BRANDL Vincenc 5.4.1834-26.12.1901

Z Personal
Vincenc BRANDL
Narození 5.4.1834
Místo narození Staré Brno (Brno)
Úmrtí 26.12.1901
Místo úmrtí Brno
Povolání

53- Historik

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

BRANDL, Vincenc, * 5. 4. 1834 Staré Brno (Brno), † 26. 12. 1901 Brno, historik, moravský zemský archivář, vydavatel, redaktor, politik, pedagog

Pocházel z rodiny Andrease B., Němce a domácího čeledína či sluhy ve službách starobrněnských augustiniánů. Matka Terezie, roz. Šťastná, byla Češka. B. již v dětství ovlivnilo intelektuální prostředí kláštera vedeného známým opatem Cyrilem Nappem. 1844 zahájil studium gymnázia. 1845 byl přiveden Františkem Matoušem Klácelem, řeholníkem na Starém Brně a významným buditelem, k četbě českých knih a k hlubší znalosti češtiny. Ještě větší vliv na B. měl Alois Vojtěch Šembera, vlastenec a profesor české řeči a literatury na stavovské akademii. Navštěvoval Šemberovy přednášky v Brně a pod jeho dohledem se začal zajímat o historii, neboť Šembera byl od ledna 1848 moravským zemským archivářem. On také patrně B. umožnil i spolupráci s Josefem Chytilem, zaměstnancem zemského archivu v Brně, který 1849–50 katalogizoval pověstnou Bočkovu sbírku archiválií, dočasně uloženou v klášteře na Starém Brně. V létě 1852 odešel B. do Vídně, kde studoval na univerzitě semestr právní nauky a semestr filozofii. Již na podzim 1853 se vrátil do Brna a začal vyučovat němčinu, zeměpis a dějepis jako suplent německého gymnázia. 1856–57 se stal posluchačem historicko-filologického semináře ve Vídni. Po návratu získal místo na právě založené německé městské nižší reálce na Starém Brně. V jejím programu za rok 1857/58 otiskl svou první práci Einfluß Indiens auf Europa, v níž se však nevyhnul nedostatkům začátečníků. Tato práce ho vedle veřejných přednášek přivedla do Historicko-statistické sekce při Moravsko-slezské hospodářské společnosti v Brně, jejímž členem byl 1858 zvolen. Inspirován prostředím, v němž se setkával s výraznými osobnostmi, mj. s Petrem rytířem Chlumeckým, Christianem d’Elvertem a s Bedou Dudíkem, začal publikovat v orgánu sekce Notizenblatt. Větší zájem veřejnosti B. získal až knihou Handbuch der mährischen Vaterlandskunde (1860), kompilačním pokusem o moravskou vlastivědu sestaveným z různých zdrojů. V knize se rovněž postavil proti tezím rajhradského benediktina Bedy Dudíka, který se v prvním svazku svého stěžejního díla Mährens allgemeine Geschichte (1860) nešetrně dotkl otázky Velehradu jako sídla arcibiskupa Metoděje. V tehdejším národnostně a nábožensky rozjitřeném prostředí Moravy, v zemi připravující se na oslavy tisíciletého výročí příchodu slovanských věrozvěstů, to nebyl očekávaný postoj. Dudík se stal terčem nevybíravé odsuzující kampaně, v níž se obhájcem domácí tradice a národnostního cítění vážících více než historická fakta stal právě B. Svým názorům dal zaznít v několika polemických statích, jejichž shrnutím byla brožura Poloha starého Velehradu (1862). Tato práce byla povrchní, na což z Vídně poukazoval i Šembera. V dopisech B. upozorňoval na nedostatky, nabádal ho k tomu, aby nepoužíval již dříve prokázané padělky pocházející z Bočkovy dílny a aby psal více česky, tedy jazykem, který až dosud B. neovládal. Objevené češství, národní duch i smýšlení bylo patrné zejména v české verzi jeho příznivě přijaté moravské vlastivědy s názvem Kniha pro každého Moravana (1863). Populárně podala dějiny Moravy do Bílé hory, zdůraznila státoprávní svazek Čech a Moravy a doplnila některé topograficko-statisticko-kulturní údaje. B. záhy povolání učitele na německé městské reálce v Brně opustil. V září 1861 byl jmenován moravským zemským archivářem a v této funkci setrval až do 1899. Toto působení v délce bezmála čtyř desítek let je posuzováno s rozpaky. B. totiž zůstal daleko za svými předchůdci: nebyl ani pilným shromažďovatelem archiválií jako Antonín Boček, ani budovatelem pozic archivu jako Petr Chlumecký, ani katalogizátorem jeho fondů jako Josef Chytil. B. se dále nestaral o nové přírůstky sbírek ani o materiální zajištění ústavu, na vědecké cesty do zahraničí ani doma nezajížděl a své vzdělání soustavně neprohluboval.

