BOREK Vlastimil 23.12.1886-21.12.1952

Z Personal
Vlastimil BOREK
Narození 23.12.1886
Místo narození Karlín (Praha)
Úmrtí 21.12.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání

48- Politický publicista 64- Překladatel

68- Redaktor nebo žurnalista

BOREK, Vlastimil (též Vlasta), * 23. 12. 1886 Karlín (Praha), † 21. 12. 1952 Praha, novinář, překladatel, vydavatel, politický pracovník

Narodil se v rodině karlínského uzenáře. 1905 maturoval na žižkovské reálce a 1912 absolvoval strojnické oddělení České vysoké školy technické, kde získal titul ing. Za roční vojenské služby u námořnictva v Pulji (Pula) byl 1910 odsouzen k desetiměsíčnímu vězení za antimilitaristickou agitaci. V době středoškolských studií se naučil německy, rusky, francouzsky a španělsky. Od 1905 byl činný v anarchistickém hnutí, pro časopis Práce překládal díla P. A. Kropotkina, E. Recluse, P. J. Proudhona aj. a vedl rubriku Obzory, zpravující o revolučním dění v Evropě. Současně se zapojil do okruhu Olšanské vily S. K. Neumanna. 1912–14 pracoval v karlínských strojírnách. Politicky se angažoval nejprve ve Federaci českých anarchistů, později s B. Vrbenským, T. Bartoškem a M. Káchou spoluzaložil Federaci českých anarchistů- komunistů na stranickém principu, která se ideově hlásila k učení P. Kropotkina. Působil mezi severočeskými horníky a ve sdružení Volná škola, řídil vydavatelství Solidarita a tiskové orgány anarchokomunistů Hornické listy, Proletář, Kalendář Proletáře a Zádruha. Psal tam původní příspěvky a publikoval překlady ruských, francouzských a španělských anarchistů (např. stati M. Bakunina, P. Kropotkina či F. Ferrerovu práci Obrození školy), díla často nepodepisovaná a zabavovaná cenzurou. Po vypuknutí první světové války vydalo pražské policejní ředitelství 24. 9. 1914 zatykač na představitele anarchokomunistů a národně sociálních antimilitaristů a 25. 9. je zatklo. B. byl jako státu nebezpečný internován v táboře Göttersdorf (Boleboř) u Chomutova. Po červencové amnestii 1917 byl poslán k trestnému oddílu na jihovýchodní frontu, kde utrpěl zranění. Do konce války žil a politicky působil opět v Praze. Na počátku roku 1918 navázal spojení s B. Vrbenským, M. Káchou, S. K. Neumannem, T. Bartoškem a manželi Štychovými, podílel se na obnově anarchokomunistické federace a na jaře 1918 podpořil její sloučení s národně sociální stranou v Českou stranu socialistickou. V jejím rámci redigoval periodika Mladý průkopník, Socialistický bezvěrec a ústřední deník České slovo. Spolupracoval na sestavení trojjazyčného letáku pražské Socialistické rady k vojákům z 15. 10. 1918 a výrazně se angažoval na přípravách vzniku samostatného československého státu. Hájil myšlenky anarchismu jako sociální svobody, vydal brožury o Kropotkinovi (1920) a Bakuninovi (1921) a překládal jejich práce. Pro nesouhlas se zákonem na ochranu republiky byli 1923 bývalí anarchisté ze strany vyloučeni, založili Nezávislou socialistickou stranu a 1925 fúzovali s KSČ. B. vedl orgán nezávislých Socialista, od 1925 časopis Maják, dlouhodobě Socialistickou knihovnu Solidarita, 1928–37 působil jako zahraničněpolitický redaktor Rudého práva, 1930–33 jako odpovědný redaktor Meztiskoru, 1931–32 rovněž jako odpovědný redaktor Tvorby. 1933–37 byl prvním šéfredaktorem Haló novin. Od 1924 byl členem předsednictva Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, 1937–39 jejím tajemníkem a odpovědným redaktorem revue Praha-Moskva. Po německé okupaci emigroval do SSSR, 1942–45 pracoval jako tiskový tajemník vyslanectví ČSR, 1943–45 byl sekretářem redakce Československých listů a podílel se na činnosti českého vysílání moskevského rozhlasu. Po návratu do osvobozené vlasti se mu otevřela cesta k politické kariéře. Působil na ministerstvu zahraničních věcí, 1945–48 jako přednosta tiskového odboru, 1949–52 jako náměstek ministra. Od září 1945 zasedal v lektorské radě ÚV KSČ.

B. žurnalistická a překladatelská činnost čerpala z jeho dlouhodobé práce v českém anarchistickém hnutí. Soustředil se zejména na antimilitaristickou a proticírkevní osvětu. Svůj pacifismus, antiklerikalismus a materialismus projevoval ve všech novinových článcích. Jako překladatel se uvedl časopiseckými a knižními překlady anarchistických, zvláště ruských autorů, jako první přeložil Leninovu práci Proletářská revoluce a renegát Kautsky (1928), orientoval se i na sovětskou politicko-historickou literaturu. Na popud B. Mathesia překládal v 30. letech klíčová díla sovětské prózy (Šolochovův Tichý Don, Gorkého Matku, knihy V. Katajeva, J. Janovského, B. Jasenského, K. Paustovského aj.) a stal se propagátorem metody socialistického realismu. Po válce byl členem redakčních rad Malé a Velké knižnice marxismu-leninismu a Leninových a Stalinových sebraných spisů. Užíval též pseudonym Vladimír Bolek a šifru Vl. B.

Od 1920 byl ženatý s Heddou Pražákovou-B. (* 1898), překladatelkou z ruštiny. Jejich jediný syn Ivan zahynul jako příslušník československé vojenské jednotky na frontě druhé světové války. B. podlehl srdeční mrtvici, pohřben byl v Praze- Strašnicích.

D: bibliografie in: LČL 1, s. 274.

L: F. J. Havelka, Zápisky z vyhnanství, 1919, passim; OSND 1/1, s. 683; J. Rybák, S orlími křídly, 1954, nestr.; MČE 1, s. 518; J. F. Franěk, Bohumil Mathesius, 1963, s. 73; DČŽ 1, s. 250; ČBS, s. 60; PSD 1, s. 57; PSN 1, s. 249; Kolář Elity, s. 215n.; Knapík, s. 56; J. Vopravil, Slovník pseudonymů českých a slovenských spisovatelů, 1973, s. 415; L. Štoll, Socialismus a osobnosti, 1974, s. 180n.; J. Tůma, Bohuslav Vrbenský, 1980, passim; E. Goldstücker, Vzpomínky 1945–1968, 2005, s. 65; LČL 1, s. 273; Tomeš 1, s. 118.

P: fragment v Archivu MZV ČR, Praha; Biografický archiv ÚČL, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera, Roman Vondra