BOROVIČKA Josef 25.5.1885-23.4.1971

Z Personal
Josef BOROVIČKA
Narození 25.5.1885
Místo narození Havlíčkův Brod
Úmrtí 23.4.1971
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik

BOROVIČKA, Josef, * 25. 5. 1885 Havlíčkův Brod, † 23. 4. 1971 Praha, archivář, historik

Vystudoval gymnázium v rodišti, tehdy Německém Brodě (1896–1903), kde k jeho učitelům patřil mj. historik Julius Glücklich. Po maturitě zahájil studia historie na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl jedním z posledních významných žáků Jaroslava Golla (k jeho učitelům historie patřili i Josef Pekař a Gustav Friedrich). Současně studoval moderní filologii (francouzština, němčina) a navštěvoval také filozofické přednášky T. G. Masaryka. Po čtyřech semestrech v Praze 1905–07 studoval jako mimořádný posluchač na vídeňském Ústavu pro rakouský dějezpyt (Institut für Österreichische Geschichtsforschung, IÖG), kde se věnoval pomocným vědám historickým a dějinám umění. Mezi jeho učitele náleželi Alfons Dopsch, Oswald Redlich, Franz Wickhoff a Max Dvořák. Státní zkoušky na IÖG (pomocné vědy, ústavní dějiny, archivnictví a dějiny umění) složil v prosinci 1907. V Praze, na základě předložené práce K dějinám církevních soudů v Čechách v době předhusitské, získal v červnu 1908 doktorát filozofie a vzápětí se stal bezplatným praktikantem v Zemském archivu. 1908 pořádal buquoyský zámecký archiv v Nových Hradech a 1909 strávil sedm měsíců ve španělském královském archivu v Simancasu (jako druhý historik z Čech po Antonínu Gindelym). Z pobytu vytěžil německy i česky psanou studii Archiv v Simancasu, na jejímž základě se pak 1925 habilitoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po návratu ze Španělska zahájil kariéru úspěšného archiváře, kterou dovršil 1922, kdy byl jmenován zemským archivním radou. Před první světovou válkou se zabýval otázkami archivní teorie a organizace archivů v českých zemích. K této problematice zaměřil svůj nejrozsáhlejší spis Královský český zemský archiv 1862–1912. Za 1. světové války se účastnil domácího odboje a v květnu 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů. Věnoval se rovněž politické publicistice, a to zejména na stránkách časopisu Národ (1919 vstoupil do stejnojmenné zednářské lóže).

Od konce války usiloval o zřízení národního archivu, ale tento plán se mu nepodařilo naplnit ani tehdy, ani později, po 2. světové válce. Jako archivní expert se stal členem československé delegace na pařížské mírové konferenci 1919–20. Spolu s Kamilem Kroftou odešel 1919 z archivu na ministerstvo školství a národní osvěty, kde byl pověřen především archivními úkoly. Od 1919 se na doporučení Josefa Šusty stal blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka jako jeho konzultant pro moderní dějiny. Zaznamenával Masarykovy názory na soudobou politiku. S Masarykem mj. připravoval jeho Světovou revoluci. Počátkem 20. let se B. podílel na řadě významných projektů: založení Státní archivní školy (představoval si ji jako obdobu vídeňského IÖG); vybudování Českého historického ústavu v Římě; založení Časopisu archivní školy a po celá 20. a 30. léta spolupracoval s Werstadtovým čtvrtletníkem Naše revoluce (člen redakčního kruhu, autor). Okolo 1918 se začal intenzivně věnovat studiu díla Františka Palackého a navázal na snahy Vojtěcha Jaromíra Nováčka připravit vydání Palackého korespondence a deníků. Desetiletí trvající heuristiku však později, podobně jako v případě materiálů k osobnosti Masarykově, nezúročil.

V polovině 20. let B. vstoupil jako soukromý docent všeobecných dějin na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. 1931 byl jmenován mimořádným a 1936 řádným profesorem. Až do 1931 současně zůstal zaměstnancem Zemského archivu. Ve výuce se zaměřoval na evropské dějiny 18.–20. století (např. francouzská revoluce, vývoj kapitalismu, světová politika před 1. světovou válkou). Koncem 1938 musel z Bratislavy spolu s dalšími českými profesory odejít a uplatnil se jako profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po násilném uzavření vysokých škol pak strávil většinu války na nucené dovolené. Přestože existují zmínky o jeho činnosti v odboji (PÚ a ÚVOD), nelze ji však dosud pramenně doložit. Během okupace B. napsal svou nejrozsáhlejší práci z obecných dějin, a to historii francouzské revoluce a napoleonské éry pro Šustovy Dějiny lidstva. Rukopis však nikdy nebyl publikován.

