BURIAN Vlasta 9.4.1891-31.1.1962

Z Personal
Vlasta BURIAN
Narození 9.4.1891
Místo narození Liberec
Úmrtí 31.1.1962
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec

BURIAN, Vlasta (vl. jm. Josef Vlastimil), * 9. 4. 1891 Liberec, † 31. 1. 1962 Praha, filmový a divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel

Vyrůstal v jazykově smíšeném Liberci, kde se jeho otec, povoláním krejčí, věnoval také českému ochotnickému divadlu. 1901 se rodina přestěhovala na Žižkov (Praha) a otec se začal živit jako výběrčí potravní daně. B. nedokončil studium na obchodní škole a nastoupil jako příručí v textilním obchodě. Vedle zaměstnání se nadšeně věnoval sportu. Miloval jízdu na koni, rychlá auta, hrál dobře tenis i stolní tenis. Nejvíce vynikl ve fotbalu. Vysoká postava jej předurčovala do branky, kterou hájil 1913–14 v dresu SK Slavoj Žižkov. Začátkem první světové války, kdy řada hráčů předních pražských klubů odešla na frontu a dříve než byl sám odvelen, nastoupil na podzim 1914 do branky Sparty Praha. Chytal i v derby se Slávií a dokázal proti jejímu silnému útoku udržet čisté konto. 1917 hrál za Viktorii Žižkov, ale na podzim 1918 se zase vrátil do Sparty. Fotbalové prostředí bylo i svědkem jeho hereckých začátků, kdy se projevil jeho mimořádný komediální talent. 1931 založil Burianovu jedenáctku, ve které vedle známých herců nastupovali i reprezentační fotbalisté a další sportovci. Podnikali zájezdy na venkov a sehráli před početným publikem celkem 35 utkání. Zaujetí pro další sporty mu vydrželo po celý život. Úspěšného fotbalistu však stále více pohlcovalo divadlo, a tak fotbalovou branku opustil.

Schopnost pozorovat, poslouchat, imitovat a karikovat, ale i pěvecké nadání využil zpočátku jako sborista, poté jako klaun a imitátor na předměstských kabaretních scénách. Slibně se rozvíjející kariéru na čas přerušila první světová válka. Po válce účinkoval ve známých pražských kabaretech a varieté (U Deutschů, Montmartr, Rokoko, Červená sedma, Revoluční scéna), současně hostoval v operetních souborech (smíchovská Aréna, divadla v Brně, Plzni, v Praze na Vinohradech a Uranie). 1910–23 vystupoval často s klavíristou a zpěvákem Daliborem Ptákem. 1924 hrál poprvé v Labichově Slaměném klobouku na prknech činohry Národního divadla, kde pak 1943 v Talichově nastudování Prodané nevěsty slavil úspěchy v roli Principála. 1922 se stal uměleckým ředitelem pražského Rokoka, jímž zůstal až do 1925, kdy odešel a založil 1. 9. v Adrii vlastní Divadlo Vlasty Buriana. Scéna se několikrát stěhovala, 1928 do Švandova smíchovského divadla a 1930 do nově vybudovaného paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici (dnes Divadlo komedie), kde otevřel i kino Vlasta. B. začal budovat a vést repertoárové divadlo, v němž byl současně i protagonistou, a vydávat řadu programových časopisů. Scénu se stálým souborem herců, kteří se objevovali po jeho boku i ve filmech (J. Marvan, Č. Šlégl, V. Trégl, J. Plachta, H. Vítová ad.), provozoval až do uzavření divadel nacisty 1944. V divadle ztvárnil vynikajícím způsobem titulní roli v Longenově hře C. a k. polní maršálek a Popelce Hadimršku v Bachově a Arnoldově komedii To neznáte Hadimršku, v představeních, která byla později také zfilmována. V době první republiky patřil B. k nejvyhledávanějším a nejobsazovanějším hercům a jeho divadlo se těšilo velkému zájmu. Po druhé světové válce na předchozí kariéru už nenavázal, krátce hrál v kladenském divadle, tři roky v karlínském Hudebním divadle a v závěru života účinkoval v zájezdových estrádách.

