BITTNER Jiří 23.1.1846-6.5.1903

Z Personal
Jiří BITTNER
Narození 23.1.1846
Místo narození Milavče u Domažlic
Úmrtí 6.5.1903
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel 64- Překladatel

83- Divadelní interpret nebo herec

BITTNER, Jiří, * 23. 1. 1846 Milavče u Domažlic, † 6. 5. 1903 Praha, herec, překladatel, prozaik

Pocházel z početné česko-německé selské rodiny. Spřízněn byl mj. s rakouským hudebním skladatelem Juliem B. (1874 až 1939). Synovcem B. byl českoamerický humorista Bartoš B. (1864–1912). Pro výjimečné nadání byl B. ze čtvrté třídy obecné školy v rodišti přijat 1856 do roční přípravky při hlavní škole v Domažlicích. Tam také 1857–59 studoval na české reálce. 1859–63 pokračoval ve studiu v Praze (v Panské ulici) a byl žákem dramatika F. V. Jeřábka. V březnu 1863 ilegálně odjel do ruského Polska jako dobrovolník povstalecké armády proti carské vládě, byl raněn u Szklar a léčil se v Krakově. V červenci se vrátil do Prahy, aby dále studoval, ale u postupové zkoušky do 7. ročníku propadl, sextu chtěl opakovat na reálce v Písku. Tam se před Vánoci 1863 setkal s Kramuelovou divadelní společností a od ledna 1864 se stal jejím členem. V létě téhož roku byl přechodně členem Čížkovy společnosti. U J. E. Kramuela zůstal do prusko-rakouské války 1866, kdy vstoupil jako dobrovolník do rakouského vojska. V říjnu 1866 se na doporučení F. V. Jeřábka přihlásil a byl přijat do Prozatímního divadla. 1874 se oženil se svou hereckou kolegyní Marií Boubínovou (1854–1898). Pro nedobré poměry v divadle za ředitele J. N. Maýra a pro úpadek činohry po nedobrovolném odchodu J. J. Kolára přijal B. se svou manželkou 1877 angažmá v proslulém divadelním souboru v německém Meiningen. S ním po roce vystoupili v Praze. 1879–80 byl B. členem divadla Victoria v Berlíně, na podzim 1880 hostoval v Praze v Prozatímním divadle a v lednu 1881 se stal členem činohry Národního divadla (B. žena, která měla angažmá v Moskvě, přijela až v létě). Po její tragické smrti (Marie B. trpěla v posledních letech života duševní chorobou) se B. dal 1899 penzionovat. Naposledy pohostinsky vystupoval 1900. Roku 1901 byl sice novým ředitelem G. Schmoranzem reaktivován v čestné funkci režiséra, ale s ohledem na nemoc, pravděpodobně Parkinsonovu chorobu, nemohl být již umělecky činný. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

B. vyšel z deklamační školy romantického herectví, v jejímž duchu ztvárnil např. postavu Shakespearova Romea (1868), avšak svými dispozicemi byl předurčen pro charakterní role. B. kulturní rozhled a vzdělanost, jimiž vynikal nad české herce své doby, mu umožnily stát se společensky nejvybroušenějším představitelem salonního a konverzačního repertoáru (byl ideálním interpretem postav E. Bozděcha, francouzských dramatiků V. Sardoua, E. Scribea aj.). B. nejpozoruhodnější postavou před odchodem do Německa byl Hrabě Kounic v Bozděchově Zkoušce státníkově (1872). Za angažmá v Meiningen a v Berlíně B. umělecky vyzrál a stal se velkou osobností moderního měšťanského divadla. V Národním divadle byl nezastupitelný v rolích, kde ztvárňoval představitele zla. České herectví oprostil od romantické pózy a nabubřelosti, využíval minima výrazových prostředků. Vynikl v Shakespearových hrách jako Jago (Othello), Polonius (Hamlet) a Cassius (Caesar), jako Franz v Schillerových Loupežnících, jako Mefisto v Goethově Faustovi, Dornenkron v Jeřábkově Služebníku svého pána, Fouché v Sardouově Madame Sans- -Gène atd. Drama Václav Hrobčický z Hrobčic psal L. Stroupežnický pro jeho herecký typ. Ke konci své divadelní kariéry uplatňoval realisticko-psychologickou analýzu, blízkou pojetí J. Kvapila (dr. Rank v Ibsenově Noře, Peterka v Neznámé pevnině B. Vikové-Kunětické, Braun v Hauptmannových Osamělých duších ap.). Jako prozaik se B. soustředil na výmluvné a přitom stručně pojaté, mírně beletrizované svědectví o divadelní minulosti, které má uměleckou i dokumentární hodnotu (Z mých pamětí, 1894, Frašky a tragédie, 1897, Jeviště a zákulisí, 1900). Memoárový text však záměrně nikdy nenapsal, řada drobných vzpomínkových črt zůstala rozptýlena v dobových časopisech mladočeské (Švanda dudák, Zlatá Praha) i staročeské (Osvěta) provenience. Svého přítele J. J. Kolára vykreslil v cenném portrétu uveřejněném v časopise Světozor (1898). V 70. letech 19. století překládal polské divadelní hry, zejména J. A. Fredra, drama Bankrot B. Björnsona (1877), s hercem A. Puldou napsal frašku Hlavní trefa v čepici (1874), řadu divadelních her upravil.

D: ND a jeho předchůdci, s. 29 (kde soupis repertoáru); LČL 1, s. 242 (kde bibliografie).

L: OSN 4, s. 114, 28, s. 109; O. Sklenářová-Malá, Z mých vzpomínek, 1912, passim; K. Želenský, Komedie hrané a prožité, 1926, passim; O. Fischer, Činohra ND do roku 1900, 1933, passim; Bartoš, PD činohra, passim; L. Novák, Stará garda Národního divadla, 1937, passim; E. Vrchlická, Cestou necestou, 1946, passim.; K. Engelmüller, O slávě herecké, 1947, passim; J. Knap, Umělcové na pouti, 1961, passim; J. Vodák, Tváře českých herců, 1967, passim; ND a jeho předchůdci, s. 28n.; MČE 1, s. 475; LČL 1, s. 241n.

Martin Kučera