BROKOF Ferdinand Maxmilián 12.9.1688-8.3.1731

Z Personal
Ferdinand Maxmilián BROKOF
Narození 12.9.1688
Místo narození Červený Hrádek u Chomutova
Úmrtí 8.3.1731
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér

BROKOF, Ferdinand Maxmilián, * 12. 9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova, † 8. 3. 1731 Praha, sochař

Narodil se jako druhorozený syn sochaře Jana B. (1652 až 1718), stejné profesi se věnoval i jeho starší bratr Michal Jan Josef (1686–1721). Řemeslu se učil u otce, kreslil podle antických odlitků, v mládí možná poznal i vídeňskou plastiku u sochaře P. Strudela. V otcově dílně spolupracoval na sousoších pro Karlův most v Praze. Poprvé lze usuzovat o jeho účasti na soše sv. Alžběty ve skupině tří světic (1707), velmi pravděpodobně pracoval na sousoší sv. Norberta (1708; zachované jen jako rytina) a na soše sv. Vojtěcha (1709), pro niž se zachovalo i dřevěné modello. Bezpečně byl B. vedoucí osobností na celé skupině sousoší (1709–14), pro niž se dochovaly návrhové, ale nerealizované kresby J. J. Heinsche. Sv. Kajetán (1709) svým střídmým pohybem a plností tvaru předznamenává následující zpodobení sv. Františka Borgii (1710), jemuž andělé ukazují monstranci a obraz římské P. Marie. Pro velikou skupinu sv. Ignáce z Loyoly (1710–11) se zachoval dřevěný model, vesele polychromovaný 1724. Bezpečné doklady o barevnosti sousoší na mostě nejsou, ale zdá se, že alespoň některá polychromována byla a určitě se užívalo částečně zlacení a slonové běloby. Sv. Ignác byl představen jako vládce světa, obětující Kristu. Stojí na zeměkouli, nesené ženskými alegoriemi čtyř světadílů, u nohou má Španěla, jenž drží ve štítě obraz sv. Aloise Gonzagy a Poláka s obrazem sv. Stanislava Kostky. Pod alegoriemi světadílů leží dva Indové, mezi nimiž je štít s podobami tří japonských jezuitských mučeníků. Architektura soklu je tak prakticky eliminována a nahrazena – jako tomu bylo i u následujících sousoší – lidskými postavami. Sousoší bylo strženo povodní 1890, po 1904 rekonstruováno Č. Vosmíkem, ale na most se už pro obecný odpor vůči světci nevrátilo a je uloženo v Lapidariu Národního muzea.

Podobně tomu bylo i se skupinou sv. Františka Xaverského (1711). O ní je známo, že její první model (snad podle návrhu Heinschova) byl kritizován P. Brandlem, který předložil vlastní návrh, jenž měl být proveden M. B. Braunem. Misijní působení světce tu připomínají čtyři mohutné postavy Číňana, Tatara, mouřenína a Inda, nesoucí desku, z níž vyrůstá pahorek, na němž stojí sv. František Xaverský, ukazující rukou s křížem k nebesům. Pod ním vlevo klečí mouřenínský král a proti němu mladík, jenž má rysy B. autoportrétu. Dolní mohutní nosiči nemohli vzniknout bez vzpomínky na sochy Michelangelovy a lze v nich vidět jeden z nejvýraznějších ohlasů jeho tvorby u nás, byť nejspíš zprostředkovaný jen rytinami či kresbami. I toto sousoší strhla povodeň 1890, po 1898 bylo rekonstruováno rovněž Č. Vosmíkem, jenž 1913 vytvořil jeho kopii, osazenou na most.

Ikonograficky zvlášť pozoruhodné je sousoší sv. Vincence Ferrerského, k němuž byl z nepochopitelných důvodů připojen sv. Prokop (1712). Vznikl tak výjimečný útvar dvousoší, jehož sokl (navržený snad J. Santinim) byl opatřen reliéfy zázraků obou světců a jeho pilastry zdobí hermy Saracéna, rabína a plačícího čerta. Sv. Vincenc stojí na víku rakve, které pozvedá vzkříšený umrlec, a sv. Prokop na zádech skrčeného čerta – v obou případech jde zřejmě o manifestaci duchové nehmotnosti a beztíže obou světců.

V podstatě opět na schématu vrcholového dvousoší byla budována skupina trinitářů, k níž byl zase bezdůvodně připojen sv. Ivan (1714). Řád vykupoval křesťany z otroctví, a proto je sousoší postaveno nad vězením, v němž úpějí zajatci, hlídaní zlým Turkem a psem. Ve vědomí národa byli vězni spojováni s útlakem Čechů, byly jim přinášeny květiny a vždy při osvobození země vylamována mříž. Nad vězením stojí zakladatel řádu Felix z Valois s osvobozeným otrokem u nohou a protějším jelenem, jenž mu ukázal místo pro založení kláštera. Na kamenité skále stojí Jan z Mathy s otevřenými pouty v ruce a proti němu klečí sv. Ivan s laní u nohou. Méně výrazná je mostní socha sv. Víta na skále se lvy (1714) – snad se na ní podílel B. bratr Michal Jan Josef.

