BRAUN Matyáš Bernard 24.11.1684-15.11.1738

Z Personal
Matyáš Bernard BRAUN
Narození 24.11.1684
Místo narození Sautens bei Oetz (Rakousko)
Úmrtí 15.11.1738
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér

BRAUN, Matyáš Bernard, * 24. 11. 1684 Sautens bei Oetz (Rakousko), † 15. 11. 1738 Praha, sochař, řezbář

Byl pátým z devíti dětí kováře Jakuba B. Bratr Dominik (* 1688) byl malířem. Synovec, sochař Antonín B. (1709 až 1742), u něj žil od 9 let a stal se jeho dědicem. Počátky řezbářské průpravy B. nejspíš získal u Ondřeje Thamasche, který prováděl výzdobu blízkého kláštera ve Stamsu. Tamní cisterciáci byli v těsných stycích s českým cisterciáckým klášterem v Plasech, odkud sem byl 1701 vyslán P. Mauritius Vogt, historik, topograf a hudební skladatel. Ten se spolu s dalším řádovým bratrem vydal někdy 1702–04 na cestu do Říma a lze předpokládat, že s sebou vzali osmnáctiletého B. Je nepochybné, že poznal italské umění, ale názory na jeho tamní pohyb se různí. Podle V. V. Štecha a E. Pocheho navštívil Veronu, Padovu a Benátky, odkud odešel do Bologne a Florencie a pak přes Sienu do Říma. O. J. Blažíček předpokládá, že poznal novou plastiku zejména v Římě a Benátkách. V Římě, podle zprávy českého tovaryše J. A. Devotyho, mohl pracovat na sochách Berniniho kolonády před chrámem sv. Petra. Výstavba i pohyb Berniniho soch byly pro B. zásadním podnětem. Určitě si zapamatoval jeho sousoší Vidění sv. Terezie v kostele S. Maria Victoria a nakreslil si i anděly z Ponte dei angeli, vedoucího k Andělskému hradu.

O B. příchod do Čech se patrně rovnou měrou zasloužili cisterciáci z Plas a František Antonín Špork. Ten podle staré zprávy B. poznal 1704 v Tyrolích, když vezl svou dceru do kláštera v Bolzanu. Nejstarší a nepřímý údaj o sochařově práci v Čechách pochází ze 16. 12. 1708, kdy si pražští jezuité stěžují na vysoké výdaje za sochy pro Karlův most. Uvádějí, že za sousoší sv. Iva, pořizované právnickou fakultou, žádá architekt (patrně F. M. Kaňka) 200 zlatých. (Téhož roku ukončil v Plasech práci M. V. Jäckel a v první polovině října poslal stamský klášter do Plas ostatky dvou římských mučedníků). To byl takřka nepochybně nejzazší termín B. příchodu do Čech. Za jeho první práci pro klášter, provedenou s řezbářskou bravurou, je pokládán Krucifix, na jehož úpatí stojí bolestná P. Maria. Korpus Ukřižovaného byl řezán z jednoho kusu dřeva spolu s křížem – evidentně jde o úmyslnou demonstraci schopností mladého mistra. Prakticky současně vznikl i soubor dalších prací, které uvedly berniniovskou expresi formy do obecného povědomí země: pro Šporka to byli andělé Dobré a Žalostné smrti, umístění při svatováclavské poustevně na hranicích lyského panství směrem k Čelákovicím (repliky Berniniho soch z mostu dei Angeli) a dvě sousoší pro Karlův most. Sousoší patrona právníků sv. Iva, osazené na most 1711, je první mostní skupinou zbudovanou na půdoryse konvexní křivky. Jeho děj běží po šroubovici, vycházející z postavy sv. Iva, pokračující k alegorii Spravedlnosti, figurám žebráka a vdovy pod světcovou rukou a vracející se do podstavce. Hmota sochy takřka lávovitě vyvěrá a stéká. Sousoší sv. Luitgardy bylo provedeno 1710 podle návrhu P. Brandla, který se k tématu vrátil 1729 oltářním obrazem v Sedlci. Zachoval se pro ně hliněný model (dnes v muzeu v Oetzu) a má i pozdější dřevěnou variantu (v NG). Mystické objetí slepé řeholnice Ukřižovaným vychází z římských vzorů: postava světice z Berniniho Vidění sv. Terezie, motiv objetí snad z kompozice Vize sv. Bernarda v římském kostele téhož zasvěcení. Motiv se v Čechách ujal díky obrazu od G. Angermayera v oseckém klášteře z 1695 a grafice J. K. Lišky v knize oseckého A. Sartoria Cistercium – bis Tertium, vydané v Praze 1708. Toto znázornění mystického spojení člověka s Bohem je pro Čechy dílem mezním, prvním zdejším dokonalým dílem velkého baroka a současně i vrcholem slohu.