Masovou dodnes trvající popularitu však B. přinesl film, který dal plně vyniknout jeho mimořádnému mimickému a pohybovému talentu a rovněž nadání hudebnímu a jemuž vděčí za označení král komiků. Na plátně se objevil ještě v éře němého filmu, 1923 ve snímku Tu ten kámen a třech dalších filmech S. Innemanna. Přelomovým okamžikem pro B. hvězdnou kariéru se stal film zvukový, v němž mohl beze zbytku uplatnit celý rejstřík své herecké virtuozity, neodolatelné klaunství, smysl pro komickou nadsázku, charakterizační detail a oslnivou improvizaci, spolu s hlasovým a pěveckým mistrovstvím. Herecký projev byl suverénní syntézou všech těchto složek, které B. spolu s jeho ctižádostí a pílí vynesly až na vrchol popularity a zájmu. Obrovským úspěchem byl 1930 hned jeho první zvukový film C. a k. polní maršálek v režii Karla Lamače. S ním, M. Fričem, M. Cikánem, V. Slavínským, J. Svitákem a L. Bromem pak mezi 1930–42 natočil 23 filmů. B. dokonalé jazykové schopnosti umožnily, aby některé filmy realizoval i v německé verzi, což přispělo k jeho popularitě i v Rakousku a Německu. Mnohé byly adaptací úspěšných divadelních předloh, které však ve filmu dostaly pozměněnou podobu. B. hrál většinou postavy více či méně podivínské, s rysy vychloubačnosti či šibalství, osoby zhusta nedůtklivé, vztahovačné, cholerické, popletené stěžovatele, často komické obdivovatele uniforem. Hrdiny v uniformě, v níž se často ocitli omylem, přesto se s ní ztotožnili, ztvárnil kromě role Františka Procházky (Polní maršálek) i ve filmech Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (dvojrole král Fernando XXIII. a František Lelíček, režie K. Lamač), Anton Špelec, ostrostřelec (Anton Špelec truhlář a zhrzený člen městské domobrany, režie M. Frič), Pobočník Jeho Výsosti (nadporučík Alois Patera, režie M. Frič), Tři vejce do skla (falešný kníže Nariškin, režie M. Frič). Kromě vojenských stejnokrojů působil pozdvižení i v uniformách poštovního zaměstnance (On a jeho sestra, Nejlepší člověk), zaměstnance pohřebního ústavu (Funebrák), kapitána paroplavby (Hrdinný kapitán Korkorán), železničáře (Přednosta stanice). Druhou velkou skupinu postav, které B. karikoval s nemenší virtuozitou, tvořili úředníci a lidé středního stavu s charakteristickými rysy jako chytráctví, malichernost, oportunismus (To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí, Katakomby, U pokladny stál…). B. hrál často dvoj- a trojrole nebo se alespoň nakrátko vtěloval do dalších postav. Z výčtu frašek se vymykají filmy, v nichž byl jeho dramatický výkon velmi uměřený: v Gogolově Revizorovi (role falešného úředníka Chlestakova, režie M. Frič); U snědeného krámu (podle I. Herrmanna, role rytmistra Kyliana, režie M. Frič).