Kolem 1714 zřejmě vrcholila sochařova tvůrčí síla. Projevilo se to na výzdobě Morzinského paláce v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně, jejímž předstupněm je dekorace portálu domu u Hopfenštoků v Navrátilově ulici čp. 674 – II. Také mouřeníni na Morzinském paláci nezapřou poučení Michelangelem. Jejich o málo pozdější paralelu provedl pak B. ve volných sochách mouřenínů pro zámek v Kounicích (1718–19, dnes v NG). Průčelí Morzinského paláce nadto vyzdobil poprsími Dne a Noci, jež je snad naším nejkrásnějším barokním ženským půlaktem, atiku pak alegoriemi čtyř světadílů. Současně do 1715 provedl statui sv. Jana Křtitele na Maltézském náměstí. Její vrcholová socha utrpěla pozdějšími opravami, zato tři andělé se štíty s nápisem v češtině, němčině a latině („český“ anděl je B. autoportrétem) spolu s až snově něžnými reliéfy na soklu jsou dokonalí. V evidentní souboj s expresivní dynamikou M. B. Brauna vstoupil B. sochami na náhrobku J. V. Vratislava z Mitrovic (1714–18) ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Architekturu tu navrhl J. B. Fischer z Erlachu a sochy plačící ženy – Kontemplace, Sláva a Fámy reprezentují maximum dynamiky, jehož kdy B. dosáhl.

Z jednotlivých kamenných soch má sv. Jan Nepomucký u paty Radnických schodů na Malé Straně (1709–10) ještě zcela tradiční charakter, obdobně jako Kerberus z bývalé Kolovratské zahrady v Praze (kolem 1710, dnes v NG). Ze dvou soch před kostelem v Radíči u Sedlčan (1713) má sv. Vít blízko ke zmíněné soše na Karlově mostě a sv. Jan Nepomucký k soše téhož světce na Zlíchově. Teprve světcovy sochy zdobící kostel sv. Jana Na prádle (1715), nad vchodem kaple při kostele sv. Jiří na Hradě (1721–22), v Hoříně (1725) a při kostele sv. Ducha na Starém Městě (kolem 1725) prozrazují výrazněji B. ruku.

Výrazně přetesána byla socha sv. Filipa Neri (původně Jana Sarkandera) při Nových zámeckých schodech (1715), s velkým rozmachem byly provedeny tři sochy při hřbitovním kostele na Malvazinkách v Praze, naopak alegorie Vzduchu ze souboru Živlů v Mostě (do 1718) byla ještě poznamenána tradičním pojetím Jana B.

B. řezbářské dílo lze poznat od 1716 na pašijových scénách v kostele sv. Haštala na Starém Městě – jistě mu tu patří Kristus na hoře Olivetské, sv. Jan Evangelista a snad sochy Madony, zbytek byl dílenskou prací. Z let 1719–20 pochází výzdoba kaple Kalvárie v kostele sv. Havla na Starém Městě, nepochybně vrchol autorovy řezbářské tvorby. Se zdejšími sochami se téměř dokonale shodují Ukřižovaný z kaple na Petříně, snad o málo starší, a Ukřižovaný z domu U Hřebene, jenž snad byl součástí Kalvárie za sakristií Týnského kostela a dnes visí u sv. Víta. U něj dlouho bránily připsání B. drastické rány na Kristově těle. Poslední jeho Kalvárie (asi po 1725) byla nedávno nalezena ve Slepoticích na Pardubicku, kam se dostala z minoritského kostela v Pardubicích. Nezachovala se Kalvárie z Černínského paláce a dvanáct pašijových výjevů, navrhovaných 1722 pro Zámecké schody, nebylo realizováno. Zanikly i sochy pro oltář sv. Ignáce (1718) v pražském jezuitském kostele sv. Salvátora. Kolem 1721 provedl B. výzdobu Santiniho kostela sv. Petra a Pavla na Zderaze, jež byla po 1904 zčásti přenesena do kostela v Dublovicích. Někdejší boční oltář sem byl umístěn jako oltář hlavní a tichý patos jeho velkých soch po stranách Brandlova obrazu Ukřižovaného tu působí v příkrém protikladu k braunovsky expresivní alegorii Smrti a vítězného anděla Vzkříšení při nástavci. Zvlášť pozoruhodná je do mensy vsazená skupina duší v očistci, v níž mezi hříšníky imponuje naprosto moderním pojetím sličná dívčí hlava. V zařízení kostela lze rozeznat i další B. sochy, pocházející ze Zderazu.

