BRUS z Mohelnice Antonín 13.2.1518-27.8.1580

Z Personal
Antonín BRUS z Mohelnice
Narození 13.2.1518
Místo narození Mohelnice
Úmrtí 27.8.1580
Místo úmrtí Praha
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 234-235

BRUS z Mohelnice, Antonín, * 13. 2. 1518 Mohelnice, † 27. 8. 1580 Praha, arcibiskup pražský, velmistr řádu křížovníků s červenou hvězdou

Studoval v Praze, kde vstoupil do řádu křížovníků s červenou hvězdou. Na kněze byl vysvěcen kolem 1540, od 1542 byl vojenským kaplanem císařské armády na uherském bojišti v tureckých válkách. Na krátký čas se 1545 vrátil do pražského křižovnického kláštera, poté působil ve světské duchovní správě jako farář v krajském městě Lokti. Zde proslul jako odpůrce pronikání luteránství ze sousedního Saska. Nepouštěl ze zřetele ani řádovou kariéru a 1552 byl zvolen velmistrem. Jeho ctižádostivá povaha se s tímto vzestupem nespokojila, B. usiloval o významnější politickou kariéru. Císař a král Ferdinand I. ho v 50. letech 16. století jmenoval nejvyšším polním kazatelem císařské armády a udělil mu hodnost císařského tajného rady. B. se stal také panovníkovým zpovědníkem. Při hledání vhodné osoby na uprázdněný biskupský stolec ve Vídni získal B. Ferdinandovu podporu a 1558 obdržel biskupské svěcení a úřad vídeňského biskupa.

V politicko-náboženské koncepci Ferdinanda I., chystané pro české země, zaujímalo významné místo zlepšení jejich církevní správy. Proto panovník přistoupil k opětovnému obsazení úřadu pražského arcibiskupa, jenž nebyl jmenován od husitských válek (katolickou správu arcidiecéze po 130 let vykonávala katolická „horní“ konzistoř v čele s administrátorem). Zkušený církevní hodnostář a politik B., který vynikal vzděláním, jazykovými schopnostmi a v neposlední řadě i řečnickým uměním, se jevil jako nejvhodnější muž pro tento úřad. Významnou roli při rozhodování o něm také sehrálo jeho vedoucí postavení v čele řádu křížovníků s červenou hvězdou, protože staré statky pražského arcibiskupství byly rozchváceny za husitství, jejich restituce nepřicházela v úvahu (panovník arcibiskupovi přiznal pouze nevelký roční důchod a přidělil mu dům na Hradčanech) a relativně bohatý řád mohl novému arcibiskupovi poskytnout určité majetkové zázemí, nezbytné nejen pro chod jeho úřadu, ale i pro přiměřenou míru reprezentace. Na panovníkův návrh jmenoval 5. 9. 1561 papež Pius IV. B. pražským arcibiskupem s tím, že mu ponechal úřad velmistra pražských křížovníků s červenou hvězdou a na čas ještě i hodnost vídeňského biskupa.

Ve významných církevních funkcích se B. aktivně zapojil do procesu, v němž katolická církev na počátku 2. poloviny 16. století usilovala o vnitřní reformu a mobilizovala vnitřní zdroje k zápasu s evropskou reformací. Jako Ferdinandův vyslanec se 1561–63 zúčastnil několika klíčových zasedání Tridentského koncilu. Zde zaujímal významnou pozici předsedy komise pro index zakázaných knih, tím vstoupil i do evropských dějin. Na koncilu také jednal o postavení českých utrakvistů, kteří měli tzv. Basilejskými kompaktáty povoleno přijímání podobojí. Snažil se na katolické straně dosáhnout ústupků, které by mohly být východiskem pro opětovné sjednocení českých utrakvistů s katolickou církví. Koncil sice odmítl uznat obecně přijímání podobojí jako součást povolené katolické praxe, rozhodnutí o českých utrakvistech však ponechal na papeži. Na základě tlaku vídeňského dvora nakonec Pius IV. povolil v Čechách, na Moravě a v některých sousedních zemích přijímání podobojí, které 1564 po vyhlášení papežské buly praktikoval ve svatovítské katedrále sám arcibiskup B. O rok později arcibiskup vysvětil utrakvistům dvanáct kněží. Čeští nekatolíci se však touto strategií ve své většině do lůna katolické církve přivést nedali, protože mnozí z nich již opustili relativně umírněná utrakvistická stanoviska a ve svých náboženských postojích se inspirovali učeními německé reformace, takže se vůči katolické církvi vyhraňovali nepřátelsky.

