BROŽÍK Václav 5.3.1851-15.4.1901

Z Personal
Václav BROŽÍK
Narození 5.3.1851
Místo narození Železný Hamr u Třemošné
Úmrtí 15.4.1901
Místo úmrtí Paříž (Francie)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

BROŽÍK, Václav, * 5. 3. 1851 Železný Hamr u Třemošné, † 15. 4. 1901 Paříž (Francie), malíř

Otec, původním povoláním kotlář, byl později dělníkem v Ringhofferově továrně v Praze. B. nejprve pracoval v sazečské dílně tiskárny Mittag a Wildner a v litografické dílně Michala Kučery (1864–66). 1867 se vyučil ve smíchovské porcelánce. 1867–68 navštěvoval soukromý vyučovací ústav Františka Hausera ve Vodičkově ulici. 1868–70 docházel na pražskou Akademii jako mimořádný žák Emanuela Roma a Antonína Lhoty. 1870–71 soukromě studoval u Emila Jana Lauffera. 1871 úspěšně vystavil svou první historickou kompozici na výstavě Krasoumné jednoty. 1871–72 pobýval v Drážďanech, kde studoval na Akademii (Kunstakademie) a kopíroval staré mistry. 1873–74 žil v Mnichově, zde na něj silně zapůsobil Karl Theodor von Piloty a také Gabriel Max. 1874 se podíval do Berlína, Düsseldorfu a Vídně, koncem roku se vrátil na pražskou Akademii k Janu Sweertsovi. V prosinci 1876 odjel do Paříže. 1877–78 studoval na pařížské Akademii (Académie des Beaux-Arts) u Léona Josepha Bonnata a Jeana- -Léona Gérôma. 1877 obeslal pařížský Salon, o rok později na něm získal první zlatou medaili. 1879 se v Paříži trvale usadil a oženil se s Hermínou Sedelmeyerovou, dcerou bohatého francouzského obchodníka s obrazy. Téhož roku navštívil Nizozemí, 1892 podnikl první studijní cestu do Španělska. Od 1893 zastával místo profesora historické malby na pražské Akademii. Žil mezi Prahou, kde měl byt a ateliér na tehdejší Eliščině třídě (dnes Revoluční), a Paříží, kde bydlel s rodinou v rue de la Rochefoucauld 6; ateliér měl v ulici Saint Lazare 50, býval i u svého tchána na zámku d’Ambleville nedaleko Paříže. 1896 byl zvolen jako jediný český umělec členem Francouzské akademie mezi tzv. čtyřicet nesmrtelných. 1897 jej císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a téhož roku B. podruhé navštívil Španělsko. Koncem 1900 se zhoršil jeho zdravotní stav (od 1894 trpěl Ménierovou nemocí). Odjel do Paříže, kde o několik měsíců později zemřel a byl pohřben na Montmartru. B. pražskou pozůstalost zakoupil český mecenáš a podnikatel, císařský rada Václav Bedřich Špaček, rytíř ze Starburgu, tehdejší majitel hradu Kokořína. Tři sta obrazů z B. francouzské pozůstalosti 1910 zakoupil od Charlese Sedelmeyera John Wanemaker z Philadelphie. 1914 Špaček část B. pražské pozůstalosti odkázal městu Praze (dnes ve sbírkách Galerie hl. m. Prahy).