Nejvýraznějším projevem B. práce archiváře byla ediční činnost. Byl k ní přiveden na počátku šedesátých let vydáním rozsáhlého materiálu z odkazu Petra Chlumeckého, vztahujícího se k osobnosti Karla st. ze Žerotína. Nejprve B. vydal bez kritického zhodnocení pramene i doby Sněm držaný léta 1612 (1864) a záhy i edičně dokonalejší práce Žerotínovi zápisové o soudě panském (1866) a Listové psaní jazykem českým (1870). V rámci úředních povinností B. pokračoval v realizaci moravského diplomatáře, jehož šest svazků, vztahujících se obsahově k období 1350–1407, vydal 1874–97. Množství pramenného materiálu, který tím historikům zpřístupnil, je úctyhodné a zaslouží ocenění. Zmíněná edice však znovu dokumentovala, jak B. za stále se zdokonalující ediční technikou zaostal. Většinou se jedná o pouhé přepisy listin bez diplomatického rozboru a bez komentářů. Navíc B. čerpal jen z brněnského archivu, jiné zdroje opomíjel a dal otiskovat staré, ne vždy přesné opisy Bočkovy, Chytilovy a Dudíkovy. B. se k profesi moderního historika nejvíce přiblížil v oblasti právní historie. Chtěl zpracovat rozsáhlé dějiny zemského soudu na Moravě, což se mu nakonec podařilo jen zčásti. V rámci příprav vydal nejprve Knihu drnovskou (1868, s úvodem o vývoji zemského práva ve 14. až 18. století), jejíž jednotlivé redakce a svody jako soubor právních naučení kriticky prozkoumal a porovnal. Následovalo vydání Knihy tovačovské (1868) a Knihy rožmberské (1872). Pak B. přikročil k edici půhonných a nálezových knih olomoucké a brněnské cúdy v šesti dílech a v devíti svazcích pod názvem Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové (1872–92, avšak opět bez kritického komentáře a zhodnocení). Nejcennějším výsledkem tohoto B. úsilí a zájmu byla kniha Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes (1876), čili slovník veřejného a soukromého práva, probírající v heslech i dějiny jednotlivých soudních úřadů a institucí dovedené obsahově do patnáctého století. Toto dílo bylo považováno za B. největší práci, v níž prokázal i své filologické znalosti. B. největším vědeckým omylem, v němž mj. filologii uplatnil kontraproduktivně, bylo hájení známých Rukopisů, jejichž pravost na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zpochybnili Alois Vojtěch Šembera a Antonín Vašek. B. nakonec polemik zanechal, avšak svým odpůrcům za pravdu nedal. V novém vydání Knihy pro každého Moravana (1892) pasáže odvolávající se na obsah Rukopisů vypustil. Závěr B. odborné práce reprezentuje trojice literárněhistorických biografií věnovaných třem osobnostem českého vědeckého a národního života: Josefu Dobrovskému, Pavlu Josefu Šafaříkovi a Karlu Jaromírovi Erbenovi. B. monografie vystavěl především na korespondenci, k analýzám děl přistupoval jen okrajově nebo je nahradil pouhým popisem.

Zejména v šedesátých a v sedmdesátých letech 19. století B. významně přispěl k rozvoji vědeckého, kulturního a politického života na Moravě a v Brně zvlášť. Jeho veřejné působení, v němž byl mužem okamžiku a do něhož zapojoval svou erudici historika, přineslo výsledky na poli české emancipace na Moravě. Angažoval se nejprve ve spolcích. 1861 spoluzaložil Čtenářský spolek v Brně (později byl zvolen jeho starostou), sdružující českou inteligenci, dále předsedal pěveckému spolku Beseda brněnská a vstoupil i do řad Matice moravské. V ní byl 1862 členem výboru, od 1863 jednatelem a od 1869 náměstkem předsedy. Zasedal jako člen redakční rady Časopisu Matice moravské (ČMM) a se spolupracovníky se postaral o to, že se z něj stala vědecká revue vysoké úrovně. 1863 se podílel na založení deníku Moravská orlice, dále byl činný v Matici školské a po vzniku prvních českých (slovanských) gymnázií na Moravě 1872 založil a až do konce svého života vedl podporovací spolek pro chudou českou mládež na středních školách. Za vrchol B. politické kariéry je považováno krátké období 1865–68, kdy zasedal jako poslanec moravského zemského sněmu za moravské staročechy. Jako obratný publicista dopisoval do několika novin a časopisů, mj. do Hvězdy, Času, Světozoru, Athenea, Obzoru a ČMM a používal příležitostně pseudonym V. Brněnský. Psal též hesla pro Riegrův slovník naučný. O míře B. společenské, národní a politické angažovanosti a popularity vypovídá i to, že byl jmenován čestným občanem desítek měst a obcí a čestným členem stovek korporací.

