StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BEZDÍČEK Vilibald 12.11.1906-13.8.1991

Vilibald BEZDÍČEK
Narození	12.11.1906
Místo narození	Vídeň (Rakousko)
Úmrtí	13.8.1991
Místo úmrtí	Brno
Povolání	14- Hydrolog 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace	Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 472-473
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41357

BEZDÍČEK, Vilibald, * 12. 11. 1906 Vídeň (Rakousko), † 13. 8. 1991 Brno, vodohospodář, pedagog, ministr

Absolvoval 1932 Vysokou školu technickou v Brně, obor inženýrské stavitelství, směr vodohospodářský a kulturně- -technický. Po absolutoriu pracoval na zemědělsko-technické stavební správě ve Zlíně. Později se zabýval projektováním úprav vodních toků a údolních meliorací, některé návrhy byly pod jeho vedením také realizovány. Jako vrchní stavební komisař na stavební správě při Zemském úřadě v Brně např. detailně zpracoval vodohospodářský plán pro povodí řeky Ostravice. 1946 obhájil na brněnské technice práci Příspěvek ke studiu průsakové křivky v zeminách a získal doktorát technických věd. O rok později přešel na ministerstvo techniky v Praze jako zemědělský a odborový rada a zastával mimo jiné místo přednosty oddělení pro Státní vodohospodářský plán ČSR. Od února 1948 byl členem vodohospodářské komise při Hospodářské radě vlády ČSR a vodohospodářské komise Státního úřadu plánovacího. Současně se věnoval výzkumu a vědecké práci v oboru hydrologie, hydromeliorace a úpravy vodních toků. V říjnu 1949 byl jmenován profesorem na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT a o rok později rektorem ČVUT, ve funkci zůstal do konce srpna 1952. Spolupracoval s ministerstvem školství, věd a umění např. v otázkách pedagogické práce či výchovy mladých techniků. V říjnu 1952 přešel na brněnskou techniku, kde vedl katedru vodních staveb. Zasloužil se o zřízení fakulty energetiky a neúnavně usiloval o vytvoření odpovídajícího zázemí pro jednotlivá pracoviště. 1956 byl jmenován prvním rektorem obnoveného VUT v Brně a ve funkci zůstal do 1958. Do této funkce byl opět zvolen 1968, ale od ledna do srpna 1969 zastával funkci ministra školství ČSR. 1971 ho postihl zákaz pedagogické činnosti a publikování, mimo jiné i proto, že se postavil veřejně za tragický čin Jana Palacha. Později podepsal Chartu 77. Vystřídal různá zaměstnání, byl vrátným v nemocnici, pracoval na Ředitelství vodovodů a kanalizací v Brně a stále překládal odbornou literaturu. Kromě mateřštiny ovládal dokonale němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu a ruštinu. Po 1989 se stal poradcem rektora brněnské techniky. Publikoval přes 250 odborných statí především v odborném listě Vodní hospodářství, kde byl předsedou redakční rady, dále v časopisech Technický Obzor, Zprávy veřejné služby technické a Palivo a voda. Byl autorem desítek melioračních staveb (projektoval a provedl např. odvodnění pozemků v Luhově), úprav vodních toků (generální projekt rekonstrukce Spojené Bečvy), vodních nádrží, rybníků a zemědělských přehrad (mj. projekt a stavba údolní přehrady na Fryštáckém potoku u Zlína). Svůj obor popularizoval prostřednictvím přednášek i vystoupení v médiích. Účastnil se mnoha vědeckých konferencí nejen v Evropě, ale i v USA a Mexiku. Absolvoval studijní cesty do Polska, Jugoslávie, Rakouska, Německa, Francie a Švédska. Byl členem řady institucí a organizací, mimo jiné Masarykovy akademie práce. Jeho dílo bylo oceněno např. zlatou medailí VUT a MU v Brně a čestnou cenou ČSAV za popularizaci vědy a techniky.

D: Úvod do studia inženýrství, 1954; Úprava vodních toků, 1959; Hydrologie, 1966; Vodní hospodářství, 1967.

L: Tomeš 1, s. 93; Program ČVUT v Praze na školní rok 1948/49, 1948, s. 15.

P: Archiv ČVUT, Osobní spisy profesorů a docentů ČVUT.

Jiřina Masnerová