Asi od 1712 řezal B. výzdobu později zbořeného kostela P. Marie Na Louži, z níž se snad zachovala socha sv. Judy Tadeáše, dynamická postojem i traktováním draperie. Zcela zaniklo jeho zařízení kaple Betlémské. Takřka intaktně se dochovaly jeho skvělé práce pro pražský jezuitský kostel sv. Klimenta, prováděné od 1714. Asi nejstarší prací je tu 8 kamenných soch evangelistů a církevních otců v nikách pilířů. Ze 1716 je v nástavci oltáře sv. Františka Xaverského velká skupina sv. Karla Boromejského, orodujícího před Ukřižovaným za nemocné morem, ze 1718 v nástavci oltáře sv. Vavřince a Linharta skupiny sv. Rodiny, ze 1719 na oltáři Očištění P. Marie sochy sv. Stanislava Kostky a Aloise Gonzagy a v nástavci skupina sv. Františka Borgii. Všechny tyto rozlehlé kompozice patrně navrhoval P. Brandl. Výtvarně slabší je výzdoba oltářů sv. Josefa (1720) a Heraclia (1720–21) v presbytáři, kazatelny (1720–21), tumb pod oltáři a varhan (1719). Naopak skvělé jsou sochy kajícníků na zpovědnicích (asi po 1714). Paralelou ke zdejším církevním otcům jsou o málo mladší sochy téhož námětu (dnes před kostelem v Lysé n. L.).

1714–18 se na pražském Starém Městě stavěl podle návrhu J. B. Fischera z Erlachu palác Clam-Gallasovský. Jeho obrovské průčelí, obrácené do úzké uličky (protější domy měly být zbořeny) vyzdobil B. souborem Olympských bohů, v takovém rozsahu opět v Čechách nevídaným. V přízemí rámují portály mohutné sochy Heraklů (koncem 20. století nenáležitě restaurované) se skvělými reliéfy. Na atice paláce bylo umístěno 13 soch antických bohů, 1880 pro špatný stav snesených a kolem roku 2000 nahrazených kopiemi. Před 1716 vznikla kašna s Tritonem v nádvoří. Naposled vytvořil dvojici andílků – světlonošů pro schodiště paláce. Obdobné (nezachované) dvojice provedl B. 1718–19 pro pražský Černínský palác spolu se skupinou Merkura a Androniky. V pozdějších letech dodal další pro malostranský velkopřevorský palác. Kolem 1720 se vrátil k sochám antických bohů malebnou výzdobou Vrtbovské zahrady na Malé Straně. 1734 vyzdobil obrovskými orlicemi portál někdejšího kolovratského paláce (dnes italské velvyslanectví), posléze byly do zdejšího průjezdu umístěny dvě velké skupiny Únosů.

Pro postupně budované kukské panství F. A. Šporka, které mělo představovat teatrum a reprezentovat jeho jansenizující ideje, provedl B. (přišel tam po J. B. Kohlovi-Severovi) 1712–13 snad pro zdejší lázně rubensovsky groteskní sochy 4 ročních období, pro kryptu pod kostelem krucifix a pro balustrádu před kostelem 8 alegorií Blahoslavenství, formálně nepříliš dokonalých. V jejich středu stojí sochařsky skvělá alegorie Náboženství (asi 1713). Na tento celek navázalo po stranách špitálu 2 × 12 alegorií Ctností a Neřestí, uváděných anděly Dobré a Žalostné smrti, ve srovnání s anděly u Čelákovic podstatně hmotnějšími. Alegorie vycházejí z nizozemských rytinových předloh. Neřesti jsou v provedení šťastnější než Ctnosti. Tak rozsáhlý soubor už B. nemohl realizovat sám; tovaryšům dodal pouze loketní (cca 30 cm vysoký a někdy i menší) model (jeden hliněný pro sochu Víry je zachován v NG), a ti pak sami provedli celou práci od vylomení bloku ze skály až po osazení sochy, B. je nanejvýš korigoval (doklad pro takovou praxi se zachoval při výzdobě kostela v Litomyšli). Ze 1720 je socha Herkomana (šlo o sochařskou satiru proti zneužívání práva), provedená podle Permoserova Marta v Lipsku, na inkviziční zákrok 1729 přetesaná v Goliáše a doplněná protějškovým Davidem. Obdobně satirická socha Pekelného notáře vznikla 1724, zničena byla před 1729. Řezba poustevníka, do níž byly vhazovány paskvily, se zachovala v jaroměřském muzeu. 1717 koupil F. A. Špork v sousedství Kuksu Nový les a dal jej vyzdobit poustevnami a sochami poustevníků, tesanými v živém kameni. Byli tu Garinus, Onufrius, Maří Magdaléna a sv. Jan Křtitel (září 1726), později doplnění sv. Jeronýmem (dnes v kukské zahradě). Na hladkých skalních stěnách bylo vytesáno před 1724 nepříliš povedené Vidění sv. Huberta a do počátku 30. let Narození Páně. Nad reliéfem Stigmatisace sv. Františka Serafinského bylo do 1729 vztyčeno sousoší Kristova pokušení (nezachováno) a dál za poustevníky Jákobova kašna s Kristem a Samaritánkou. Sousoší Hagar na poušti se nezachovalo. Na hranici lesa u Stanovic byla 1720 zřízena kaple Nejsvětější Trojice se sochami Krista a Boha Otce. Les v Bokouši dostal po 1730 celou galerii světců a filozofů, řezanou v živých stromech, jejíž zbytky byly údajně patrny ještě ve 20. letech 20. století. Kamenné i dřevěné sochy (včetně soch trpaslíků mezi špitálem a lázněmi) byly živě pomalovány veselými barvami, dílem B. bratrem Dominikem, na ploché skály tu maloval i P. Brandl.

