BLAŽKOVÁ-RESSOVÁ Věkoslava 11.6.1841-21.4.1873

Z Personal
Věkoslava BLAŽKOVÁ-RESSOVÁ
Narození 11.6.1841
Místo narození Praha
Úmrtí 21.4.1873
Místo úmrtí Velešice u Nového Bydžova
Povolání 78- Hudební interpret

BLAŽKOVÁ-RESSOVÁ, Věkoslava, * 11. 6. 1841 Praha, † 21. 4. 1873 Velešice u Nového Bydžova, operní zpěvačka

Rodným jménem Aloisie, dcera profesora pražské varhanické školy Františka B. (1814–1900), manželka německého barytonisty Johanna Resse (1839–1916). Vystupovala též jako Ressová. Vzdělávala se v ústavu S. Amerlingové, kde se naučila několika jazykům. Od 1852 navštěvovala pěveckou třídu Žofínské akademie, od 1857 třídu Giovanniho Gordigianiho na pražské konzervatoři, odkud však odešla po konfliktu s učitelem a doškolila se u Františka Pivody. 1861 hostovala v několika českých představeních ve Stavovském divadle, k dohodě však nedošlo a B. přijímala krátká angažmá v Německu (1861/62 Zhořelec, 1862/63 Neustrelitz, dále Mnichov a Brenburg-Ballenstadt). V zimě 1863/64 účinkovala na představeních s německým souborem v Temešváru, 1864 a 1865 vystupovala v Augsburgu. Ani po jejím hostování v pražském Prozatímním divadle v létě 1865 jí nebyla podepsána smlouva a B. odešla do Lipska a 1867/68 do Braunschweigu, kde se provdala. Až na podzim 1868 se vrátila do Prahy i s manželem, který si otevřel hudební školu. Stala se členkou Prozatímního divadla, ale již 1870 onemocněla tuberkulózou. Naposledy vystoupila 6. 6. 1872 (Recha, J. F. Halévy: Židovka). Těžiště B. umělecké aktivity bylo v cizině. Od prvních vystoupení ve Stavovském divadle se jednalo o její angažmá v české opeře, avšak velmi talentovaná sopranistka asi nechtěla nastoupit do souboru s nejistou perspektivou a problematickou úrovní. V zahraničí zpívala především široký repertoár italské a francouzské opery (Antonina, G. Donizetti: Belisar; Markéta, Ch. Gounod: Faust a Markéta; Norma, V. Bellini: Norma; Leonora, G. Verdi: Troubadour; Recha, J. F. Halévy: Židovka; Abigail, G. Verdi: Nabucco; Semiramis, G. Rossini: Semiramis; Alice, G. Meyerbeer: Robert ďábel ad.), který mohla při hostováních i po 1868 uplatnit na českém jevišti. Ve Smetanově souboru, do kterého nastoupila, byla však ceněna především pro své dramatické pěvecké a herecké schopnosti. Využila jich při interpretaci velkých dramatických děl (Leonora, L. v. Beethoven: Fidelio; Eurydika, Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika; Ifigenie, Ch. W. Gluck: Ifigenie v Aulidě) i v novém českém operním repertoáru, jemuž se s péčí věnovala (1868: Růženka, K. Šebor: Husitská nevěsta; 1869: Lejla, K. Bendl: Lejla; Ludiše, B. Smetana: Braniboři v Čechách; 1870: Blanka, K. Šebor: Blanka; Jitka, K. Bendl: Břetislav; Milada, B. Smetana: Dalibor; 1871: Julie, J. R. Rozkošný: Svatojanské proudy).

L: Bartoš: PD opera, s. 139n., passim; Pazdírek, s. 84; HS 1, s. 110; ND a jeho předchůdci (jako Ressová), s. 412; nekrology in: Dalibor 1, 1873, s. 140, 151, 156; Národní listy 24. 4. 1873; Hudební listy 4, 1873, s. 139n.

Jitka Ludvová