Dne 5. 5. 1945 ho jmenovala Česká národní rada prozatímním správcem Archivu ministerstva vnitra a posléze jeho ředitelem. Po příchodu do této funkce B. oživil ideu velkého ústředního archivu, ale opět se mu ji nepodařilo realizovat. Po skončení 2. světové války se vrátil do Brna na filozofickou fakultu, ale již 1946 byl jmenován řádným profesorem politických dějin na Vysoké škole politické a sociální v Praze a 1947 odešel jak z archivu, tak i z Masarykovy univerzity. 1. 12. 1949 byl zatčen a v létě následujícího roku odsouzen pro údajnou špionáž ve prospěch bývalého ministra Huberta Ripky a spolupráci s tzv. národněsocialistickým podzemím na osm let do vězení. Po čtyřletém pobytu ve věznicích (Plzeň- Bory, Valdice) byl v dubnu 1954 podmínečně propuštěn.

Ihned po návratu do civilního života hodlal B. pokračovat v badatelské práci. Historickému ústavu ČSAV nabídl dva projekty, na nichž po desítky let pracoval: dokončení 12. svazku edice Sněmy české a vydání Palackého korespondence a deníku, ale neuspěl, stejně jako s žádostí o rehabilitaci. Po celý život publikačně velmi střídmý historik se až do své smrti snažil alespoň soukromě badatelsky pracovat, zapojil se do činnosti tolerovaného Historického klubu a 1968 patřil vedle F. M. Bartoše, J. Slavíka a K. Kazbundy ke starší generaci historiků, kteří byli navrženi na členství v ČSAV. Srpen 1968 však udělení této pocty znemožnil. B. byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou se stala Zdena, roz. Foustková, dcera sociologa prof. Břetislava Foustky, druhou Adriena, roz. Voskovcová, dcera hudebníka Václava Voskovce-Vaksmana (1864–1945) a sestra Jiřího Voskovce (1905–1981). Z druhého manželství měl dceru Adrienu B. (* 1922), překladatelku a publicistku.

D: Archiv v Simancasu. Příspěvek ke kritice zpráv španělských vyslanců, in: Zprávy zemského archivu království Českého 3, 1910, s. 115n. (též německy); Čechové ve Španělích. Tři kapitoly, in: Lumír 40, 1912, s. 30n., 72n., 182n., 210n.; Samospráva a archivnictví v Čechách, in: Věstník ČAVU 23, 1914, č. 1, s. 9n., 68n., 175n.; Královský český zemský archiv 1862–1912, in: Zprávy Českého zemského archivu 4, 1915, s. 1n.; O úkolech českého archivnictví, in: Česká revue 9, 1915–16, s. 86n., 145n.; František Palacký, in: Z malých začátků, 1918, s. 203n.; Palackého italská cesta r. 1837, in: ČČH 24, 1918, s. 165n.; Archivy v českém státě. Návrh nové úpravy českého archivnictví, in: tamtéž, s. 244n.; Pád Želinského. Obsazení nejvyšších zemských úřadů v Čechách v letech 1597–1599, in: tamtéž, 28, 1922, s. 277n.; Palacký a naše archivy, in: Časopis archivní školy 2, 1924, s. 1n.; Czechoslovakia, in: The Annual Register, 166–172, London 1925–31; Dix ans de politique Tchéchoslovaque, 1928; Ten Years of Czechoslovak Politics, 1929; Revoluční hnutí na Slovensku 1918, in: Naše revoluce 8, 1932, s. 75n., 147n.; Alfons X., král Leonu a Kastilie, in: Tvůrcové dějin 2, 1934, s. 357n.; Ferdinand Aragonský a Isabella Kastilská, in: tamtéž, s. 577n.; heslo T. G. Masaryk, in: OSND 4/1, s. 83n.; František Palacký, in: Tvůrcové dějin 4, 1936, s. 335n.; Antonio Cánovas del Castillo, in: tamtéž, s. 527n.; Aristide Briand, in: tamtéž 5, 1936, s. 488n.; Česká Praha a Moravan Boček. Z historie vědeckých styků Čech a Moravy v době předbřeznové, in: ČSPSČ, 66, 1958, s. 144n.

L: J. Hanzal, J. B., in: Archivní časopis 21, 1971, s. 120n.; J. Kollmann, Dr. J. B. a Národní archiv. (Příspěvek k dějinám archivnictví novější doby), in: Paginae historiae 10, 2002, s. 167n.; J. Lach, Historik J. B. a československá společnost po roce 1945, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Politologica 3, 2004, s. 181n.; týž, Životní osudy J. B., in: Moderní dějiny 12, 2004, s. 215n.; týž, J. B. na universitách v Bratislavě a v Brně, in: ČMM 123, 2004, č. 2, s. 395n.; A. Míšková, J. B. (1885–1971), in: Sborník prací Socialistického svazu mládeže Státního ústředního archivu v Praze, 1985, s. 8n.; BLS 1, s. 515; Kutnar, s. 728n.; J. Hoff mannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 96n.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Lach