BRETT Vladimír 8.11.1921-3.12.1997

Z Personal
Vladimír BRETT
Narození 8.11.1921
Místo narození Krucemburk u Chotěboře
Úmrtí 3.12.1997
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
64- Překladatel
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 175

BRETT, Vladimír, * 8. 11. 1921 Krucemburk u Chotěboře, † 3. 12. 1997 Praha, romanista, překladatel, politik

Pocházel z rodiny nádeníka, 1940 maturoval na reálném gymnáziu v Novém Bydžově. 1940–41 pracoval jako dělník v zemědělství a od jara 1941 jako totálně nasazený v Německu, na trati Mnichov–Planegg, kde byl topičem lokomotivy. V létě 1941 utekl domů a několik měsíců se schovával. 1942–45 byl sociálním referentem na pracovním úřadě v Liberci, v květnu 1945 se účastnil obsazení města revolučními gardami, vstoupil do KSČ a vydával její místní hektografovaný časopis. Od prázdnin do listopadu 1945 se léčil v tuberkulózním sanatoriu na Pleši. 1945–49 studoval srovnávací jazykovědu v semináři V. Černého na filozofické fakultě v Praze. Absolvoval u J. Kopala disertací Odraz třídního boje za absolutismu v díle Molièrově (1949 PhDr.). Spolu s J. O. Fischerem a O. Běličem prosazoval marxistickou interpretaci románských literatur u nás. 1949–52 byl asistentem a odborným asistentem katedry romanistiky FF UK, 1958–64 zástupcem ředitele Kabinetu pro moderní filologii ČSAV, 1964–70 vedoucím západoevropského oddělení Ústavu cizích jazyků a literatur ČSAV. Kandidátskou disertaci Henri Barbusse, jeho cesta k Jasnu obhájil 1958, docentem romanistiky se stal 1961 na základě spisu Henri Barbusse a hnutí Clarté, doktorát věd získal 1967 disertací Tři průkopníci moderní francouzské socialistické literatury: Barbusse, Rolland, Bloch. 1968–69 úspěšně vedl soudní proces s V. Černým pro urážku na cti (obviněn, že za protektorátu studoval v Německu), 1968 byl členem maoistické frakce E. Bondyho a J. Novákové, po srpnové okupaci antidubčekovské Levé fronty. Pod B. vedením bylo 1970 sloučeno jeho pracoviště s Ústavem české literatury ČSAV. 1970–73 byl pak pověřen řízením takto vzniklého Ústavu pro českou a světovou literaturu, kde provedl normalizační kádrová opatření. 1973–74 působil v oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ, 1974–77 vedl skupinu frankofonní Afriky v Orientálním ústavu ČSAV, 1977–86 se zabýval styky českého a francouzského revolučního hnutí v Československo-sovětském institutu. Spoluzakládal revue Světová literatura (do 1990 člen redakční rady), Společnost pro mezinárodní styky (předseda francouzské sekce), 1968 s A. Hoffmeistrem Společnost Francie – Československo (místopředseda). 1957–63 vedl francouzskou rubriku Literárních novin.

Mezi jeho první romanistické práce patřila dvojdílná skripta Básníci Pařížské komuny (1953) a Souputníci a nepřátelé Pařížské komuny (1954). Vykládal dílo V. Huga (Victor Hugobojovník za demokracii, svobodu a trvalý mír, 1953), H. Barbusse (Henri Barbusse a ohlas jeho díla a činnosti u nás, 1955, Henri Barbusse – sa marche vers la clarté, son mouvement Clarté, 1963), Molièra (1967, rozšířené vyd. 1975) a P. Éluarda (1975). Podílel se na syntézách J. O. Fischera a kolektivu Francouzská literatura (1960, 1964) a Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století (1966–79). Vydal souborné dílo Molièrovo, Barbussovo a Hugovo s vlastními komentáři a monografii Dějiny Internacionály myšlenky Clarté (1982). Jeho poslední monografie Romain Rolland en Tchécoslovaquie nebyla publikována. Mimoto se zabýval francouzským klasicismem, romantismem (F. R. Châteaubriand, G. Sandová), francouzskou avantgardou (G. Apollinaire, surrealisté, L. Aragon, E. Trioletová, J. Prévert), utopistou G. B. Mablym, J.-R. Blochem, R. Desnosem, Vercorsem, francouzsky píšícími Belgičany (A. Ayguesparse, B. Flamandová) a Afričany (L. S. Senghor). Byl členem francouzských literárních společností, překládal francouzské a belgické prozaiky i básníky a jako jeden z mála českou poezii do francouzštiny (např. revue Marginales). Namluvené vzpomínky L. Aragona nestačil literárně zpracovat. Příspěvky ve Světové literatuře, Literárních novinách, Kmeni, z posledních let v Obrysu-Kmeni a řada doslovů vynikala objevnou faktografií, čerpanou buď přímo od autorů či jejich rodin, nebo z českých a pařížských archivů. Ke konci života se věnoval dějinám francouzského židovství a prošel konverzí k českobratrské církvi evangelické. Podlehl těžké mozkové příhodě a pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

D: Bibliografie knižních prací členů Svazu českých spisovatelů, 1987, s. 30n.

L: P. Bojar, Doslov, in: V. B., Souznění, 1977; Čeští spisovatelé 20. století, 1985, s. 52n.

P: ANM Praha; korespondence V. B. a M. Kučery.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera