BUJNÁK Pavel 24.4.1882-13.11.1933

Z Personal
Pavel BUJNÁK
Narození 24.4.1882
Místo narození Dolný Kubín (Slovensko)
Úmrtí 13.11.1933
Místo úmrtí Praha
Povolání

55- Jazykovědec 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 64- Překladatel

61- Pedagog

BUJNÁK, Pavel, * 24. 4. 1882 Dolný Kubín (Slovensko), † 13. 11. 1933 Praha, literární historik, kritik, hungarolog, evangelický farář, pedagog, filolog, spisovatel, publicista

Syn zaměstnance městského úřadu. Maturitu složil 1900 na maďarském klasickém gymnáziu v Banské Štiavnici. 1900–04 studoval evangelickou teologii v Bratislavě, 1904 až 1905 filozofii, estetiku a orientální filologii v Lipsku, v zimním semestru 1905 maďarskou filologii a slavistiku v Budapešti (1919 PhDr. na základě souboru prací o Hviezdoslavovi). 1906–09 působil jako kaplan slovenské evangelické fary v Budapešti a stal se předním činitelem místního Slovenského spolku. Pokračoval ve studiu hungarologie jako externí posluchač prof. O. Asbótha. 1909–19 byl farářem v Krupině a vystupoval jako příslušník demokratické skupiny slovenských realistů a pokrokářů, sdružených kolem revue Prúdy a spolupracujících s českou inteligencí. 1919–22 redigoval masarykovský časopis Hontiantsky Slovák, 1922–25 pracoval jako hlavní bibliotekář Univerzitní (dnes Národní) knihovny v Praze. Na podnět J. Vlčka se 1925 habilitoval v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z oboru ugrofinistiky na základě práce Ján Arany v literatúre slovenskej (1924) a založil stolici maďarské řeči a literatury. 1926 pobýval na ročním studijním pobytu ve Finsku, 1929 byl jmenován mimořádným profesorem. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal budoucí prof. V. Skalička. Od 1931 působil B. jako řádný profesor hungarologie a ugrofinistiky na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Jako literární historik se zabýval zejména počátky slovenského romantismu (Romantizmus v literatúre slovenskej, Samo Chalúpka, Karol Kuzmány), syntetickým výkladem Hviezdoslavova mnohostranného díla, výkladem tzv. československé literatury před vystoupením štúrovců, také A. Bernolákem, B. Tablicem a J. Vlčkem, k němuž se hlásil jako ke svému učiteli a předchůdci, a dále vlivem L. N. Tolstého na slovenskou kulturu. V literární kritice upínal pozornost k novým dílům Hviezdoslava, k poezii J. Jesenského a především však k tvorbě L. Nádašiho- Jégé a J. Gregora-Tajovského. V duchu pozitivistické a Masarykovy koncepce literárního procesu nejvýše cenil kritický realismus. K slovenskému literárnímu vývoji nezaujímal obdivné stanovisko, čímž působil vesměs pozitivně, byť někdy jednostranně čechofilsky. Jako první Slovák se zajímal o otázky literární estetiky (Dve kapitoly z literárnej estetiky, Slovenská poetika). V popřevratovém období po 1918 napsal několik prací, jimiž položil základy české a slovenské hungarologie (Povesť o krivoprísežníkovi u Slovanov a Maďarov, Neruda a Petőfi, Literatúra maďarská na území ČSR, Česká reč v uhorskej evangelickej církvi) a ugrofinistiky (Praefixa verbalia v jazykoch ugrofínskych). Byl iniciátorem a hlavním redaktorem Slovenského naučného slovníku, slovníku Hviezdoslavova jazyka. Místopisný slovník Slovenska nedokončil. Užíval řadu šifer a pseudonymy Smrek, Sokol. Pochován byl v rodišti.

Jeho zetěm byl hudební skladatel Ľudovít Izák, B. starším bratrem byl diplomat Karol B.

L: A. Göllnerová (ed.), Pamätník – P. B. ctitelia, priatelia, žiaci, Bratislava 1933; J. B. Čapek, Československá literatura toleranční 1781–1861, 2, 1933, s. 266; P. B., Zo slovenskej estetiky (ed. M. Bartko), Bratislava 1957; D. Chrobák – O. Čeppan, Rukoväť dejín slovenskej literatúry, 3. vyd., Bratislava 1949, s. 42; Timrava v kritike a spomienkách (ed. I. Kusý – Z. Jesenská – A. Matuška), Bratislava 1958, s. 835; V. Peťko, Výzvy a postoje, Bratislava 1977, s. 60n.; L. Turczel, Elnöki megnyitó, in: Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského – Philologica, Bratislava 1973; S. Csanda, A Komenský Egyetem Magyar Nyelvi és Irodalmi Tanszékének 50. éve, in: tamtéž, 1980; ES 1, s. 277; Dejiny slovenskej literatúry (kol. autorů, ed. M. Pišút), 1962, s. 574; Š. Votrubová – A. Šimkovič (ed.), Korešpondencia Františka Votrubu, Bratislava 1961, s. 176, 374; K. Rosenbaum, Encyklopédia slovenských spisovateľov 1, Bratislava 1984, s. 76n.; SBS 1, s. 344n.; MČE 1, s. 605; OSND 1/2, s. 784; KSN 2, s. 183; ČBS, s. 74; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 438n.; A cseh/szlovákiai magyar irodalom lexikona 1918–1995, Bratislava 1997, s. 42n.; Tomeš 1, s. 156; Slovník slovenských spisovateľov 20. storočia, Bratislava – Martin 2001, s. 55n.

P: Archív literatúry a umenia Matice slovenskej, Martin; Biografický archiv ÚČL Praha.

Martin Kučera