Také pro Šporkovo panství v Lysé nad Labem provedl B. po andělech u svatováclavské poustevny a církevních otcích ještě další dvojici andělů (dnes v NG), lebek a kající Maří Magdalénu pro poustevnu sv. Jeronýma (do 1718). Sochu archanděla Michaela (dnes před kostelem v Lysé nad Labem) vytesal B. 1720. Veliké sousoší Čas odhaluje Pravdu ze 1721 je známé jen z rytiny. Z 1735–36 pochází výzdoba lyské zámecké zahrady antickými bohy, andílčími alegoriemi 4 světadílů a 4 živlů a velké alegorie 12 měsíců. Sochy, B. jen schematicky navržené, provedl F. Adámek. Špork u B. objednal pro Karlův most také pomník císaře Karla VI., návrh B. (1720) však nebyl realizován. Císaře portrétoval B. 1723 (Laxenburg u Vídně) a znovu 1724 pro pomník Šporkova Svatohubertského bratrstva u Hlavence. Dva pomníky byly věnovány hraběti samotnému: v zámeckém parku ve Valči byl uváděn Palladou na triumfálním voze k nebesům (1733) – šlo o dar zamilovaného starce tamní mladičké komtese – a 1737 si dal v zámecké zahradě v Lysé postavit obdobný obrovský pomník opět s Palladou a sousoší sv. Huberta (nezachovány). Obdobně jako Špork zaměstnal B. Jan Josef z Valdštejna při výzdobě kostela, zámku a parku v Duchcově. Pro zámecký kostel řezal 1719 sochy hlavního oltáře (shořely 1945), po 1720 tesal antické bohy před průčelím zámku a pro špitální kostel za zámkem výtečné alegorie čtyř křesťanských Ctností (před 1725). Pod Permoserovým vlivem vznikl Únos Oreithyie na zadní fasádě zámku (asi 1728) a později ještě výjimečně skvělá Niké v parku. 1735–38 byl park osazen souborem soch z Ovidiových Proměn, sfing, andílků ad., jen z menší části zachovaným a už jen průměrné úrovně.

K dalším výzdobám zámeckých areálů patří živě rozprávějící antičtí bohové při zámku v Hořovicích (asi po 1725), rozsáhlá, ale výtvarně už mdlá sochařská dekorace zámku a parku ve Valči (originály jsou v klášteře v Kladrubech). Obdobně je tomu se sochami v liběchovském zámeckém parku (po 1731) a s alegoriemi ze zámecké zahrady v Cítolibech (dnes při zámku Waldegg u Vídně), s antickými bohy ze Štiřína (dnes pod jižní zahradou Pražského hradu) a zbytky dekorace B. vlastního domu (lapidárium Národního muzea).

Bohatě zdokumentována byla práce B. dílny pro piaristický kostel v Litomyšli 1721–32, téměř zcela zničená požárem 1775. Řezby v interiéru většinou prováděl J. F. Pacák. B. asi dodal jen modely, z nichž se zachoval jeden 12 cm vysoký pro evangelistu Matouše. Kamenné sochy pro průčelí tesal kameník J. Heinrich z Mladějova.

