BRÜLL Ignaz 7.11.1846-17.9.1907

Z Personal
Ignaz BRÜLL
Narození 7.11.1846
Místo narození Prostějov
Úmrtí 17.9.1907
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 78- Hudební interpret
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 222

BRÜLL, Ignaz, * 7. 11. 1846 Prostějov, † 17. 9. 1907 Vídeň (Rakousko), skladatel, klavírista

Pocházel z rodiny židovského velkoobchodníka, v níž se aktivně pěstovala hudba. 1850 rodina přesídlila do Vídně, kde byl B. 1856–62 vzděláván prominentním klavírním pedagogem Juliem Epsteinem, od 1857 pak byl jeho učitelem skladby Johann Rufinatscha, později ho na konzervatoři Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) učil kompozici Otto von Dessoff. Již během studií (do 1863) B. s úspěchem koncertně vystupoval, od 1867 absoloval koncertní turné v Německu (Stuttgart, Lipsko, Berlín, pruský Královec), v Anglii (Londýn, Liverpool). Další koncertní cesty 1878 a 1881 upevnily jeho věhlas. Byl uznáván mj. také Antonem Rubinsteinem, Franzem Lisztem a Clarou Schumannovou. Za směrodatnou byla považována především jeho interpretace děl klasicismu (Beethoven) a skladatelů romantismu (Robert Schumann, Johannes Brahms). B. patřil k nejužšímu kruhu přátel Brahmse, jenž si jej cenil jako interpreta svých děl i jako klavírního partnera. 1872–1907 vyučoval B. na Horákově konzervatoři ve Vídni, 1882 se stal jejím spoluředitelem a uměleckým vedoucím. Téhož roku se oženil s dcerou vídeňského bankéře Marií Schosbergovou a své koncertní cesty výrazně omezil.

Jako skladatel byl Dessoffem vychován ve smyslu konzervativní klasické lipské školy, jíž se cítil být po celý život zavázán. Z jeho děl (108 opusů všech druhů s výjimkou církevní hudby) byly ceněny především klavírní a komorní skladby, oba klavírní koncerty a Serenáda op. 29. V B. tvorbě nápadně dominují písně s klavírním doprovodem (28 sbírek s celkem 108 písněmi), v nichž především uplatnil svou bohatou melodickou inspiraci. Je autorem 11 oper, z nichž 10 bylo uvedeno mezi roky 1865 a 1898. Výrazný úspěch 1875 premiérované a až do 30. let 20. století často uváděné opery Zlatý kříž (Das goldene Kreuz) se mu však již nepodařilo zopakovat. Tato opera znamenala nástup tzv. rakouské lidové opery, na niž navázali mj. Wilhelm Kienzl, Julius Bittner a Max von Oberleitner.

B. skladby vycházely vstříc receptivním schopnostem vídeňského měšťanského publika druhé poloviny 19. století, toužícího po družnosti a zábavě, odpovídaly však také skladatelově osobní dispozici. Ve vídeňském hudebním a společenském životě měl po dlouhou dobu reprezentativní postavení, nedokázal však vyvinout osobitý kompoziční styl (což kritizoval i jeho přítel Brahms) a ke konci života se stáhl do ústraní.

D: (celkem 108 opusů): sbory; 28 sbírek s celkem 108 písněmi; 11 oper, mj. Zlatý kříž (Das goldene Kreuz, libreto S. H. J. Mosenthal), premiéra 1875 Berlín, 1876 německé zemské (Stavovské) divadlo v Praze; Kamenné srdce (Das steinerne Herz, libreto J. V. Widmann), premiéra 19. 12. 1888 Nové německé divadlo v Praze; Gringoire (text V. Léon), premiéra 1892 Mnichov a Nové německé divadlo Praha; Gloria (text G. Menasci), premiéra 1896 Hamburk; orchestrální skladby, mj. 3 serenády op. 29, 36 a 67; 2 klavírní koncerty op. 10 a 24; Houslový koncert op. 41; cyklické klavírní skladby ap; H. Wecker, Der Epigone. I. B. Ein jüdischer Komponist im Wiener Brahms-Kreis, 1994.

L: Czeike 1, s. 497; LDM 1, s. 216n.; NDB 2, s. 664; MGG 3, 2000, s. 1114n.; Neue Freie Presse 17., 18. a 20. 9. 1907; R. Specht, I. B., in: Biographisches Jahrbuch und deutscher Nekrolog 12, 1909, s. 221n.; M. Chop, Führer durch die Opernmusik, 1918, s. 40n.; H. Schwarz, I. B. und sein Freundeskreis, 1922; H. Wecker, Der liebenswürdige Komponist des „Goldenen Kreuzes“. Eine kritische Würdigung I. B.’S, in: Brahms-Kongreß Wien 1983. Kongreßbericht, 1988, s. 471n.; Th. Schipperges, Serenaden zwischen Beethoven und Reger, 1989, s. 311n.; Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters 1, 1989, s. 459n.; H. Renner, Die Nachlässe in den Bibliotheken und Museen der Republik Österreich…, 1993; H. Wecker, c. d.

P: Österreichische Nationalbibliothek; Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde; Archiv des Verlags Bote & Bock; Wien Staatsbibliothek zu Berlin; Bayerische Staatsbibliothek, München.

Hubert Reitterer