B. byl od osmdesátých let nemocen, po 1890 trpěl očním zákalem, významně omezujícím možnosti jeho odborné práce. Za svého života obdržel několik důležitých poct. V KČSN se stal nejprve členem dopisujícím (1869) a pak přespolním (1895), 1890 byl císařem jmenován řádným členem třetí třídy ČAVU, 1894 zvolen předsedou Matice moravské, byl dekorován mj. rytířským řádem Františka Josefa, ruským řádem sv. Anny a papežským řádem sv. Silvestra. B. ostatky jsou dnes uloženy v čestném hrobě na Ústředním hřbitově v Brně.

D: P. Cibulka, Bibliografie V. B., in: AUC Phil. et Hist. 1989 (Studia historica 37. Problémy dějin historiografie V), č. 5, s. 93n.; výběr: Handbuch der Mährischen Vaterlandskunde, 1860; Welehrad, Wiederlegung der gegen dasselbe von Dr. Dudík im I. Bande seiner mährischen Geschichte erhobenen Zweifel vom Standpunkte historischer Kritik, 1860; Mähren unter König Johann v. Böhmen in den Jahren 1311–1318, 1861; Poloha starého Velehradu, 1862; Kniha pro každého Moravana, 1863 (2. vyd. 1892); Stručný přehled vlastivědy moravské, 1865; Společenské poměry naší vlasti před r. 1620, 1866; O deskách zemských a jiných veřejných zápisech chovaných při právě zemském v Čechách i na Moravě, in: ČMM 2, 1870, s. 77n., 111n.; Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes, 1876; Spor o biskupství olomoucké a počátky husitství na Moravě, in: ČMM 9, 1877, s. 29n.; Libušin soud, 1878; Obrana Libušina soudu, 1879; Právo lovecké na Buchlově, in: ČMM 12, 1880, s. 21n.; Kterak se mění slova a jich význam, in: tamtéž, s. 69n., 101n.; Příspěvky k životopisu Matouše Františka Klácela, in: tamtéž 13, 1881, s 71n.; Život Josefa Dobrovského, 1883; Život Pavla Josefa Šafaříka, 1887; Život Karla Jaromíra Erbena, 1887; Manský soud bisk. Olomouckého, in: ČMM 15, 1891, s. 5n., 109n.; Vzpomínky, 1882; edice: Sněm držaný léta 1612, 1864; Spisy Karla st. z Žerotína 1. Žerotínovi zápisové o soudě panském, 2 sv., 1866; Urkundenbuch der Familie Teufenbach, 1867; Kniha drnovská, 1868; Kniha tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Markrabství Moravském, 1868; Spisy Karla st. z Žerotína 2. Listové psaní jazykem českým, 3 sv., 1870–72; Kniha rožmberská, 1872; Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, I–VI, 1872–1895; Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, VIII–XIII (1350–1407), 1874–1897; Listiny kláštera Žďárského z let 1409–1529, in: Archiv český IX, 1889, s. 370n.

L: RSN 1, s. 96; OSN 4, s. 563n.; 28, s. 130; F. Bílý, V. B., in: Almanach ČAVU 13, 1902, s. 126n.; B. Navrátil, V. B., in: ČMM 26, 1902, s. 301n.; M. Hýsek, Literární Morava v letech 1849–1881, 1911, s. 164n.; BOS 2, s. 422; V. B., in: Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 35, 1918, s. 96n.; MSN 1, s. 609; J. Krejčí, Německé verše V. B., in: ČMM 47, 1923, s. 179n.; F. Hrubý, V. B., in: Lidové noviny 5. 4. 1934; Průvodce po státním archivu v Brně, 1954, s. 46n.; M. Wurmová – L. Urbánková, Písemné pozůstalosti V. B., Františka Kameníčka a Bohumila Navrátila, 1961, s. 3n.; LČL 1, s. 292; M. Švábenský, Počátky, názvy a zaměstnanci Moravského zemského archivu (Tři kapitoly z dějin), 1991, s. 118n.; P. Balcárek, Z pozůstalosti archiváře a národního buditele V. B. (1834–1901), 1997 (kde výbor z pozůstalosti uložené v MZA); Kutnar, s. 310n.; Z. Chmel, Galerie brněnských osobností 1, 1998, s. 25n.; Z. Fišer, Korespondence A. V. Šembery. 2. Listy moravským přátelům, 2002, s. 49n.; I. Štarha, Moravský zemský archiv v Brně 1839–1989, 2003, s. 32n.; ČAVU, s. 46.

P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, kniha č. 17 130, matrika narozených římskokatolického farního úřadu na Starém Brně, sv. VI, s. 1177; tamtéž, fond G 35 písemná pozůstalost V. B.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Fišer