BUBELOVÁ Lila 12.2.1886-13.9.1974

Z Personal
Lila BUBELOVÁ
Narození 12.2.1886
Místo narození Krempno (Polsko)
Úmrtí 13.9.1974
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel

BUBELOVÁ, Lila, * 12. 2. 1886 Krempno (Polsko), † 13. 9. 1974 Praha, spisovatelka, dramatička, úřednice

Narodila se v rodině haličského správce malé putovní pily firmy Bratři Bubelové ve Vsetíně. Byla nejstarší z osmi dětí. Dětství prožila v Kroměříži, kam se v jejím pátém roce rodiče přestěhovali a kde si otec zřídil obchod dřívím. Po jeho brzké smrti se matka s dětmi musela vrátit do Prahy (1900), odkud pocházela. Rodina tam pak žila z dobročinnosti příbuzných. B. se chtěla stát učitelkou, ale mohla navštěvovat pouze dva ročníky obchodní školy Výrobního spolku českého a Výrobního spolku německého (1900–02). Od 1902 pracovala ve směnárně na Václavském náměstí, 1903–04 v advokátních kancelářích L. Klumpara a F. Tondra jako úřednice, 1905–08 byla stenografkou v Obchodní komoře pražské. 1907 se provdala, přijala jméno Nováková, po devíti letech nespokojeného manželství se rozvedla, vrátila se k matce a k rodině poznamenané následky první světové války. 1919–46 pracovala jako úřednice v umělecké správě Městských divadel pražských. Rok před penzí se 1945 provdala za ministerského radu na ministerstvu informací Jana Hejmana, ovdověla 1957.

První literární pokusy – verše – otiskovala od 1904 v Besedách Času. Debutovala 1910 sbírkou básní Cestou pod jménem Lila B. Nováková. O přírodní lyriku se pokoušela celé první tvůrčí období, po dalších čtyřech sbírkách přešla k próze. Od dvacátých let publikovala drobné psychologizující povídky. Posléze zakotvila u dramatického žánru. 1924 uvedl v ND Jaroslav Kvapil, který ji v jejích literárních začátcích podporoval, dvě aktovky Fínka doktorova a My a oni. Scéna Vinohradského divadla hrála ještě její další čtyři hry (Pohár, Služka, Případ Terezy Málkové, Slečna Pusta, 1942). B. psala konverzační kusy z městského společenského prostředí, na jeviště zejména Vinohradského divadla přiváděla ženské hrdinky středních let, citově zraněné, osamělé a obětavé, prožívající dny v usmíření s osudem. Ve svých dramatech řešila i problémy citového dospívání. Emocionální otřesy a pubertální bouře děvčete vykreslila v poslední ze svých her Schody do nebe (1944). Věnovala se rovněž tvorbě pro děti. Pro scénické účely Komorního a Vinohradského divadla v Praze pořizovala ve 30. letech pod mnohými pseudonymy (V. Režný, M. Novák, P. Suchý, M. Nováková, A. Hejduk aj.) překlady cizích her z němčiny a francouzštiny: P. Armont, M. Gerbidon, Dobrodružství paní Ireny (1930, s J. Borem), K. Götz, Hokus pokus (1930), F. Schwiefert, Markétka proti třem (1931), M. Feldman, Zajíc (1933). Přes němčinu přeložila módní, velmi úspěšné maďarské drama L. Fodora Žena, která lže (1935) i slavná díla G. Hauptmanna Růžena Berndová (1938) a Bobří kožich (1940). Na paměť J. S. Machara uspořádala a vydala práci Básník volného myslitele. Volná myšlenka svým přátelům v předvečer Macharova padesátiletí (1914).

L: OSND 1/2, s. 772; ISN 3, s. 189; KSN 2, s. 169; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 622 (pod Ludmila Hejmanová); LČL 1, s. 322.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová