BOLESLAV II. Pobožný ?930-7.2.999

Z Personal
BOLESLAV II. Pobožný
Narození po 930
Úmrtí 7.2.999
Místo úmrtí Praha
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 36-37
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42542

BOLESLAV II. Pobožný, * po 930 ?, † 7. 2. 999 Praha, kníže

Byl synem Boleslava I. Ukrutného a jeho ženy, pravděpodobně Biagoty. V pramenech jsou doloženi čtyři jeho další sourozenci: bratr Kristián/Strachkvas, údajně třetí pražský biskup, další starší bratr, jehož jméno není známo, a sestry Doubrava († 977), provdaná za polského knížete Měška I., a Mlada (Marie, † asi 994), která se stala první abatyší nejstaršího kláštera v Čechách u Sv. Jiří na Pražském hradě. Přídomek Pobožný, v protikladu k otcovu označení Ukrutný, připomíná, že B. inicioval stavbu řady kostelů, dovršil zřízení pražského biskupství a byl zakladatelem nejstaršího mužského kláštera v Čechách v Břevnově (dnes v Praze). Skutečnou povahu a historickou roli jak otce, tak syna však tyto přívlastky vystihují jen málo.

Na knížecí stolec usedl B. po smrti svého otce, pravděpodobně 972. Brzy poté bylo 973 založeno v Praze biskupství (v život uvedeno 976), což posílilo prestiž B. i jeho státu. První léta jeho vlády byla ve znamení konfliktu s říší. B. podporoval neúspěšného kandidáta na říšský trůn, bavorského vévodu Jindřicha Svárlivého, proti Otovi II. ze saské otonské dynastie. V důsledku toho Ota několikrát vojensky vpadl na české území (jeden takový vpád byl zastaven 976 pod hradem Plzní). B. v odvetu podnikal tažení na území říše. Tyto válečné spory byly ukončeny až 978, kdy B. inicioval mírová jednání. Téhož roku byl přijat císařem Otou II. s poctami v Quedlinburgu a odpřísáhl mu věrnost. Nadále se však klonil k Jindřichovi, a když císař Ota II. zemřel (983), podpořil (984) i vojensky Jindřichovu novou kandidaturu na říšský trůn. Při těchto taženích dobyl B. Míšeň, kterou dočasně připojil k českému státu. Novým říšským panovníkem byl však zvolen Ota III. (983), v té době nedospělý. B. je 986 na sněmu v Quedlinburgu dosvědčen už na Otově straně a dále do říšské politiky nezasahoval.

V posledním desetiletí B. vlády se už objevovaly příznaky krize českého státu, která vyvrcholila na přelomu tisíciletí. B. musel čelit polskému tlaku. Původně přátelské vztahy obou knížat, českého B. a polského Měška I., se výrazně zhoršily po smrti Měškovy manželky (977), přemyslovské princezny Doubravy. Toho využívala i říšská politika. Již před rokem 981 skončila česká vláda nad Červeňskými hrady na pomezí dnešního Polska a Ukrajiny. Nejpozději v 90. letech obsadil polský kníže (snad ještě Měšek, † 992) také česká území ve Slezsku. Odvetné tažení B. proti Polákům nebylo úspěšné. Patrně v této době či krátce nato ztratily Čechy také území Malopolska. Zároveň se tak vyčerpávaly ekonomické zdroje, zejména obchod s otroky zajatými ve východních pohanských územích.

