BOZDĚCH Emanuel 21.7.1841-?10.2.1889

Z Personal
Emanuel BOZDĚCH
Narození 21.7.1841
Místo narození Praha
Úmrtí po 10.2.1889
Místo úmrtí asi Praha
Povolání

63- Spisovatel 64- Překladatel 68- Redaktor nebo žurnalista

82- Dramaturg, režisér nebo choreograf

BOZDĚCH, Emanuel, * 21. 7. 1841 Praha, † po 10. 2. 1889 asi Praha, dramatik, dramaturg, překladatel, žurnalista, divadelní kritik

Pocházel z rodiny hokynáře. Vyrůstal se svou mladší sestrou, starší bratr František B. (1838–1865), student práv, předseda Akademického čtenářského spolku a člen redakce deníku Politik, byl významným botanikem amatérem. B. 1860 maturoval v rodišti na piaristickém novoměstském gymnáziu, 1860–61 studoval právnickou, 1861–65 filozofickou fakultu. Připravoval se na dráhu středoškolského profesora historie a moderní filologie. 1865–67 byl vychovatelem v rodině rytířů Fritz von Adlerfels v Horních Skřivanech u Nového Bydžova. Už za studií projevil velký zájem o divadlo. 9. 5. 1867 se v Prozatímním divadle konala úspěšná premiéra jeho veselohry Z doby kotiliónů a 20. 1. 1868 premiéra dramatu Baron Goertz. B. se poté rozhodl trvale se věnovat literární práci. Přímluvou Jana Nerudy u intendanta Františka Ladislava Riegra byl proti vůli ředitele Josefa Jiřího Kolára jmenován 1869 dramaturgem činohry Prozatímního divadla. Apolitický, v osobních i uměleckých sporech nestranný B. se dostával do těžkých sporů s vedením divadla i s jeho správou. Pro své autorské úspěchy byl podezříván z plagiátorství jak francouzských komediografů, tak děl svého předčasně zemřelého bratra, ačkoliv se bratrova literární pozůstalost týkala pouze odborných otázek. Za nového ředitele Jana Nepomuka Maýra byl B. 1874 vyslán do Paříže, aby tam studoval divadelní poměry a získal provozovací práva na novou hru V. Sardoua. Úkol však nesplnil, pobyt si prodloužil na celý školní rok a externě navštěvoval slavistické a romanistické přednášky na Sorbonně. Pokračující rozpory s pražskou divadelní správou vedly B. 1876 k odchodu z divadla, aniž by byl splnil naděje, které do něho vkládali J. Neruda, J. Arbes a průkopníci jevištního realismu. Poté se B. živil jako překladatel, divadelní kritik a svobodný žurnalista (Prager Zeitung, Prager Tagblatt, Prager Abendblatt, Epoche, Pokrok, Světozor, Lumír, Květy), 1883 vstoupil do redakce Politik jako divadelní kritik a fejetonista pod pseudonymem Rothbart. 1882–84 vydával francouzsky psanou revue Le Pragois. Sklony k depresím, složité rodinné poměry (nemoc matky, špatná materiální situace), nenaplněnost v soukromém životě, těžká tvůrčí krize a v neposlední řadě i choroba – údajně zduření prostaty, ve skutečnosti syfilis – vedly B. k sebevraždě. Vzhledem k tomu, že se jeho tělo nikdy nenašlo, byla B. smrt provázena různými fámami, např. o odchodu do kláštera, a to do doby, než byl 1905 publikován jeho dopis na rozloučenou řediteli Politik Eduardu Brunovi.

V přechodné fázi rozvoje českého divadla – v 60. a 70. letech 19. století – sehrála B. dramatická tvorba zásadní roli. Jako dramatik se dokázal odpoutat od romantického a klasicistního vzoru a vytvořit pod vlivem historických komedií francouzského autora E. Scribea, který demystifikoval postavy světových dějin, ojedinělý český typ historické veselohry salonního a konverzačního stylu. Kultivovanými, byť dosud málo diferencovanými jazykovými prostředky, nechal B. působit rafinovanou, v domácích podmínkách dosud nebývalou, zápletku. Předností her byl rovněž uvolněný, vtipný dialog založený na situační komice. Proti odpatetizovaným historickým osobnostem, jako např. hraběti Václavu Kounicovi, Napoleonu Bonapartovi, členům habsburského rodu apod., postavil B. lidské city, které vítězí nad náhodnými okolnostmi, utvářejícími proud „velkých“ dějin. Skeptickým poměrem k historii a k historicky tradovanému předjal pozdější vývoj konverzačního dramatu (zejména her G. B. Shawa). Program jevištního realismu, který české divadlo naléhavě potřebovalo, však vytvořit nedokázal. Tuto skutečnost později sám pociťoval jako handicap, stala se i příčinou B. dobrovolného odmlčení se.

Po neuvedené prvotině Omyly srdce (1866) dosáhl velkého úspěchu hned svou první historickou komedií s názvem Z doby kotiliónů (1867), odehrávající se v Paříži za života markýzy de Pompadour. Na tereziánský dvůr situoval komedii Zkouška státníkova (1874), pojednávající o diplomatu Kounicovi, na dvůr Napoleona I. veselohru Světa pán v županu (1876). Poslední pokus na dané téma, Generál bez vojska, líčící ženské intriky, jež vedly k Napoleonovu velení italské armádě, byl objeven až v B. pozůstalosti 1889. Mimoto napsal fiktivní historickou truchlohru Baron Goertz (1868), která ve své době znamenala vrchol české tragédie a kde v ústřední postavě byla dobově mylně spatřována alegorie na kancléře Beusta. Cenzura zakázala provozování dramatu z rudolfínské epochy Dobrodruzi (1880), v pozůstalosti se našla aktovka ze současnosti Náramek a drama Spoutaní. Prozaická sbírka Novelky (1877) zůstala přes náběhy k sociálnímu kriticismu pod úrovní B. nejlepších prací. B. několik her, hlavně francouzských a německých, také přeložil. Byl prvním českým dramatikem, jehož díla se provozovala v zahraničí (přispěl k tomu i vlastními překlady her Z doby kotiliónů a Světa pán v županu do němčiny). B. se stal zakladatelem tradice českého konverzačního divadla a význačně napomohl zvýšení domácí jevištní kultury.

D: bibliografie LČL 1, s. 285n.

L: OSN 4, s. 518n.; ISN 3, s. 92; KSN 2, s. 66; F. A. Šubert, Moje divadelní toulky 2, 1902, s. 36n.; J. Štolba, Z mých pamětí 1, 1906, s. 166n.; AČP, s. 41; Bartoš: PD činohra, s. 276n.; J. Neruda, Podobizny 4, 1957, s. 67n.; Dějiny české literatury 3, 1961, s. 95n.; F. Hampl, Z bouřného času, 1966, s. 207n.; E. Konrád, Nač vzpomenu, 1967, s. 49n.; DČD 3, s. 65n.; ND a jeho předchůdci, s. 42; MČE 1, s. 539.

P: Archiv hl. města Prahy; LA PNP, Praha; divadelní oddělení NM, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera