BRABEC František 13.11.1905-30.1.1992

Z Personal
František BRABEC
Narození 13.11.1905
Místo narození Praha
Úmrtí 30.1.1992
Místo úmrtí Praha
Povolání

36- Ostatní průmyslová odvětví

19- Ekonom nebo statistik

BRABEC, František, * 13. 11. 1905 Praha, † 30. 1. 1992 Praha, elektrotechnik, pedagog

Dětství prožil v Turnově v neutěšených sociálních poměrech. Otec byl prýmkařem a padl za první světové války, matka pracovala jako dělnice v brusírně. B. začal studovat na reálce v Turnově. 1921 mu bylo jako nadanému žáku uděleno stipendium ministerstva školství a středoškolské studium dovršil na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, jako jeden ze dvanácti československých studentů (B. spolužáky byli též Jiří Voskovec a Václav Černý). Maturoval 1924 a získal další stipendium ministerstva školství. V konkursním řízení byl jako jediný cizinec přijat na výběrovou pařížskou École polytechnique, kterou absolvoval 1928–30. Po návratu do ČSR nastoupil 1. 10. 1930 do tzv. teoretického oddělení Škodových závodů v Praze, kde řešil různé problémy překračující možnosti běžné projekční praxe. V době hospodářské krize, kdy Škodovka měla málo zakázek, odjel znovu do Francie a 1933–34 absolvoval vysokou školu elektrotechnickou (École Supérieure d’Electricité) v Malakoffu Paříže. Po návratu do Československa se rozhodl využít svého vzdělání pro výpočty točivých elektrických strojů a 1. 10. 1934 nastoupil ve Škodových závodech v Plzni-Doudlevcích. Působil jako výpočtář, projektant a konstruktér točivých elektrických strojů v oddělení Jiřího Lammeranera, který patřil v oboru ke světovým kapacitám. Na jeho popud B. vypracoval teorii a metodiku návrhu komutátorových strojů, zejména tzv. motoru Schrage, používaného pro pohony s regulací otáček (tj. trojfázového komutátorového motoru s rotorovým napájením, jehož vynálezcem byl Švýcar H. K. Schrage). Motory Schrage, které Škodovka předtím ani neměla ve svém výrobním programu, dosahovaly vynikajících parametrů a podnik se v mezinárodní konkurenci stal v této oblasti velmi úspěšným výrobcem.

Ve 30. letech se B. oženil s komerční inženýrkou Markétou, roz. Kinskou, s níž měl syna a dceru. V lednu 1939 mu byl udělen titul doktora technických věd v oboru strojního a elektrotechnického inženýrství.

Po druhé světové válce přešel do oblasti řízení elektrotechnické továrny v Plzni-Doudlevcích. Postupně se 1945 stal vedoucím výroby, v březnu 1948 podnikovým ředitelem a v listopadu 1950 generálním ředitelem podniku. V padesátých letech kontakty se Západem postupně ustávaly. B. jako podnikový ředitel měl tehdy velkou zásluhu na tom, že odborníci, kteří v podniku po léta pracovali a vyrostli v něm, ze závodu neodešli. 1953 byl pověřen výkonem funkce vedoucího Hlavní správy ministerstva těžkého strojírenství.

Z funkce generálního ředitele byl rozhodnutím vlády odvolán k 1. 4. 1954. 3. 9. 1954 nastoupil na Strojní fakultu ČVUT v Praze jako vedoucí katedry ekonomiky a řízení. Byl pověřen zavedením nového předmětu Ekonomika a organizace strojírenské výroby. 1955 byl jmenován profesorem pro obor organizace ekonomiky a 1961 doktorem ekonomických věd (DrSc.) jako první v tomto oboru v ČSSR. Technische Universität Dresden ho současně jmenovala svým čestným doktorem. Na ČVUT pak zastával akademické funkce: 1955–60 prorektor, 1960–62 rektor a 1964–66 děkan strojní fakulty. 1962 se stal náměstkem předsedy Státní komise pro techniku (1962–64). B. patřil u nás v 60. letech k zakladatelům oboru vědecký management. 1973 přešel jako vedoucí pracovník do Ústředního ústavu národohospodářského výzkumu, kde pracoval až do svých 86 let. Věnoval se tam především metodám intenzifikace a vyšší efektivnosti československého průmyslu.

B. též působil ve vědeckotechnických společnostech: 1949 až 1952 byl předsedou Československé normalizační společnosti, 1955–63 předsedou ČVTS, dlouholetým členem CIGRE (Conférence Internationale des Grands Réseaux Electriques – Mezinárodní konference pro velké elektrické sítě), předsedou Československého komitétu pro vědecké řízení a členem dalších vládních a rezortních komisí pro strojírenství. Stal se nositelem Řádu práce (1961), zlaté Felberovy medaile (1970), Medaile ČVUT prvního stupně (1986), dvakrát získal Sumcovu cenu (za propagaci české elektrotechniky v zahraničí) a obdržel ještě několik dalších vyznamenání. Kromě monografií je autorem více než 150 vědeckých statí v našich i zahraničních odborných časopisech a autorem sedmi patentů z oboru elektrotechniky a strojírenství.

D: výběr: Matematika v elektrotechnické praxi, 1945; Ekonomický význam nové techniky (s F. Schroglem), 1956; Ekonomika, organizace a plánování strojírenské a elektrotechnické výroby, 1963; Ekonomika, organizace a plánování strojírenské a elektrotechnické výroby, díl 1, 1964; Ekonomické hodnocení strojírenských výrobků, 1968; Ekonomická analýza a plánování strojírenské a elektrotechnické výroby, 1975; Efektivnost a její plánování, 1982; Efektivnost reprodukčního procesu a její plánovité řízení. Část 1. Teoretické otázky měření efektivnosti a intenzifikace ekonomického vývoje, 1983; Paměti direktora, 1991.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 96n.; M. Efmertová, Osobnosti české elektrotechniky, 1998, s. 14n.

P: Archiv ČVUT, Praha, fond Rektorát, osobní karta F. B.; Muzeum Škoda, Plzeň.

Daniel Mayer