Z jednotlivých kostelních řezeb se zachoval sv. Jakub Větší z původního hlavního oltáře v Kounicích (1718–19), sochy evangelistů a sv. Judy Tadeáše (kolem 1720), výzdoba oltáře sv. Kateřiny Sienské v kostele sv. Jiljí v Praze (kolem 1720) se zachovaným modelem sv. Jana Evangelisty, skupina Snětí z kříže v kostele sv. Petra a Pavla v Mělníce (po 1724) a Kristus v hrobě z Muzea hl. m. Prahy.

Na vrcholu svých tvůrčích sil byl sochař povolán k výzdobě oltáře kurfiřtské kaple dómu ve Vratislavi (1722), kam dodal skvělé mramorové sochy Mojžíše a Árona i další výzdobu kaple. Pro kostel sv. Alžběty ve Vratislavi pak provedl (1721–23) náhrobek J. J. Wolfa. 1723–24 je doložena jeho výzdoba varhan v kostele sv. Šimona a Judy v Praze, k níž jsou připojovány i tamní sochy sv. Jana z Boha a archanděla Michaela. U nich však byla vyslovena pochybnost, nejde-li o dílo Jäckelovo. Zcela mimořádné jsou sochy Bolestné P. Marie a sv. Jana Evangelisty z Kalvárie pro někdejší špitální kostel v Duchcově, provedené do 20. 7. 1725 v pískovci a štuku. B. tu v lyrickém ztišení tvaru došel téměř za hranice barokního slohu a překvapivě se blížil klasicismu. Naopak téměř současné sochy na bývalé panské sýpce v Děčíně (1725–26) překvapují až popisným realismem.

Po polovině 20. let překročil B. svůj zenit, nepochybně v souvislosti s plicní chorobou. Ze soch Mariánského sloupu na Hradčanech (1724–26) jen sedící postavy prokazují mistrovu schopnost monumentalizace. Vidění sv. Huberta (1726) na domě č. 26 v Tomášské ulici na Malé Straně má nádech bonhomie. Nepříliš přesvědčivé se jeví jeho sochy pro náhrobek J. L. Trautsona v kostele sv. Michala ve Vídni (1727), navržený J. E. Fischerem. Nejistá je sochařova účast na výzdobě hlavního oltáře kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni, pro nějž 1728 připravil model. Monumentální sochy Mojžíše a Papeže (1729–30) pro portál klášterního chrámu v Krzeszówě jistě B. navrhl, ale provedení těchto a dalších zdejších prací bylo patrně svěřeno A. Dorazilovi. Docela nevýrazné jsou pak sošky sv. Augustina, Moniky a Ludmily z hlavního oltáře kostela sv. Tomáše v Praze. Autorsky problematická jsou modeletta sousoší sv. Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského pro most v Litoměřicích (kolem 1730), vystavená 2001 na výstavě Sláva barokní Čechie. Neprávem byly B. připsány sochy na schodišti pražského Klementina, jež vznikly až po sochařově smrti asi prací K. J. Hiernleho.

B. bydlel spolu s rodiči a bratrem Michalem od 1693 v Praze ve Skořepce, odkud se 1718 přestěhovali na Nové Město do domu U Salátů (II-37). Podle berní vizitace (1725) měl jen jednoho tovaryše a vydělával 400 zlatých ročně. Zemřel na souchotiny a byl pohřben u Sv. Martina ve zdi.

Proti zřetelně radostnému Braunovi reprezentuje B. monumentalitu posmutněle kontemplativní. Neoženil se a jeho ženských soch je také málo, byť výjimečně (na Morzinském paláci, v Očistci v Dublovicích) se objevily jejich skvělé podoby. Nejspíš nejisté bylo jeho pravověří – neurčitá archivní zmínka hovoří o jeho výrocích proti zpovědi. Své sochy stavěl jakoby zevnitř při plném respektování materiálu, takže ve dřevě často působil spíš liniemi než tvarem. Jeho monumentální projev působil od poloviny 19. století na českou plastiku a dal podstatný podnět i tvorbě Myslbekově.

L: O. J. Blažíček, F. B., 1986; I. Kořán, Santini a B. na Zderaze, in: Umění 45, 1997, s. 202n.; týž, Třetí B. Kalvárie, in: Umění 48, 2000, s. 371n.; OSN 4, s. 746; MSN 1, s. 641; MČE 1, s. 576; Toman 1, s. 98; BL 1, s. 149; EČVU, s. 72; NEČVU 1, s. 90n.; BL 1, s. 149.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ivo Kořán