CLAM-MARTINIC Jindřich Jaroslav 15.6.1826-5.6.1887

Z Personal
Jindřich Jaroslav CLAM-MARTINIC
Narození 15.6.1826
Místo narození Sv. Jur u Bratislavy (Slovensko)
Úmrtí 5.6.1887
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 434-435

CLAM-MARTINIC, Jindřich Jaroslav, * 15. 6. 1826 Sv. Jur u Bratislavy (Slovensko), † 5. 6. 1887 Praha, úředník, poslanec, politik

Syn Karla C. (1792–1840) a anglické markýzy Caroliny Celiny Meade-Guilfortové (1797–1872). Vystudoval práva a již od mládí působil ve státní správě jako úředník. Před revolucí 1848 sloužil v Haliči. Do Čech se vrátil na popud hraběte Lva Thuna-Hohensteina, který se 1847 sňatkem s C. sestrou Karolínou stal jeho švagrem. 3. 5. 1848 byl zplnoletněn a převzal správu rodových statků. Otevřela se mu cesta do politiky, z kandidatury do zemského sněmu však prozatím sešlo. Podporoval politiku L. Thuna, který byl českým guberniálním prezidentem. 21. 11. 1848 se stal Franz Stadion rakouským ministrem vnitra a jmenoval C. referentem svého úřadu pro české země. V této funkci se podílel na vypracování prozatímního obecního zřízení pro Čechy a setrval v ní do 2. 2. 1850, kdy převzal úřad okresního hejtmana v Mělníku. Pracoval také v zemské vyvazovací komisi, která řídila proces rušení robotních povinností v Čechách. 1851 uzavřel sňatek s Augustou Salm-Reifferscheidtovou (1833–1891), manželství zůstalo bezdětné. 17. 1. 1853 se stal členem Zemské organizační komise, v níž se neúspěšně pokoušel prosadit myšlenku, aby hranice správních okresů respektovaly vymezení někdejších šlechtických dominií a panství. V červnu 1853 odešel do Budína, kde převzal úřad místodržitelského rady. 1857–59 byl prezidentem zemské vlády pro západní Halič se sídlem v Krakově. 26. 4. 1859 jej císař František Josef I. jmenoval skutečným tajným radou a 2. 9. 1859 obdržel komandérský kříž Leopoldova řádu. Přesto se odmítal smířit s rolí pouhého loajálního státního byrokrata a téhož roku vydal brožuru Die wesentlichen Gebrechen des Gemeinde-Gesetzes, v níž vyslovil řadu kritických poznámek ke stavu monarchie a důrazně požadoval, aby historickým zemím byla dána co nejvyšší možná míra samosprávy. 1859 odmítl přijmout ministerskou funkci v kabinetu za účasti Karla Ludwiga von Brucka. Popudil si tak proti sobě císaře. Vztah mezi ním a panovníkem pak zůstal trvale rezervovaný. 1860 byl C. povolán do rozmnožené říšské rady.

S obnovením konstitucionalismu v monarchii se mu otevřela cesta k významnému postavení v české zemské samosprávě. Stal se vůdcem konzervativní šlechty, která byla příznivě nakloněna státoprávním snahám české občanské politické reprezentace. V listopadu 1860 se zúčastnil orlické schůzky konzervativních velkostatkářů, která mu dala mandát k navázání oficiální spolupráce s Národní stranou. Kontakty s F. L. Riegrem navázal v bytě historika V. V. Tomka 6. 1. 1861. Postupně získal na Riegra značný vliv, což kritizovali představitelé liberální části Národní strany. 1861–63 byl poslancem v dolní komoře říšské rady. Na tuto funkci rezignoval z osobních důvodů. Sněmovna jej zvolila do čela týmu zapisovatelů; místo však neodpovídalo jeho aspiracím.