B. patřil ve své době k nejvýznamnějším osobnostem české a evropské malby, v poměrně krátké době vyvolal značný ohlas i v zámoří. Jeho velmi početné dílo zahrnuje historickou malbu, portréty (často v životní velikosti), salonní i vesnický žánr, záběry na českou a francouzskou krajinu. Převažují však historické kompozice. Mnohafigurální výjevy o velikosti šesti až sedmi metrů, s kterými B. cestoval po Evropě, Spojených státech amerických a Kanadě, mu vynesly světovou proslulost. Desítky jeho pláten na náměty z českých dějin charakterizuje znalost historického prostředí a kostýmů, bohatá gestikulace i mimika obličejů hlavních protagonistů děje i početného davu. Mnohokráte sáhl i za rámec národních dějin. I když u něj byla dominantní historická malba, byl malířem všestranným, často portrétoval členy francouzské i české společnosti. V jeho podobiznách lze pozorovat silný vliv vlámské barokové malby, zejména Anthonise van Dycka. V portrétech, společenských žánrech stejně jako v historických scénách uplatňoval B. dovednost při popisu interiérů či náročné úpravy šatů a rozlišení hedvábných látek od saténů, sametů a kožešin, při zobrazování šperků i bohatě zdobených zbraní. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem přitom byla vždy barva. Od osmdesátých let vedle podobizen vznikaly i pohledy do prostředí, ve kterém se malíř pohyboval po svém sňatku. Na pozadí malebně uspořádaných a bohatě zařízených salónů se odehrávaly žánrové scénky, v nichž B. rozehrál všechnu svoji koloristickou dovednost a oslnivou barevnost. Četné byly i jeho obrazy ze života francouzských venkovanů. Stále znovu a v nespočetných variantách zachycoval jejich ranní odchody do práce i večerní návraty, práci na poli, stejně jako polední a večerní odpočinek. Naskicoval nesčetně pohledů na krajinu v různé denní a roční době. Překvapení přinesla – až po B. smrti vystavená – řada jeho bezprostředních krajinářských a figurálních studií kabinetních rozměrů a skicovitého provedení, kterou vytvářel stranou oficiálního zájmu. Naskicoval nepřeberné množství dětských postav a hlaviček, jejichž výraz tváře i suverénní jednoduchá kompozice udivují jistotou a virtuozitou malířského podání i výjimečným smyslem pro skladbu barev a jejich odstínování. Stejně tak krajinářské záběry, vesměs nahozené a rychle zaznamenané postřehy a momenty, které malíře zaujaly na procházkách přírodou a které zachycoval s pochopením a přívětivým úsměvem geniální výtvarnou zkratkou.

B. neobjevoval dosud neznámé horizonty a nereagoval na znepokojivé otázky konce století. Naopak, uchovával hodnoty a zastával tradice, které převzal v mládí a které formálně dokonale zvládl. Za to zaplatil vysokou daň pozdějšího dlouholetého zneuznání a zapomenutí. Přesto byl pravým a obdivovaným umělcem své doby a svého prostředí a v českém malířství právem zaujal čelné místo.

D: Svatební poselstvo českého a uherského krále Ladislava k francouzskému dvoru Karla VII., 1878 (sbírky Pražského hradu); Slavnost u Rubense, 1881 (soukromá sbírka); Kryštof Kolumbus na dvoře španělském roku 1492, 1881 (hotel Manoir Richelieu, Québec, Kanada); Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém, 1883; Defenestrace, 1889; Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem, 1897 a jeho malířská pozůstalost (GHMP); Tu, Felix Austria, Nube!, 1896 (Österreichische Galerie Belvedere, Wien); Julie Šamberková v roli Messaliny, 1876; Pěvec balad, 1882; Pasačka hus (1888–89); Portrét dámy s chrtem (1895–97); Císař Ferdinand I. mezi svými umělci (1900–01) (NG v Praze); účast na malířské výzdobě Národního divadla (1883) a Pantheonu Národního muzea v Praze (1898).

L: N. Blažíčková-Horová (ed.), V. B., 2003 (kde uvedena starší literatura, výstavy, podrobný životopis a soupis děl); OSN 4, s. 778, 28, s. 138; MSN 1, s. 648; MČE 1, s. 582; SDLČ, s. 330; DČD 3, s. 68; Toman 1, s. 103; EČVU, s. 74; ÖBL 1, s. 117; BL 1, s. 152; ČAVU, s. 170.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Naděžda Blažíčková-Horová