BLAŠKOVIČ Dionýz 2.8.1913-17.11.1998

Z Personal
Dionýz BLAŠKOVIČ
Narození 2.8.1913
Místo narození Jablonica u Senice (Slovensko)
Úmrtí 17.11.1998
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání

7- Zoolog

15- Lékaři

BLAŠKOVIČ, Dionýz, * 2. 8. 1913 Jablonica u Senice (Slovensko), † 17. 11. 1998 Bratislava (Slovensko), lékař, virolog, bakteriolog

Maturoval 1931 na bratislavském klasickém gymnáziu, 1931–37 studoval Lékařskou fakultu UK. Byl žákem zakladatele české bakteriologie I. Honla. 1937–39 pracoval jako asistent přednosty Ústavu pro bakteriologii a sérologii UK F. Patočky, 1939–44 byl vedoucím vědeckým pracovníkem Hygienického ústavu lékařské fakulty bratislavské univerzity a založil tam antiepidemické oddělení. V létě 1944 jej povolala armáda, aby vybudoval hygienickou službu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se i se svými spolupracovníky zařadil do jeho zdravotních složek a vytvořil Hygienicko-protiepidemickou stanici Zdravotní správy 1. československé armády v Banské Bystrici. 1945–52 byl přednostou mikrobiologického a epidemiologického oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze, habilitoval se 1945 na Karlově univerzitě. Podnítil konstituování virologie jako samostatné vědecké disciplíny v ČSR a podílel se na reorganizaci vědecko-výzkumné základny v Československou akademii věd, 1952 se stal jejím zakládajícím členem jako akademik ČSAV. 1953 spoluzakládal SAV, byl jmenován akademikem SAV a doktorem lékařských věd. Od 1954 působil na Lékařské a Přírodovědecké fakultě Komenského univerzity v Bratislavě jako profesor. 1954–60 byl poslancem Národního shromáždění, 1952–70 členem prezidia ČSAV, 1961–65 prezidentem SAV a prvním místopředsedou ČSAV, 1953–59 a 1966–70 prvním místopředsedou SAV a jedním z místopředsedů ČSAV. Navzdory vysoké společenské angažovanosti doma i v zahraničí nepřestal B. aktivně vědecky pracovat. 1952–53 vedl Slovenský ústřední biologický ústav, z nějž vybudoval Virologický ústav ČSAV, první ve střední Evropě, v jehož čele zůstal do 1978. Stal se uznávaným odborníkem na patogenezi, biologické a biochemické vlastnosti bakterií, laboratorní diagnostiku virových onemocnění a zejména ekologii virů chřipky a klíšťové encefalitidy, proti které jako jeden z prvních na světě zahájil úspěšný boj antibiotiky a vakcinací. Možnosti léčení této závažné choroby popsal v díle Epidémia encefalitídy v rožňavskom prírodnom ohnisku nákaz (1954). Byl autorem nebo spoluautorem 170 původních experimentálních a monografických prací a kolem 500 popularizačních článků, nejvýznamnější díla jsou dosud běžně citována: Laboratórne metódy vo virológii (1955), Prírodné ohniská nákaz (1956), Otázky experimentálnej patogenézy a rezistencie organizmu voči chrípkovej infekcii virusmi zo skupiny A-FE (1958), Význam cielenej imunizácie domácich zvierat pre prípadné ohniská kliešťovej encefalitídy (1962), populární syntéza Koloběh virů (1963), Ticks as Virus vectors in Eastern Europe (New York 1963), Methods of Virology (New York 1967), Základy lekárskej virológie s dodatkem Lekársky význam chlamídií, rickettsií a mykoplaziem (1978, dodatkovou část rozšířil a vydal 1982 v Oxfordu), Virusologia lekarska (s M. Kańtochem, Varšava 1991). B. založil vlastní virologickou školu, byl iniciátorem a od 1957 hlavním redaktorem mezinárodní revue Acta virologica, 1963–66 zastával funkci generálního tajemníka Světové rady vědeckých unií, od 1963 pracoval jako expert Světové zdravotnické organizace, od 1966 byl členem Akademie věd SSSR, od 1967 Národní akademie věd USA, od 1968 Rakouské akademie věd, od 1977 Polské akademie věd, od 1981 Královské akademie v Londýně. Po jeho smrti byla založena Mezinárodní nadace D. B. pro výzkum ve virologii.

L: ESL 1, s. 207; V. Plevza a kol., Encyklopédia SNP, 1984, s. 181; Slovenský veterinárský časopis 24, 1998, s. 59n.; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 28n.

P: korespondence M. Kučery s D. B.

Martin Kučera