C. byl 1861–71 poslancem českého zemského sněmu za nefideikomisní velkostatek, 1883–87 za statek fideikomisní. 10. 4. 1861 inicioval při zahájení zasedání českého zemského sněmu prohlášení, kterým se česká historická šlechta přihlásila k podpoře práv a svobod i právní kontinuity Království českého. Kritizoval koncept únorové ústavy. 1860 s L. Thunem založil ve Vídni konzervativní list Das Vaterland, v němž hájil ideu federalizace habsburské říše. C. byl konzervativní, a to nejen jako politik, nýbrž i v otázkách náboženských a společenských. S manželkou založili 2. 12. 1862 ve Smečně katolickou nadaci. C. přispíval do katolických listů La Civiltà Cattolica a Univers. Pobouřila ho evoluční teorie Charlese Darwina. V pojednání Dny stvoření podle Mojžíše a Klenckeho (Die Schöpfungstage nach Moses oder Klencke) vyslovil s jeho názory nesouhlas. Na jaře 1866 se účastnil jednání o reformě volebního řádu, v září a říjnu 1871 se podílel na pokusu o rakousko-české vyrovnání v rámci Předlitavska. Stal se zpravodajem výborů pro přípravu zákona k ochraně rovného práva české a německé národnosti v Čechách, výboru pro reformu volebního řádu, pro články fundamentální a pro přípravu adresy panovníkovi. C. byl i členem řady spolků, kulturních institucí a společností. Od 1861 do smrti stál v čele Musea Království českého, od ledna do března 1872 byl posledním historickým viceprezidentem české Vlastenecko- hospodářské společnosti. V tzv. chabrusových volbách do zemského sněmu 22. 4. 1872 utrpěla konzervativní šlechta porážku a C. musel opustit sněm. Určitou dobu podporoval Riegrem prosazovanou politiku pasivní rezistence, byl si však vědom jejích nevýhod. Na poradě české konzervativní šlechty 31. 7. 1878 se vyslovil pro její postupné opuštění. 1879–87 zasedal v poslanecké sněmovně jako člen Českého klubu. Byl 1881–84 opakovaně volen generálním zpravodajem rozpočtu. Když v zemských volbách 17. 8. 1883 zvítězil český konzervativní velkostatek, vrátil se C. k aktivní politice na zemském sněmu. Navrhl zákon, dle kterého se čeština měla stát druhým zemským jazykem a povinným předmětem na českých i německých středních školách. 1879 byl vyznamenán řádem železné koruny první třídy. Od 1885, již vážně nemocen, se musel léčit v lázních.

L: J. Georgiev, C.-M. koncepce územní samosprávy z let 1859–1860, diplomová práce FF UK Praha, 2000, passim; J. Havránek, Česká politika, konzervativní aristokraté a uspořádání poměrů v habsburské říši v letech 1860–1867, in: Sborník historický 17, 1970, s. 67n.; OSN 5, s. 427; MSN 1, s. 822; MČE 1, s. 698; ISN 4, s. 17; KSN 2, s. 322; PSN 1, s. 338; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 39; BL 1, s. 204; MSB 1, s. 81; SBS 1, s. 375; Wurzbach 2, s. 381; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; M. Wolf (ed.), Významní členové a spolupracovníci vlastenecko-hospodářské společnosti v Království českém, in: Prameny historie zemědělství a lesnictví 2, 1967, s. 30n.; J. Kaizl, Z mého života 2, b. d., passim; K. Mattuš, Paměti, 1921; V. V. Tomek, Paměti 1–2, 1904, 1905, rejstřík; A. Srb, Politické dějiny národa českého od r. 1861 až do nastoupení ministerstva Badenova 1, 1899, passim; Z. V. Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby 1, 1932, 2, 1933, 3/1, 1934, passim; týž, Jak došlo k sblížení Dra F. L. Riegra s hr. J. J. C.-M., in: Nová česká revue 2, 1905, s. 496n.; A. Okáč, Rakouský problém a list Vaterland 1860–1871, 1, 1970, 2, 1970, passim; Z. Šolle, Století české politiky. Počátky moderní české politiky od Palackého a Havlíčka až po realisty Kaizla, Kramáře a Masaryka, 1998, s. 53, 178; R. Sak, F. L. Rieger – Konzervativec nebo liberál?, 2003, rejstřík; H. Rumpler – P. Urbanitsch (ed.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, 7, Wien 2000, rejstřík.

P: SOA Praha – fond Pozůstalost Clam-Martiniců.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Roman Vondra