Vyostřila se také situace na domácí scéně, zejména konflikt s mocným rodem Slavníkovců, sídlícím v Libici nad Cidlinou. Z tohoto rodu vzešel i druhý pražský biskup, sv. Vojtěch (v úřadě 982–997). Slavníkovci začali dokonce v Malíně a později v Libici razit i vlastní mince, nezávisle na mincovním právu panovníka. B. měl spory i přímo s biskupem Vojtěchem, který v Čechách nenašel podporu pro své snahy o zavedení kanonického církevního práva, a proto na konci 80. let odešel do Říma. Po smrti míšeňského biskupa Volkolda (992), který v době nepřítomnosti Vojtěcha zastupoval, se B. pokusil o smír. Byla vyjednána knížecí podpora biskupovu úsilí o umravnění kněží a vybírání biskupského desátku. V lednu 993 B. a Vojtěch společně založili klášter v Břevnově. K podstatné nápravě poměrů však nedošlo. Vojtěch kolem 994 odešel z Čech natrvalo. B. byl v té době již zdravotně indisponován, pravděpodobně po mozkové mrtvici. (Byl léčen mnichem Thiddagem saského původu, který se 998 stal pražským biskupem poté, co původní kandidát, B. bratr Kristián/Strachkvas, byl raněn mrtvicí při světícím obřadu.) Když hlava slavníkovského rodu Soběslav (nebo Soběbor) odcestoval na vojenské tažení, bylo jeho hradiště v Libici násilně přepadeno přemyslovskou družinou 28. 9. 995 a všichni přítomní Slavníkovci, včetně žen a dětí, byli pobiti. Úloha samotného B. při plánování a provedení této akce není zřejmá. Výsledkem bylo dovršení mocenské centralizace Čech, ale současně zhoršení zahraniční prestiže země. Císař Ota III. byl přítelem a obdivovatelem sv. Vojtěcha a podporoval rozvoj polského státu pod vedením Boleslava I. Chrabrého.

B. býval označován za zakladatele českého státu, byť řada zásluh mu byla přičtena poněkud neprávem ve snaze více očernit jeho otce, bratrovraha Boleslava I. Především založení biskupství v Praze a územní rozmach byl do značné míry zásluhou staršího z obou Boleslavů. Také základy ekonomické stabilizace země, včetně zavedení vlastní měny, byly položeny již dříve. Za B. se užívání mince rozšířilo a vedle pražské mincovny vznikla další na Vyšehradě. B. dokázal přes nepříznivé zahraničněpolitické okolnosti Čechy konsolidovat a udržet je v roli významného hráče středoevropské politiky. Snažil se čelit koalici císaře Oty III. a polského knížete Boleslava I. Chrabrého spojenectvím s pohanskými Lutici a s císařovými odpůrci v Říši. Zemřel v únoru 999, pravděpodobně podlehl dalšímu záchvatu mrtvice. Krátce před smrtí založil, snad jako formu pokání, benediktinský klášter na Ostrově u Davle.

Ženatý byl pravděpodobně třikrát. Jméno první ani druhé manželky není známo. Poslední manželkou se stala Emma (či Hemma), údajně italská princezna a francká královna. Ze všech svých vztahů měl B. celkem čtyři syny: z prvního manželství Václava, který zemřel velmi mladý, a budoucího českého knížete Boleslava III., z druhého manželství budoucí česká knížata Jaromíra a Oldřicha. B. byl pohřben v kostele sv. Jiří při benediktinském ženském klášteře na Pražském hradě, kde byla pochována i jeho sestra Mlada a kam byly přeneseny také ostatky jeho prababičky sv. Ludmily.

L: P. Charvát, Boleslav II., 2004; V. Novotný, České dějiny 1/1, 1912, passim; Z. Fiala, Přemyslovské Čechy, 1975, passim; M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české 1, 1999, s. 301n.; D. Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935), 1997, s. 424n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, passim; P. Sommer, Boleslav II., 2001; Střed Evropy kolem roku 1000, Svazek esejí 1, 2002; L. Polanský, Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II., in: L. Polanský – J. Sláma – D. Třeštík (ed.), Přemyslovský stát kolem roku 1000, 2000, s. 27n.; J. Sláma, Český kníže Boleslav II., tamtéž, s. 9n.; D. Třeštík - J. Žemlička (ed.), Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, 1997, passim; M. Lutovský – Z. Petráň, Slavníkovci, 2004, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Doležalová, Jiří Martínek