BOJKO R. 31.3.1877-22.12.1952

Z Personal
R. BOJKO
Narození 31.3.1877
Místo narození Bedřichov u Boskovic
Úmrtí 22.12.1952
Místo úmrtí Napajedla
Povolání

44- Právník

63- Spisovatel

BOJKO, R. (vl. jm. Horák, Alois), * 31. 3. 1877 Bedřichov u Boskovic, † 22. 12. 1952 Napajedla, básník, právník, advokát

Otec, venkovský řezník, brzy zemřel, čtyři děti vychovávala nábožensky exaltovaná matka. Po obecné škole nastoupil B. na měšťanku v Boskovicích, odkud byl na přímluvu třídního učitele a katechety po druhém ročníku přeložen na české klasické gymnázium v Brně, kde 1898 maturoval. Už z jeho rukopisného časopisu byl znát myšlenkový vliv Březiny, Tolstého, Dostojevského, Masaryka, Nietzscheho, Schopenhauera, Carlyla i Kierkegaarda. 1903 absolvoval práva v Praze (1909 JUDr.), 1903–05 byl auskultantem zemského soudu v Brně, 1905–10 koncipientem a vedoucím kanceláře advokáta a politika J. Budinského, od 1910 advokátem v Napajedlích. Advokátní profesi vykonával do smrti. 1903 se oženil s Magdalenou Válkovou a měl s ní čtyři děti. 1906 vstoupil do Masarykovy České strany pokrokové, v Napajedlích byl veřejně činný jako starosta Sokola, člen a ředitel správy městské spořitelny, předseda čtenářského spolku. Za první světové války udržoval spojení s domácím odbojem na Moravě, podepsal Manifest českých spisovatelů. Od jara 1918 byl členem socialistické (národně socialistické) strany. Stal se také členem městského zastupitelstva, 1923–41 zástupcem starosty, 1943 byl vyšetřován gestapem, 1945–46 působil jako místopředseda Městského národního výboru. Po osvobození onemocněl diabetem, posléze podlehl mozkové mrtvici.

Téměř celé jeho básnické dílo, uveřejňované od 1908 v realistickém tisku a v Moravsko-slezské revue, demonstrovalo nábožensko-etické a humanitní názory svého autora. Jeho literární pseudonym Bojko označoval člověka žijicího v bázni Boží, iniciála křestního jména zdůraznila nejúdernější hlásku jeho příjmení. B. debut Modlitby víry a lásky (1912, rozšířená podoba 1922) vydal a vysoko ocenil F. X. Šalda jako tvárné dořešení poetiky O. Březiny, již básník zpřehlednil, zaklenul a rozvinul v panteistický obraz aktivního lidství. Hymnický, vycizelovaný volný verš odpovídal Šaldovu estetickému ideálu. Válečnou lyriku shrnula další B. sbírka O Boha, život a můj lid (1919), kde tvůrčí invenci nahradila rétoričnost a mravokárcovství. Mnohomluvnou rozvláčností se vyznačovala i ostatní B. poezie, ať už měla ladění novoromantické (Naše večery, 1917), nebo šťastněji impresionistické (Prosté květy, 1924). Sociálněkritický a náboženský kodex v duchu Masarykova etického socialismu předložil B. v knihách veršů Smrti silnější (1927) a Na tichém ostrově (1929). Obě světové války byly pro něho podnětem k velkým epickým skladbám, dvoudílnému rozboru viny a trestu formou románu ve verších Zbytečný (1916–1917) a Ze dna k Věčnému (1948), kde konfrontací válečného utrpení a pokorného odevzdání se do přízně boží B. dílo vyvrcholilo. Jediný jeho pokus o román se nezdařil.

D: bibliografie in: LČL 1, s. 265.

L: KSN 5, s. 228; OSND 1/1, s. 666; Kunc 1, s. 51n.; F. X. Šalda, Kritické projevy 9, 1954, s. 41n.; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957, s. 45; LČL 1, s. 264n.; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 655; Album representantů, s. 968; AČP, s. 146; J. Nečas, Literární průvodce pro turisty, 1962, s. 37; B. Pernica, Písemnictví na západní Moravě, b. d., s. 62.

P: Moravský zemský archiv, Brno.

Martin Kučera