Druhá světová válka a především poválečná léta přinesla zlom v B. kariéře. Koncem roku 1941 vystoupil ve dvou rozhlasových skečích, které zesměšňovaly exilovou vládu a ministra Jana Masaryka. B. jméno se objevilo i v souvislosti s českým fašistickým tiskem (Vlajka), 1942 převzal od protektorátního ministra E. Moravce státní cenu, dále hercův značný majetek a jeho okázalé užívání – to vše se negativně podepsalo na B. osudu v poválečné době. Už v květnu 1945 byl zatčen a obžalován z kolaborace. Ze tří soudních procesů, které byly proti němu vedeny, skončil poslední v jeho neprospěch, B. byl na několik měsíců internován v pracovním táboře a poté několik let perzekvován. S podlomeným zdravím se vrátil i k filmu, ale právě tak jako v divadle už nedostával role odpovídající jeho talentu a jeho projev ztratil předválečný esprit. K posledním hereckým kreacím před kamerou patřil poštmistr Plíšek v komedii Nejlepší člověk; objevil se ještě spolu s J. Werichem jako královský rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král…(režie K. Zeman) a vynálezce Čáp v komedii Muž v povětří. Namluvil Trnkův animovaný film Dva mrazíci (1954). Pokoušel se i o literární tvorbu jako autor divadelních frašek, sportovního románu a několika svazků pohádek. Na základě jeho díla vznikly střihové filmy Kolotoč humoru (1953), Vlasta Burian (1958) a Král komiků (1963).

Od 1919 žil v bezdětném manželství s Ninou Červenkovou. Z předchozího vztahu s tanečnicí a zpěvačkou A. E. Pírkovou měl dceru Emilii. 1994 byl B. politicky a společensky rehabilitován a 2002 byly jeho ostatky uloženy na vyšehradském hřbitově.

D: němé filmy: Tu ten kámen, 1923; Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové, 1926; Milenky starého kriminálníka, 1927; zvukové filmy: C. a k. polní maršálek, 1930; On a jeho sestra (něm. Er und seine Schwester), To neznáte Hadimršku, Pobočník Jeho Výsosti, 1931; Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Funebrák, Anton Špelec, ostrostřelec, 1932; Dvanáct křesel, Revizor, U snědeného krámu, 1933; Hrdinný kapitán Korkorán, Nezlobte dědečka, 1934; Tři muži na silnici (slečnu nepočítaje), Hrdina jedné noci, 1935; Tři vejce do skla, 1937; Ducháček to zařídí, 1938; U pokladny stál, Ulice zpívá, 1939; Katakomby, Baron Prášil, 1940; Přednosta stanice, Provdám svou ženu, 1941; Ryba na suchu, Zlaté dno, 1942; Slepice a kostelník, 1950; Nejlepší člověk, Byl jednou jeden král, 1954; Muž v povětří, Zaostřit, prosím, 1956; Král komiků, 1963; beletrie: Pohádky V. B. (zapsali E. Šimáček a J. Škrdlant), 2 sv. 1927 a 1928, 2. vyd. 1941 (s titulem Veselé vyprávění dětem); Pohádky V. B. pouze pro dospělé (zapsali E. Šimáček a J. Škrdlant), 2 sv., 1928.

L: výběr: E. A. Longen, Král komiků, 1928; A. a P. Král, V. B., 1969; Thespidova kára: Bibliografie k výročí hereckých osobností. 1. Král komiků a Herec dobrého srdce. V. B., František Smolík, 1987; J. Hrbas, V. B., 1983; V. Just, Paradoxy krále komiků, 1986; týž, Věc: V. B. Rehabilitace krále komiků, 1991; týž, V. B. Mystérium smíchu, 1993; Filmové portréty 2 (Československý filmový ústav), 1990; I. Černý, Byl jednou jeden Vlasta…, 1991; O. Suchý, V. B. na každý pád, 1989; týž, V. B. – komik století, 1991; týž, V. B. na cestě do 21. století, 2001; V. Thiele, 50x V. B., 1993; O. Reif, Hvězdné střípky (1), 1996; K. Čáslavský, Filmový V. B., 1997; J. Frais, V. B. – obrazový životopis, 2001; J. Farník, Album V. B., 2004; M. Wolf, V. B. v obrazech, 2006; FPH 1, s. 62n.; LČL 1, s. 340n. (se soupisem literárních prací); M. Fikejz, Český film, herci a herečky 1, 2006, s. 134n. K sportovní kariéře: F. Scheinost, Slavné postavy naší kopané, 1940, s. 59n.; F. Steiner, Kryl i Koškovy střely!, in: Lidová demokracie 6. 4. 1991.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Makariusová, Miloslav Martínek