se stal na teologii držitelem vyššího ze dvou možných bakalářských stupňů a na právnické fakultě pak dosáhl doktorátu (1712), což u duchovních nebylo zcela obvyklé. Jeho učiteli na právech byli profesoři J. A. Besnecker a B. H. Germeten. Studia B. ukončil obhajobou disertace věnované volbám v kanonickém právu (Deductio iuridica de electionibus).

Pro další B. odborný rozvoj měl význam styk s intelektuálním prostředím pražské kapituly, jejíž někteří představitelé měli porozumění pro barokní historismus (např. kancléř Jan F. Liepure, děkan Pavel J. Axlar). Mezi pražské osobnosti, které B. silně ovlivnily, patřil také týnský farář a historik Jan Florian Hammerschmied a pozdější strahovský opat Marian Hermann. Rozhodující pak bylo setkání s hrabětem Janem Adamem Vratislavem z Mitrovic. V době, kdy Vratislav byl biskupem v Hradci Králové, působil B. 1713–15 jako jeho tajemník a ceremoniář. Toto období patřilo k významným kapitolám B. života, a to nejen po společenské stránce; tehdejší biskupské prostředí v Hradci odráželo ideje, které směřovaly k projevům tzv. barokní gotiky.

Kariéru biskupského dvořana B. zaměnil 1716 za venkovskou faru v Řehlovicích na Ústecku, v severních Čechách pak setrval dlouhodobě. Neznamenalo to však jeho odklon od intelektuální činnosti a rustikalizaci, naopak to přispělo k dalšímu usměrnění odborných a pracovních zájmů. Zvláštní význam přitom měly dvě skutečnosti. Za prvé blízkost saské hranice, která byla pomyslnou demarkační čarou mezi katolickým a protestantským světem, což B. – teologa přivádělo k polemickým výpadům proti protestantským věroučným stanoviskům. Za druhé nedaleké Stadice připomínaly přemyslovský dynastický mýtus. Tyto podněty B. přijímal a učinil z nich trvalou složku svého pohledu do minulosti.

Další příležitost jak vnímat českou minulost reprezentoval pro B. kult sv. Jana Nepomuckého, příznačný pro české baroko, které jej rozvíjelo ještě před oficiální církevní beatifikací a kanonizací. Přihlásil se k němu již na právnické fakultě, později jej rozpracoval ve velkoryse koncipovaném historickém díle Protomartyr poenitentiae (1736), které zůstalo dodnes jeho nejznámějším. Přispělo k tomu, že byl později považován za představitele a posledního obhájce neudržitelné teze, která (zásluhou Hájka z Libočan) odlišovala historického Jana z Pomuku od mučedníka zpovědního tajemství. Mylné závěry, které autor obhajoval, nepotlačily zcela kladné stránky B. historické práce (smysl pro autentickou podobu pramenů, ocenění pramenů hmotné povahy a také znalost jednoho z otců moderního dějepisectví J. Mabillona).

I když B. byl také historikem, chtěl osvědčit učenost i v teologii. Měla ji prokázat jeho Bibliomacheia (1746) – dílo, které bylo rovněž ctižádostivě proponováno jako odmítnutí protestantského přístupu k biblickému odkazu. I v něm se pod těžkopádným polemickým nánosem objevila stanoviska namířená proti tehdy převládající pozdně scholastické školské filozofii.

Závěr B. života byl spojen s vyšehradskou kapitulou, kde se 1749 stal děkanem. Znamenalo to současně postavení zemského preláta a členství na českém sněmu. Nová hodnost mu 1755 vynesla také nobilitaci s rytířským titulem. Vyšehrad symbolizoval přemyslovskou tradici, kterou B. podporoval. Přes své nesporné zakotvení v barokní historiografii a teologii byl B. osobností, kterou nelze snadno a jednoznačně zařadit. Dokládá to i jeho členství v Petrášově olomoucké Společnosti neznámých (Societas incognitorum), která byla první učenou společností v naší zemi. Ač byl původem etnický Němec, podlehl přitažlivosti české minulosti a stal se jejím vřelým vyznavačem. Zejména stál u kolébky vlasteneckého pojetí Vyšehradu, který se zapsal do novodobé české národní a kulturní historie.

D: Apologia oder Schutz-Schrift für den heiligen Joanne Nepomuceno…, Dilingen 1730; Protomartyr poenitentiae eiusque sigilli custos semper fidelis divus Joannes Nepomucenus, Augsburg, Graz 1736; Bibliomacheia, Nürnberg 1746.

L: RSN 1, s. 9; OSN 3, s. 803; BOS 2, s. 142n.; BL 1, s. 79; EBL 1, s. 71; Lexikon für Theologie und Kirche II., Freiburg – Basel – Rom – Wien 1994, s. 184n.; V. Ruffer, Historie Vyšehradská neb vypravování o hradu, o kapitole a městu Hory Vyšehradu u Prahy v království Českém, 1861, s. 366n.; A. Podlaha, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum S. Metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, 1912, s. 10, č. 106; J. Hanuš, Národní museum a naše obrození, 1921, s. 20n.; E. Winter, Der Josefinismus und seine Geschichte, Brünn – München – Wien 1943, s. 28n.; M. Kudělka – Z. Šimeček – R. Večerka, Česká slavistika, 1995, s. 145n.; Kutnar, s. 106; V. Urfus, J. T. V. B., 1684–1760, 1997.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Valentin Urfus