CAROLIDES z Karlsperka rodina pražských humanistů

Z Personal
CAROLIDES z Karlsperka rodina pražských humanistů
Místo narození Praha
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 390-391

CAROLIDES z Karlsperka, rodina pražských humanistů

Za čelného představitele rodiny bývá považován Jiří C. (též Carolus, Karel, Karolides, * 11. 4. 1569 Praha, † 21. 10. 1612), významný humanistický básník oceněný 1596 císařem Rudolfem II. jako „poeta laureatus“. Vystudoval pražskou univerzitu (1589 bakalář, 1593 mistr). Učil na několika latinských školách, mimo jiné v Písku. Učitelskou profesi však opustil a usadil se v Praze. 1594 uzavřel majetkově výhodný sňatek se Salomenou Bydžovskou, roz. Žďárskou († 21. 12. 1599). Z tohoto manželství vzešel jediný syn Jiří Karel C. (* 7. 7. 1595, † 1. 2. 1620 při výbuchu střelného prachu v jičínském zámku). Byl též literárně činný.

Jiří C. byl 1596 spolu s otcem Karlem Mělnickým (1536–1599) povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Karlsperka. Tato nobilitace se od 1604 vztahovala i na další příbuzné. Jiří C. počal působit ve veřejných funkcích, nejprve jako novoměstský radní písař (1598) a okolo 1609 se stal veřejným notářem. 1600 se podruhé oženil s majetnou vdovou Dorotou Maušvicovou, roz. Gregorovou, která asi 1628 odešla do saského exilu (1637 byla ještě naživu). V testamentu (1612) věnoval Jiří C. velkou pozornost budoucí správě své knihovny. Patřil k nejobdivovanějším představitelům latinského humanistického básnictví u nás. Poezií se počal zabývat 1587 a do konce života publikoval 30 sbírek. Na rozdíl od mladšího souputníka Jana Campana pěstoval jen nižší literární žánry, zejména anagramy, epigramy, symbola a jiné hříčky. Ty vycházely ve sbírkách typu Liber epigrammatum (1595, s více než 300 epigramy) nebo Farrago symbolica (1597, s více než 500 epigramy a veršovanými oslavami erbů). Ze sbírek je patrné, jak ve srovnání s Campanem, jehož působení bylo svázáno s univerzitou a směřovalo k domácím humanistům měšťanského původu, se upjal k aristokratickým kruhům a vstupoval i do zahraničního povědomí. Z širšího časového pohledu epizodický význam připadl jeho české prozaické parafrázi Chlouba podagry (1597), která vznikla dle latinské veršované předlohy německého humanisty Wilibalda Pirkheimera Apologia seu podagrae laus (Nürnberg 1522). Vlastní pedagogické názory vtělil Jiří C. do veršů Praecepta institutionis generosae indolis (1598), které v rozmnoženém znění a s českým paralelním překladem publikoval ještě jako Praeparatio pueritiae ad discendum, honestos, mores et liberales disciplinas. Navedení mladistvého věku k poctivým mravům a svobodným literním uměním (1606).

Ve stínu svého bratra Jiřího působil Daniel C. (též Carl von Carlsberck, Carolus, DKZK, Karel, Karolides, * ? Praha, † po 1631), tiskař v Praze. Řemeslu se vyučil v Německu a 1610–12 pracoval jako nájemný tiskař dobrovické Tiskárny valdštejnské. Samostatná knihtiskařská činnost Daniela C. byla v Praze doložena 1612–22. Ze sporu s tamními knih vazači roku 1614 vyplývá, že vlastnil také knihvazačskou dílnu. Jako signet sporadicky užíval rodový erb opatřený iniciálami DKZK. Tiskl německy i latinsky, českých publikací se dochovalo asi sto. Nevydával jen dílka humanistického básnictví, ale i tituly ikonograficky či obsahově zásadní. Budoucí vývoj knižního umění naznačila např. raně barokní mědirytová titulní strana kancionálu Žalmové aneb Zpěvové svatého Davida (1618). Rytcem frontispisu byl v Praze usazený frankfurtský rodák Peter Rollos st. Ještě výraznější příklon k novému výtvarnému slohu dokumentuje mědirytový titul dosud málo známého díla Kancionál anebo Zpěvové církve evangelistské staří i noví (1620), který byl už typickým dokladem barokního knižního titulu.

Tiskárna se silně angažovala pro stavovský stát. Vyšla z ní mimo jiné Druhá apologie stavův Království českého (1619) a německá verze České konfese určená pro cizinu pod názvem Confessio Bohemica, hoc est Confessio sanctae et christianae fidei (1619). V neklidných měsících před Bílou horou Daniel C. připravil s editorem Pavlem Ješínem z Bezdězí nejstarší tištěné kritické vydání v Čechách. S názvem Kronika stará kláštera boleslavského (1620) zpřístupnil dosud rukopisně tradovanou Kroniku takřečeného Dalimila z počátku 14. století. Poněvadž ji čtenáři vnímali jako aktuální politický pamflet, byla krátce po Bílé hoře až na několik málo dnes zachovaných exemplářů zničena.

Daniel C. se po Bílé hoře sice z nutnosti upnul pouze k vydávání konfesijně bezpříznakové anebo oficiální literatury, ale přesto byl jako nekatolík potrestán peněžitou pokutou. Odmítl konvertovat, 1628 proto musel emigrovat do Saska. 1631 se během saského vpádu do Čech nakrátko vrátil.

L: A. Baďurová, Spis Zachariáše Bruncvíka o zemětřesení roku 1615 (Knihopis č. 1328); Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2, 1993, s. 381n.; M. Bohatcová, Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu, in: Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6n.; J. Branberger, Hudební úvahy o české humanistické poezii, in: Věstník KČSN, tř. fil.-hist.-filolog. 1, 1946 (1948), s. 1n.; V. Husa, Pláč robotných lidí z roku 1620, in: ČL 49, 1953, s. 199n.; K. Chyba, Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860, in: Sborník Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1–19 (přílohy), 1966–1984, s. 68; Vl. Klimeš, Počátky českého a slovenského novinářství, 1955, s. 41n.; H. Kunstmann, Wilibald Pirckheimers Laus Podagrae in Böhmen, in: Die Welt der Slawen 1, 1956, s. 181n.; J. Polišenský, Noviny ne každému známé o starém Čechu a jiné příspěvky k ideologii předbělohorských Čech, in: ČL 49, 1953, s. 251n.; RHB 1, s. 326n.; A. Rybička, Něco o rodině erbovní Karolidů z Karlsperga, in: ČČM 66, 1892, s. 118n.; A. Truhlář, Příspěvky ke studiím humanistickým v Čechách 6, in: tamtéž 82, 1908, s. 4n.; Voit, s. 149n.; J. Volf, Dějiny novin v Čechách do roku 1848, 1930, s. 44n., 75n.; Z. Winter, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách, 1909, s. 308n.; Č. Zíbrt (ed.), Navedení mladistvého věku, 1912, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Voit