Epidemie moru 1713–14 zavdala podnět k budování velkých statuí na náměstích. V té souvislosti B. vytesal 1714 sv. Šebestiána v Budňanech pod Karlštejnem, 1715 Trojický sloup v Cítolibech a snad současně i zdejší sochy Chrona a Víry a 1718 anděly hlavního oltáře tamního kostela, 1718–19 obrovskou statui Nejsvětější Trojice v Teplicích (část zdejších reliéfů je snad od B. Permosera) a 1719–20 statui v Liberci. Dokonale dokumentována je stavba statue v Jaroměři (1723–26), kde se B. 1719 oženil s devatenáctiletou Marií Alžbětou Miseliusovou. Na práci se tu podíleli kameníci Jan Šmíd, Lorenc Wagner a Želízko, B. sám tu pracoval asi 72 dní. Zvláštní místo na statui dostala sv. Anna, patronka B. tchýně, jíž vytesal i monumentální náhrobek s pololežící postavou, v Čechách naprosto výjimečný. 1727–28 vytvořil Trojický sloup ve Valči.

Mariánský kult měl středisko ve Staré Boleslavi. 1717–21 vyřezal B. sochy hlavního oltáře do poutního kostela a pro svatováclavský kostel sousoší Zavraždění sv. Václava. Skvělá je skupina Zvěstování P. Marie (před 1726) z Plas (v Západočeském muzeu v Plzni). V souboru Ukřižovaných vynikají krucifixy refektářů kláštera v Plasech, první (před 1720) pro zimní (dnes v diecézním muzeu v Plzni) a druhý (1720) obrovský pro letní (dnes na Duchcově). Další z téže doby pochází ze Šporkových Valkeřic (dnes v NG) a ze 1725 v zámecké kapli v Jemništi.

Ohlasem nově zaváděného kultu sv. Jana Nepomuckého byla po 1715 provedená socha ze Štolmíře (původně snad z kostela sv. Klimenta v Praze), socha klečícího světce z pražského domu (obě v NG). Dále postava v západním štítu Klementina ze 1721 a v Novém Dvoru u Rakovníka provedená na zakázku J. J. z Valdštejna. Ke hrobu sv. Jana Nepomuckého u sv. Víta dodal B. řezby dvou havířů – světlonošů. V katedrále je od něj i pomník Leopolda Šlika ze 1723–25, provedený architektem Kaňkou podle konceptu J. E. Fischera z Erlachu.

Další pomníky vznikaly kolem 1730: sousoší Drahomíry propadající se do pekel před Černínským palácem, zachované jen v rytině, sv. Ludmily (původně u Hradu, dnes na Karlově mostě), sv. Václava (původně při jezuitské koleji na Malé Straně, dnes za kaplí Klárova ústavu, resp. sídlem předsednictva vlády), kamenný lev na místě „císařského stolce“ za kostelem sv. Václava ve Staré Boleslavi (asi ze 1729), dále v zahradě pražského Hradu dva korunovaní lvi (1731) a sousoší Dne a Noci ze 1733 (zachována jen Noc).

Prostřednictvím děl B. tovaryšů byla ovlivněna tvorba celých východních Čech ještě ve 2. polovině 18. století. Byli to především Jiří František Pacák, Ignác Rohrbach, Jan Albert Devoty, Severin Tischler, Karel Brändel, Řehoř Thény, Michal Klahr, dílna Jelínků z Kosmonos a František Adámek z Benátek ad.

B. se přátelsky stýkal s architektem F. M. Kaňkou, malířem P. Brandlem a nejspíš i se Šporkovým rytcem Michalem Rentzem. V Praze měl dva domy na Novém Městě a na Zderaze krásný letohrádek vyzdobený vlastními sochami. 1725 zaměstnával 6 tovaryšů a vydělal ročně 900 zlatých. Od 1727 trpěl plicními obtížemi, způsobenými stálým vdechováním pískovcového prachu a zemřel na souchotiny.

Obrovský soubor jeho díla jasně ukazuje plnou tvůrčí sílu 1708–27, nejskvěleji tam, kde tesal či řezal sochy sám (kostel sv. Klimenta, poustevníci v Kuksu, pomník paní Miseliusové ad.). Užíval shodných forem jak pro jezuity, tak pro Šporka i města, takže jeho umění nelze spojit se snahami protireformačními, nýbrž chápat je jako specifické rozvinutí dramaticky dynamických podnětů Berniniho v zemi nábožensky nejednotné. Vedle F. M. Brokofa byl B. největší sochař baroku v Čechách.

L: E. Poche, M. B. B., 1986; týž, Mathias Bernard B., Innsbruck 2003 (překlad předešlé monografie, doplněné I. Kořánem); P. Preiss, Boje s dvouhlavou saní, 2001; I. Kořán, Braunové, 1999 (se soupisem literatury); M. Pavlíček, K dílu M. B. B., in: Umění 47, 1999, s. 195n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ivo Kořán