B. se ve svém úřadě snažil o prosazení zásad Tridentského koncilu do katolické církevní praxe v Čechách, což na něm požadovala papežská kurie. Musel však současně postupovat v této citlivé záležitosti pozvolna a opatrně, aby vyhověl českému králi, císaři Maxmiliánu II., jenž se obával radikalizace politické situace v zemi, kde nekatolická šlechta disponovala značnou politickou silou. Za této situace B. nemohl svolat synodu katolických duchovních, kterou požadovaly dekrety koncilu, neboť mu to panovník zakázal. Nedokázal vyhovět ani jinému důležitému koncilnímu ustanovení, které nařizovalo zřídit v diecézích biskupské semináře pro výchovu katolického kléru. V tomto případě byl důvodem nedostatek finančních prostředků, jež by umožnily fungování takového učiliště.

Arcibiskup se snažil alespoň pozvednout úroveň středního článku církevní správy, 1564 svolal do Prahy arcijáhny a děkany pražské arcidiecéze a vyhlásil program obnovy (dokument je označován jako Reformační artikule Antonína Brusa z Mohelnice). Jednalo se o první oficiální seznámení českého prostředí s výsledky Tridentského koncilu. B. během svého působení v čele pražské arcidiecéze kladl velký důraz na vizitace a konvokace kléru, jejichž prostřednictvím chtěl upevnit profesní a morální profil katolického duchovenstva. Snažil se také osazovat katolické fary kvalitními kněžími a současně usiloval i o zlepšení řeholního života v českých klášterech různých řádů.

Již 1562 získal B. cenzurní dohled nad vydáváním tiskovin v Čechách i nad jejich dovozem do země. Tuto funkci prostřednictvím podřízených vykonával velmi pečlivě a každý přestupek proti svému tiskovému dozoru stíhal, o čemž svědčí řada sporů, které vedl s tiskaři a knihkupci, jimž v některých případech nechal zabavit celé náklady neschválených nebo jinak závadných knih.

B. započal v úřadu pražského arcibiskupa systematickou normalizaci katolické církevní správy v Čechách, a významně tak přispěl k obnově zdejší církve. Na rozdíl od císaře Ferdinanda I. a jeho nástupce Maxmiliána II., kteří se snažili vyřešit problém českých nekatolíků jejich přiblížením katolické církvi, pochopil nereálnost plánu a snažil se katolickou církev modernizovat v duchu Tridentina, a tím ji připravit na střet s protestantským prostředím. B. položil základy, na nichž mohli úspěšně stavět jeho nástupci. V úřadě pražského arcibiskupa působil až do své smrti. Byl pohřben v katedrále sv. Víta v Praze.

L: K. Borový, A. B. z Mohelnice, arcibiskup pražský, 1873; A. Frind, Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag, 1873, s. 182n.; K. Borový, Dějiny diecése pražské, 1874, s. 283n.; A. Kröss, Die Unterwerfung des utraquistischen Administrators Heinrich Dworský (Curius) von Helfenberg unter den katholischen Erzbischof Anton Brus im Jahre 1572, in: Zeitschrift für katholische Theologie, 1910, s. 702n.; A. Skýbová, Obnovení pražského arcibiskupství v letech 1561–1562 a jeho vztah k pražské universitě, in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis VII/1, 1966; F. Kavka – A. Skýbová, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství 1561–1580, 1969; J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin 2, 1991, s. 38n.; J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 176n.; A. Skýbová, Obnovení pražského arcibiskupství, A. B. z Mohelnice a koncil tridentský, in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, 1994, s. 114n.; J. R. Palmitessa, The Archbishops of Prague in Urban Struggles of the Confessional Age, 1561–1612, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, Vol. 4, 2002, s. 261n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Mikulec